Těším se na Šimona, ale kočárek ještě nemám
Brno magazín
1. srpna 2004
„Jsem pověrčivá, kočárek ještě nemám," říká spisovatelka SIMONA MONYOVÁ která se těší na třetí dítě. K Michalovi a Dominikovi v říjnu přibude Šimon. Jak se dá skloubit psaní knih s rodinou, mateřstvím, kde se berou náměty, Jak se spolupracuje s nakladateli a o stresovkách při autorských čteních Jsme si povídaly mezi dopisováním další knihy a kopáním očekávaného potomka.
• Na svém kontě máte šestnáct knih. Kdy se mohou čtenáři těšit na další?
Poslední knížka, Utrhnout se ze řetězu, vyšla v listopadu loňského roku. Další nová kniha měla vyjít před prázdninami, ale prozatím ji nahradilo pouze druhé vydání starší knihy Hra svalů, novinka se na pultech objeví až na přelomu září a října. Bude se jmenovat Zenu ani květinou... Teď je ta fáze, kdy se blíží termín odevzdání textu. Doufám sice, že nová knížka bude pokřtěná dřív než dítě, ale když to tak nedopadne, svět se nezhroutí. Dřív jsem odevzdávala dva rukopisy za rok, teď hodlám zvolnit tempo na jeden titul ročně a více se soustředit na dítka skutečná než dítka literární.
• Jak se Vám spolupracuje s různými redaktory a různými nakladatelstvími?
S někým lépe, s někým obtížněji, některé nakladatelství je problematické, jiné ne. Při posledních knihách mi dělá redaktora Roman Burian. S ním nemá spolupráce vadu. Rozhodně mi nezasahuje do textu. Má několik otázek, proč je něco napsáno právě takto, a já mu to vysvětlím. V polovině případů přesvědčí on mě, že změna věci prospěje, v druhé polovině přesvědčím já jeho, že to zůstane, jak to bylo. Výborným redaktorem byl Miloš Voráč. Tomu neunikla žádná chybička. Největší problémy s nakladatelstvími jsou při placení. Při uzavírání smlouvy se domlouvají procenta z ceny výtisku pro autora, vyúčtováni by mělo proběhnout minimálně každého čtvrt roku. Protože nejsem schopná zjistit, kolik knih se prodalo, často dostanu zaplaceno až při dotisku. Také je mi nepříjemné důrazně se hlásit o honorář. Zkrátka neumím se hrdlit o peníze. Teď je mým nakladatelem manžel. Jeho si pohlídám (smích), takže tyto problémy ustaly.
• Jak dlouhá doba uplyne od odevzdáni definitivního textu, do momentu, kdy si dovezete knihy z tiskárny?
Nejvýš dva tři týdny, termín v tiskárně máme rezervovaný dlouho dopředu a výtvarník Dalibor Vlach obálku připravuje již v době, kdy práce na rukopisu vrcholí. Redaktor má na poslední přečtení tak pět dní, chvíli trvá příprava filmů v grafickém studiu a v tiskárně už to pak jde rychle.
• Kde se berou náměty?
To bych taky ráda věděla! Zatím přicházejí samy, nemusím je ze sebe nějak úporně ždímat. Vždy když dopisuji jednu knížku, vynoří se námět na další. Kéž by to takhle fungovalo i nadále.
• Stává se člověk po pár knihách rutinérem, který ví, jak na to, a tudíž má práce jde lépe od ruky?
S přibývajícími knihami mi jde psaní spíš hůř než lip. Snažím se příliš neopakovat. Tahle kniha se rodí zatím nejobtížněji ze všech, když miminko začne kopat a připomínat tak ještě důrazněji, že existuje, nedaří se mi udržet myšlenky pohromadě.
• Co Vos přimělo pořídit si třetí dítě, když už jsou Vaši synové docela velcí?
Právě ta skutečnost, že jsou velcí... Je to takový pokus zastavit nebo přinejmenším zpomalit uhánějící čas. Nejhezčí životní období jsem prožívala, když byli kluci malí, chci si to ještě jednou dopřát. Vždycky jsem toužila mít tři syny a díky tomu, že jsem se podruhé vdala, se mi to zřejmě i splní.
• Kde berete tu jistotu, že to bude kluk? Ultrazvuk se prý často mýlí...
Už jsem ta riziková matka po pětatřicítce, takže jsem musela absolvovat i odběr plodové vody, z níž se kromě vyloučení vývojových vad určí naprosto přesně pohlaví plodu. Začátkem října by se nám měl narodit zdravý chlapeček Šimon.
• Po kom dostane jméno?
Vlastně tak trochu po nás obou - rodičích. Jméno Simona vzniklo z hebrejského jména Šimon a můj manžel Boris je pokřtěný po svém dědečkovi Šimonovi jako Boris Šimon, i když jako většina lidí své druhé jméno neužívá.
• Těší se Vaše „mužstvo" na dalšího do party?
Těší se moc. Mladší Dominik se nemůže dočkat, až předá „funkci" mladšího bratra. Michal, kterému bude šestnáct, se zase chystá, že bude na kočárek lovit ty holky, které nezaberou na jeho novou motorku. Jak moc se těší manžel, se skoro nedá popsat. Před spaním k Šimůnkovi promlouvá a dokonce ho už „přiměl zahrát" v dokumentu, který natáčel, o přesunu brněnského nádraží. Ke komentáři, že tato akce prospěje zvlášť budoucím generacím, použil záběry z ultrazvuku.
• Už se vidíte, jak se procházíte s kočárkem po Obřanech?
Mě ukrutně nebaví chodit na procházky. Nechápu, že někdo někam jde jen proto, aby se prošel. Já potřebuji mít nějaký cíl, jedno jaký. Třeba že na konci bude hospůdka a tam si dám panáka, což zrovna teď moc nejde. Pro mě je nejlepší procházka v areálech autobazarů. Za jedno odpoledne jich zvládneme s manželem několik. Auta nás oba zajímají. Podívám se, jak je které vybaveno, kolik má najeto, co stojí... a po takových pěti šesti bazarech mám pocit, jak jsem se báječně prošla. Kočárek asi budu drndat na naší zahrádce.
• Shromažďujete už dupačky, čepičky a všechny ty roztomilé věci, které bude miminko potřebovat?
Nerada nakupuji. Nesnáším nákupy v samoobsluhách, ale protože mám zakódované, že mojí ženskou povinností je plnit ledničku, tak tam musím. Na rozdíl od spousty žen mě netěší chodit po obchodech s oblečením. V nejvyšší nutnosti, kdy mi chybí nějaké šaty pro příležitost, která se nezadržitelně blíží, jdu a nejpozději ve třetím obchodě prostě něco koupím. S oblečením na miminko je to ale jinak. Protože jsem měla strach, jak dopadnou testy, zakázala jsem si kupovat cokoliv před dvacátým týdnem. Když se ale potvrdilo, že je všechno v pořádku, vzali jsme s mladším synem obchody útokem. On nakupuje strašně rád a já, když vidím, co všechno se dnes dá na děti koupit, tak nakonec také.
• Zanedlouho tří děti, dům, pes, kočka, zahrada... jak se to všechno dá skloubit s psaním knih?
Jsem vychovaná tak, že musí být denně teplé večeře, plná lednička, vypráno, vyžehleno, uklizeno – to jsou ženské práce. Navíc se všechno musí dít tak, aby nebylo poznat, že to vyžaduje nějaké mimořádné úsilí a čas. Pak jsou mužské práce - opravy na domě, sečení trávy, nošení těžkých věcí, údržba aut. Raději ale nepřepočítávám, kolik je těch ženských prací oproti těm mužským, abych nepřišla na to, že těch ženských je neporovnatelně víc. Představa, že po domě chodí někdo cizí, je pro mě naprosto nepřijatelná, takže paní na úklid u nás nehrozí. Když je potřeba, všichni tři chlapi mi pomůžou. I uvařit dokáží. Co nestihnu napsat v průběhu dne, doháním po nocích. Moje první kniha ostatně začala vznikat záhy poté, co jsem se vrátila z porodnice s mladším synem.
• Halina Pawlowská před časem prohlásila, že si připadá jako veřejná atrakce. Také si tak připadáte?
Halina Pawlowská je každý týden v televizi a vůbec dělá spoustu věcí, při kterých je vidět. To není můj případ, nejsem žádná celebrita. Občas se mi stane, že mě někdo pozná, a vesměs jsou to příjemná setkání. Nedávno se mi staly dvě kuriózní situace. Přede mnou skládala na pás u pokladny nákup paní, která měla miminko v šátku na břiše. Jak se nahýbala do košíku, tak tomu děťátku padala hlavička. Vyskládala jsem jí všechny věci z košíku na pás a ona mi řekla, že ji nikdy nenapadlo, že její nákup bude přerovnávat spisovatelka. Pak nastala opačná situace: roztrhly se mi na cestě z nákupu ty igelitky, do kterých to v obchoďáku narovnáte, a všechno se mi rozsypalo po chodníku. Nějaká paní mi dala svoji tašku, ještě mi to pomohla sbírat a mezitím mně vyprávěla, jak čte moje knížky. Vůbec si nepřipadám jako známá osobnost, když mě někdo pozná, zrudnu, přestože jsou to moc milé situace.
• Autorská čtení jsou příjemná setkáni se čtenáři, nebo stres, protože je třeba ukázat kůži na trhu?
Autorských čtení jsem už absolvovala spoustu, ale pořád je to pro mě strašná stresůvka. Já mám vůbec problém s vystupováním před lidmi, a když mám ještě navíc číst vlastní text, tak je mi to příjemné asi jako být nucena se svléknout na náměstí Svobody v pravé poledne. Pořadatelé těchto akcí se musí smířit s tím, že nejsem herec, zato jsem trémista. Před vystoupením mi spolehlivě pomáhala sklenka vína a cigareta, ale i tuhle berličku jsem před půl rokem musela odložit.
• Na takových setkáních jistě padá spousta dotazů příjemných i těch poněkud prekérních.
Většinou přijdou lidé, kteří moje knížky znají, a po čtení se rozvine docela příjemná debata. V proudu těch dotazů odpovídám i na otázky ohledně soukromí celkem bez problémů. Neplatí to ale bezvýhradně, nedávno padl první dotaz, jestli mám ráda milování s dlouhou předehrou, nebo tzv. šup šup. Přestože o těchto situacích píšu často, vcelku bez velkých potíží o nich i mluvím, takovou otázku na úvod jsem nezvládla bez uzardění. Z opačného soudku byl dotaz paní, která si našla v mém životopisu na Internetu, že mám ráda modrou barvu, kopretiny... a tullamorku. Říkala, že kytky, modrá a ty další věci, to je jí jasné, ale že nechápe, co je to ta tullamorka.
• Když jsme kromě whisky u těch květin - o čem bude příští kniha, když se jmenuje Ženu ani květinou…?
Je to příběh dvoukariérového partnerského vztahu, příběh o žárlivosti, vášni, majetnických pudech, nezdravém soupeřeni a ješitnosti. Hlavni hrdina se nedokáže vyrovnat s profesionálními úspěchy své partnerky a zapomíná, že žena by se nikdy neměla uhodit, dokonce ani květinou ne.
• Nepochybně když dokončujete jednu knihu, uzráná už námět na další.
Příští knížka bude povídková. Důvod, proč jsem se tentokrát rozhodla pro povídky, je docela praktický. Po předešlých zkušenostech vím, že u hodně malých dětí, které vyžadují každou chvíli pozornost, se mi těžko daří udržet v hlavě delší a rozsáhlejší příběh. Povídky se mezi kojením a přebalováním zvládnout dají. Ostatně tři už jsou napsané, tak mám trošku náskok. Základním tématem budou jako vždy vztahy mezi muži a ženami. Kniha ponese název Střípky z ložnic, a ačkoliv z naší ložnice se bude v době psaní ozývat převážně dětský pláč, doufám, že na kvalitě knihy se to neodrazí.
Děkuji za rozhovor. kl
