Psaní je pro mě droga
Car Tip
jaro 2003
Simona Monyová je spisovatelka. Má šestatřicet let, dva syny a nepříliš skromný cíl - být nejčtenější českou autorkou. Doposud vydala čtrnáct komerčně úspěšných románů, které čtenáři čtou jedním dechem. Díky lehkému ironickému stylu si mezi recenzenty vysloužila přezdívku Viewegh v sukních, ale jen málokdo měl možnost ji v sukni zahlédnout.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte literární talent?
Někdy v patnácti letech jsem se začala vypisovat z pubertálních smutků, psala jsem poezii a písňové texty, ze kterých přímo prýštila beznaděj. Z básní jsem díky bohu vyrostla a na prahu dospělosti začala tvořit sarkastické povídky a fejetony. To už jsem tajně doufala, že mě k psaní nenutí rozvinutá forma grafomanie nýbrž literární talent. Ale abych pravdu řekla, dodnes v tom nemám úplně jasno. Mí synové zřejmě ano. Říkají mi grafomamka.
Co pro vás psaní znamená v současné době?
Psaní je pro mě jistá forma úniku ze stereotypního života, je mým koníčkem i zdrojem obživy, občas je i namáhavou prací a v neposlední řadě drogou, bez které bych se sotva obešla.
Podezírat vás, že jste napsala čtrnáct autobiografických románů je pochopitelně holý nesmysl, ale přesto: nakolik jsou vaše příběhy fikce a nakolik realita?
Naštěstí disponuji přebujelou fantazií, takže většinou se jedná o fikci, i když připouštím, že něco ze mě samé do každé knihy prosákne. Sarkasmus, ironie, nadsázka, cynismus, černý humor... tohle všechno jsem já a je jedno jestli právě pro čtenáře hraji roli mladého homosexuála, opuštěné manželky anebo pětačtyřicetiletého chlápka postiženého druhou mízou.
Co kniha, to jiný příběh. V čem jsou si vaše knihy podobné?
Všechny jsou o mezilidských vztazích. Vztahy partnerské, rodičovské, přátelské. Tohle téma mě fascinuje. Baví mě pohrávat si s postavami, zaplétat je do různých intrik a vzájemných manipulací. Nejraději volím způsob, kdy jednu příhodu popisuji očima partnerů. Vždy se od sebe liší díky jinému úhlu pohledu. A v životě je to zrovna tak. Pravda je v.podstatě tvárná a každý si ji modelujeme podle svých potřeb.
Tento druh literatury je často nazýván ženskou literaturou. Dotýká se vás to?
Vzhledem k tomu, že u nás je pojem ženská literatura vnímán, jako literatura pokleslá, tak ano. Ráda bych svojí tvorbou přispěla k tomu, aby pojem ženská literatura ztratil ten hanlivý akcent. Píšu knihy, po kterých bez obav může sáhnout i muž. A taky to muži dělají. To mám možnost si ověřit na autogramiádách anebo z e-mailů, které mi chodí na moje internetové stránky.
Příliš si nepotrpíte na šťastné konce. Myslíte si, že vám to budou čtenáři donekonečna tolerovat?
Nemám ráda žádné definitivní závěry příběhů. Ani smutné ani happy endy. Chci navodit atmosféru, že život hrdinů se odvíjí dál za knihou, že já vyprávím jen výseč jejich osudu. Snad mi to čtenáři prominou.
Nenecháváte si náhodou tak trochu otevřená zadní vrátka k napsání druhých dílů svých knih?
To v žádném případě! Pokaždé, když dopisuji jeden příběh, už se těším na další. Víc mě baví rozehrávat novou partii, než se vracet ke staré. Když tak o tom uvažuji, snad jedině můj autobiografický román Konkurz na milence by snesl pokračování.
Názvy Vašich knih jsou chytlavé, vzbuzují zvědavost potencionálního čtenáře. Vezmu to pěkně popořadě. Vaše prvotina se jmenovala Osud mě má rád. Má vás osud rád?
Snad to nezakřiknu, když přiznám, že ano. Troufnu si dokonce říct, že jsem dítko štěstěny.Vaše další kniha nese romantický název Zítra vyjde slunce. V době, kdy se vám právě nedaří věříte na lepší - slunečný zítřek?
Nejsem právě optimista a snílek spřádající ničím nepodložené naděje už vůbec ne. Když se mi nedaří, napnu všechny síly a udělám co dokážu. Řešení problémů mě někdy dokonce baví. Rozhodně víc než takové to poklidné bezvětří. Mám ráda, když se něco děje a myslím si, že zvládání problémů člověka posunuje zase o kousek dál.
Další název je trošku provokativní - Milostná strategie. Uplatňujete ji ve vztazích?
Kdybych ji uplatňovala, sotva bych teď byla vdaná podruhé...
Krotitelka snů... krotíte své sny?
Stále. A marně.
Další kniha se jmenuje Hra svalů. Okouzlil Vás někdy muž pouze svými svaly?
Okouzlil, ale jen do prvního dialogu. U mužů více než objem svalové hmoty ocením výši IQ.
Poslední extáze. Docela depresivní představa ve Vašem věku, co říkáte?
Velmi depresivní, ale skutečně jenom představa. Sex patří k mým oblíbeným relaxačním metodám, o askezi vůbec neuvažuji.
Jednou za život. Co jste prožila a víckrát už byste prožít nechtěla?
Vlastní narození. Reinkarnace mě ani trochu neláká.
Následuje Roznese tě na kopytech. Už Vás někdo roznesl na kopytech?
Ačkoliv na to nevypadám, tak snadno se nedám. Když mi někdo ublíží, dokážu se bránit dost urputně a v jisté fázi mě pomyslná likvidace protivníka dokonce těší.Jednou nohou v blázinci. Takhle žijete?
Přijďte na kafe a uvidíte sám...
Další titul je Deník citového vyděrače. Stala jste se někdy jeho obětí?
Napůl žertem o sobě prohlašuji, že jsem chodící výčitka svědomí. Tím pádem mě ovšem citoví vyděrači vyhledávají a přímo zbožňují.
Pletky s osudem. Zaplétáte se s osudem čas to?
Nejen to. Já s osudem dokonce obchoduji. Podbízím se mu formou takzvaných dobrých skutků a doufám, že až budu potřebovat, přimhouří oko.
Opiju tě rohlíkem. Necháte se opít rohlíkem?
Kdepak, rohlíkem ne. Já piju tullamorku.
Vaše třináctá knížka se jmenuje Konkurz na milence. Slyšel jsem, že jste ho doopravdy vyhlásila...
Ne tak docela, i když přiznávám, že tato jediná kniha je zčásti autobiografická a že hlavní mužský hrdina opravdu existuje. Dokonce jsem si ho nedávno vzala.
Poslední kniha se jmenuje Manželky na odpis. Váš první muž vás odepsal?
Nedala jsem mu příležitost. Vyhlásila jsem přece ten konkurz na milence...
Román, na kterém pracujete v současnosti se prý bude jmenovat Tchyně a uzený... Neurazí se Vaše tchyně?
Myslím, že ne. Moje druhá tchyně je světlou výjimkou mezi tchyněmi. Určitě jí bude po přečtení několika stránek jasné, že mě k napsání knihy neinspirovala ona.
Patnáct knih a žádná o motorismu? Proslýchá se, že máte auta moc ráda...
To ano. Ale určitě mi přijde zábavnější se v nich vozit, než o nich psát.
A těch, ve kterých jste se vozila bylo hodně anebo jste věrná jedné značce?
Co se týče aut jsem nechutně promiskuitní.
Existuje auto, po kterém toužíte?
Po určitém typu vozu toužím vždycky tak pět let. Pak je zastaralé a já začnu toužit po jiném. Zatím se mi nikdy sny nepodařilo naplnit, protože vysoko převyšují moje finanční možnosti. Ale nevzdávám to...
Jaká jste řidička?
Naprosto průměrná. Jezdím ráda, občas rychleji než by se mělo, rádio mám puštěné tak hlasitě, abych neslyšela, jak moc falešně si zpívám a často dostávám botičky za parkování.
A váš největší zážitek za volantem?
Mým velkým zážitkem je každá cesta mimo Brno. Ráda jezdím delší trasy, ale moc si jich neužiju. Když jedu nějakých dvě stě kilometrů třeba na autogramiádu nebo na besedu se čtenáři, připadám si jako na výletě a opravdu si to vychutnám.
