Krotitelka snů

Cosmopolitan

říjen 1999

Mezi brněnskými romanopiskyněmi s přehledem dominuje Simona Monyová

Přišlo to na mě zase. Opět jsem nedokázala odolat masochistické potřebě prohlédnout si svoje stárnoucí, neudržované tělo v zrcadle. Samozřejmě že ne zálibně, nýbrž pro výstrahu. Minulý měsíc jsem totiž objevila (jistěže náhodou!) ve Vladanově nočním stolku štůsek erotických časopisů. To byla těla! Pokud si dobře vzpomínám, takhle štíhlá jsem kdysi taky bývala (někdy v páté třídě na základní škole).

Zamkla jsem dveře ložnice. Moje soukromá chvilka!

Zvolna jsem se svlékala a svršky s bohorovným klidem házela na podlahu, vědoma si skutečnosti, že přes zavřené dveře moje počínání nemůže spatřit ani vševědoucí Vladan.

Jen ve spodním prádle jsem přistoupila před zrcadlo velikosti dvířek šatníkové skříně. Vidět takovou postavičku v italské crazy komedii, asi se uřehtám. Štítivě jsem vzala mezi prsty měkkou pneumatiku břicha roztékajícího se nad gumou kalhotek. Náladu mi to nijak nepovzneslo. Potom jsem si odvážně stáhla podprsenku. Ňadra se mi rázem volně rozprostřela po celém hrudníku.

Začínala jsem chápat, proč se můj muž po patnáctiletém manželství raději oddává autoerotice nad hanbatými obrázky.

“Vysvětli mi proboha, co tady celé dny děláš, že nejsi schopná ani uvařit pořádnou večeři?" ohrnoval Vladan nos nad karbanátky z polotovarů s instantní bramborovou kaší a výchovně přitom zvedal ukazovák. Je mi třicet sedm let a moje senilní matka s mým oduševnělým chotěm se neustále snaží udělat ze mě konečně normální ženskou. “To se při nejlepší vůli nedá jíst," teatrálně pravil muž mých snů a odstrčil talíř.

Tři vteřiny poté tak učinil i dvanáctiletý syn Simon, dokonalá to kopie svého otce.

Potlačila jsem sžíravé nutkám hodit staršímu z nich zbytek bramborové kaše do samolibého obličeje. Místo toho jsem zacpala pusu vřískající čtyřleté dceři Natálii soustem velkým i pro hrocha. Bleskově vyjádřila svůj nesouhlas. Důkladně se mi vyzvracela do klína. Vladan se ušklíbl.

Teď mi ještě řekne, že si práci neumím zorganizovat... “Víš, Marie," odkašlal si významně, “problém je v tom, že si práci prostě neumíš zorganizovat."

“Vladane,” začala jsem opatrně, neboť dobře vím, že muži jsou bytosti citlivé. “Potřebovala bych zajet na velký nákup..." “Není problém," uculil se a položil na stůl klíčky od vozu. Hahaha.

Pravda je, že vlastním řidičský průkaz již patnáct let, ale řídila jsem pouze jednou. Bylo to před deseti lety, slunce peklo a rozpouštělo asfalt při krajích vozovky. Vládán tehdy špatně zaparkoval, někam odběhl a mladý, horlivý a vedrem zcela zpitomělý policista mně nařídil přeparkovat. Zvládla jsem to bez nehody (pokud ovšem nepočítám, že mi po zbytek dne cukalo levé oko). “Vládané," zaprosila jsem muže, který se rád nechává prosit. “Prosím..."

Pomaličku, aby si celou situaci beze zbytku vychutnal, zvedl své mohutné tělo a blahosklonně pravil: “Tak dobře..." Pravou rukou jsem shrábla z věšáčku v komoře asi patnáct plátěných kabel, levou vytáhla Natálku z dětské židličky a už jsem se obouvala u dveří, aby si to můj drahý snad ještě nerozmyslel. K naprosté dokonalosti rodinného snímku schází, abych hlasitě kvikala a vesele vrtěla ocáskem.

Vládán řídil mlčky. V poslední době vše dělal mlčky. Když o tom tak uvažuji, vlastně se naše komunikace smrskla na pár vět měsíčně. A kdysi to bývalo tak hezké...

Vzpomínky mě rozněžnily. Pohladila jsem Vládána po ruce a políbila ho na tvář. Překvapeně na mě pohlédl. Byl by to krásný okamžik, nebýt hlasitého nárazu a řinčení skla, které následovalo.

“Do prdele," řekl Vládán s očima obrácenýma již zase na vozovku. “Do prdele!" řval majitel stříbřitého mercedesu, do jehož kufru se hladce napasoval náš stařičký moskvič. “Do pldele..., do pldele...," zvesela žvatlala Natálka...

Večer při kontrole výdajů na domácnost (nikdy nevyjdu s penězi podle Vladanova pečlivě vypracovaného rozpočtu) jsem zděšeně zjistila, že se opětovně pokouším násobit na dálkovém ovladači televizoru.

A minulou středu, to jsem si uklidila brýle na čtení do mrazáku. Jejich nález mě stál polárkový dort a patnáct žvýkaček, které jsem darovala vítězi hry pracovně nazvané Kdo najde moje brýle?! Do půlnoci jsem pak uklízela byt po pěti Šimonových spolužácích, bez nichž by hra sotva dospěla k vrcholu.

Začíná to být opravdu zlé. Vysokoškolsky vzdělaná žena, absolventka filozofické fakulty, trpce poznamenaná skoro třinácti lety strávenými v domácnosti. Ano, málokdo by tomu věřil, ale doopravdy mám vysokou školu. Dokladem toho je i zkratka skvějící se před mým jménem. A ono Mgr. vskutku neznamená magor. Kdysi jsem chtěla být spisovatelkou. Vlastně ještě stále si přeji byt spisovatelkou, ale teď, na rozdíl od dob raného mládí, už nevěřím, že se jí kdy stanu. Ambice vymizely, zůstaly sny.

Někdy v noci, když celá rodina spí a mě deprese užírá zaživa, si představuji, jak držím v rukou svoji první knihu. Pochopitelně že bestseller. Prsty přejíždím po hladkém obalu, očima ho laskám a fetišisticky nasávám vůni tiskařské černě a nového papíru.

Ze snění mě vytrhne až řev hladového tygra, chrápajícího manžela.

Venku třeští Jaro. I ti ptáci vyvádějí jako šílení. Duben se sotva překulil do své druhé půlky, ale na všech televizních programech reportéři infantilně žvatlají o lásce a sexu (obávám se, že brzy budu potřebovat naučný slovník, abych zjistila, co ta dvě slůvka znamenají).

Jsem unavená a osamělá. Mechanicky se oblékám, abych si na třídní schůzce mohla vyslechnout, jak špatně vychovávám svého syna. Někdy si říkám, jestli existuje něco, co špatně nedělám... Je to už pět měsíců, co jsem si dodala odvahy a poslala svůj sedm let přepisovaný a stále dokola opravovaný román do pražského nakladatelství Doména. Každý den se týrám iluzemi, že můj rukopis přijmou k vydání, ale naděje pomalu sesychá, až je docela malinká...

Jako pouštní zrnko písku. Jako střípek ze zbloudilé komety. Jako...

“Mami! Mami!" zapištěla Natálie.

“Copak?" nervózně jsem odvětila. Za deset minut mám být ve škole.

“Spadla jí krabice s legem...," hlásil Simon. “No a? Tak to posbírejte," odvětila jsem a s funěním si zavazovala tkaničky od bot. V tom zaujetí jsem přeslechla výstražný podtón synova hlasu.

“Ale ona jí spadla dolů..."

“Kam dolů?!"

“Pšeci z okýnka...," zašišlala Natálka.

Bydlíme v desátém patře...

Na rodičovskou schůzku jsem dorazila se čtyřicetiminutovým zpožděním a koleny zelenými od trávy. Synova třídní učitelka si mě měřila opovržlivým pohledem. Její výraz vyjadřoval něco jako: Není se čemu divit, když je chudák z takové rodiny. (A to ještě nevěděla, že jsem si v tom spěchu zapomněla vzít sukni a pod kabátem mám jen svetřík a kombiné.) Následujících dvacet minut jsem se potila přímo zoufale. Dílem za to mohla skutečnost, že jsem seděla ve značně přetopené místnosti v zimním plášti, a dílem zprávy, které jsem byla nucena o svém synovi vyslechnout.

Ale ruku na srdce: Co můžete čekat od dítěte, jehož matka se do školy dostaví ve spodním prádle?

Je prvního května.

Byl první máj, lásky čas...

Máme výročí svatby. Patnácté. Teď, s odstupem času, mi připadá první květen jako svatební den příšerně kýčovitý. Tehdy jsem měla dojem, že je v tom datu něco symbolického, mystického, něco jako stvrzenka na lásku až za hrob. Všechno je jinak. Sedím tady v kuchyni sama, navlečená ve svátečních šatech, svíčky pomalu dohořívají a naší pseudolásce zvoní umíráček. Že by počáteční známky idiocie? Nikdy jsem přece nebývala tak patetická... Zaharašil klíč v zámku. Je za sedm minut jedenáct. Rychle zvažuji, jestli mám na Vladana začít ječet, nebo na něj být nepřekonatelně milá. Přestože první varianta by mi šla nesrovnatelně lépe, volím tu druhou. Hned v předsíni se mu věším na krk a předstírám, že nevidím, jak se odtahuje. Obřadně přijímám notně povadlou kytku a s hlodavým podezřením, že ji Vladan zcizil na nedalekém hřbitově, kytici obhlížím ze všech stran. Patrně hledám pěnili s usvědčujícím nápisem Spi sladce. Večeříme Vladanovo zamilované jídlo: krvavý biftek s velkou zeleninovou oblohou a volským okem.

“Je to dobré?" vtírám se trapně. Něco přece musí rozpustit ledy.

Přikývl a dolil mi šampaňské. Nejsem zvyklá moc pít, mám strach, že mi alkohol stoupne do hlavy. Raději jen usrknu. Vzpomínám, jak jsme s Vládaném utekli z vlastní svatební hostiny, opili se spolu v pokoji hotelu Belvedér a já mu pak na konferenčním stolku předvedla téměř profesionální striptýz.

Teď bych ho svlékáním spíše odradila, než vzrušila. Tenkrát kňučel, že už to nevydrží, sotva jsem začala.

Pohladila jsem Vládána po ruce. Kupodivu ji stiskl a pousmál se na mě: “Žijeme nějak blbě, viď?"

Byla to ta nejhezčí věta za posledních několik měsíců. Třeba ještě není všechno ztracené, napadlo mě. Jsem nenapravitelný snílek. “Mám tě ráda," řekla jsem tiše. Už dlouho jsem nic podobného nevyslovila. Rozradostnilo mě, že ještě dokážu cítit něco jiného než smutek a beznaděj. “Já vím," skoro si povzdechl Vládán, ale nevhodný tón hned vzápětí napravil prudkým objetím.

Cítila jsem, že se rozpouštím, rozplývám v jeho náruči. Jestli se dnes spolu nebudeme milovat, skončím na psychiatrické klinice. “Pojď," zašeptal něžně, jako by četl moje myšlenky.

Následoval zběsilý šustot pokrývek a hlasitý rytmus dechu.

“Marie..., Marie," šeptal vzrušeně a bolestivě mi tiskl ňadra, jako by mi chtěl ublížit. Nevšímala jsem si toho. Byla jsem v rozpoložení, kdy bych za jeden orgasmus svolila snad i k amputaci svého poprsí. Hlasitě jsem zasténala a zběsile se svíjela pod jeho tělem. Už..., už... “Mami!" zaječela mi Natálka přímo do ucha.

Vylítla jsem a praštila Vladana do nosu. Vůbec jsem ji neslyšela přijít! Pokusila jsem se zvládnout situaci: “Proč nespinkáš, beruško?"

Krev z Vladanova nosu mi kapala přímo do obličeje.

“Co ti dělá tatínek?" opáčila Natálka otázkou.

“Ma... masíruje mi záda," zablekotala jsem nepřesvědčivě.

“Hmm..., já myslela, že tě škrtí...," zapochybovala dcerka a odkráčela do svého pokoje.

10.

Právě když jsem si začínala myslet, že se můj život obrací k lepšímu, přišla velká tučná obálka. Jejím odesílatelem byla redakce nakladatelství Doména.

Uvnitř bylo tři sta dvacet sedm stránek mého několikaletého díla a stručný dopis. Četla jsem ho dychtivě:

V Praze dne 6. 6. 1995 Vážená paní,
po delším váhání Vám vracíme rukopis, který jste nám zaslala. Vzhledem k tomu, že ediční možnosti našeho nakladatelství jsou omezené, nechceme ve Vašem případě experimentovat s rukopisem, jehož případné přepracování by nejspíš nevedlo k žádoucímu efektu. Také se domníváme, že příliš mnoho humoru v próze, kterou jste nám zaslala, bylo na škodu jak psychologické stavbě, tak etickému vyznění. Přesto Vám děkujeme za důvěru, se kterou jste se na naše nakladatelství obrátila, ale rukopis Vám bohužel vracíme. Srdečně zdraví

dr. Martin Vyrážka (za nakl. Doména)

Přestože jsem obsah sdělení nepochopila ani zdánlivě, jedno mi bylo jasné: rukopis nepřijali. Moje zklamání bylo obrovské. Jedno nefalšované megazklamání... Měla jsem pocit, že pokud tu zdrcující zprávu urychleně na někoho nevychrlím, smutek ve mně exploduje.

Vytočila jsem Vladanovo číslo do zaměstnání.

“Tady Šmoková, dejte mi prosím manžela," zaskřehotala jsem nepřirozeně. Krk jsem měla zcela neprůchodný, slzy u kořene nosu mě lechtaly.

“Ale..., pan Šmok má od pondělí dovolenou," rozpačitě odvětila Vladanova kolegyně.

Moje dlouho potlačovaná hysterie se rozjela na plné obrátky. Vytrhla jsem telefonní aparát ze zásuvky a mrštila s ním o zeď. Hýkavě jsem vzlykala a nemohla se pořádně nadechnout.

Všechno do sebe najednou zapadalo. Vladanovo ochladnutí v posledním roce, nechuť k sexu, pozdní návraty z práce a stále míň peněz na domácnost. Jak jsem mohla být tak slepá?

11.

Rozhodla jsem se bojovat.

Naordinovala jsem si patřičnou dávku prostoduchosti a zmobilizovala všechny své síly, abych na sobě nedala nic znát. Tušila jsem, že v této hře jde o všechno. Vládán přišel domů po desáté večer, děti už spaly.

“Těžký den?" otázala jsem se účastně a snažila se přitom, aby dotaz nezněl podlézavě. “Ano," řekl a skutečně vypadal unaveně. Málem bych mu uvěřila.

“Budeš večeřet?" zeptala jsem se ledabyle a pomyslela si, že už nejspíš večeřel bůhvíkde a s bůhvíkým. (Nebo ani Bůh neví všechno?)

“Ne, už jsem jedl," odvětil stručně, ale pak mu to nedalo a projevil zdvořilostní zájem:

“A co ty? Něco nového?"

Ano! A je mi z toho hrozně, ty mizero! letělo mi hlavou. Nahlas jsem však odvětila přesně podle svého plánu: “Nic zvláštního, jen mi vrátili rukopis z nakladatelství. Nelíbil se." “Je mně to líto..."

To ti tak věřím! Mile jsem se usmála: “Díky. O nic nejde... Vlastně se to dalo čekat. Hned jsem ho zabalila a poslala jinam, třeba právě tohle nakladatelství bude to pravé..." “Možná...," přitakal, ale zřejmě už myslel na něco jiného. Nebo na někoho?

Nešil! napomenula jsem se. Vzpomněla jsem si na počátky našeho manželství. Do sňatku jsem byla zvyklá mít kolem sebe neustále nové mužské tváře a nové mužské náruče. Připadalo mi příšerně fádní žít už napořád jen s jedním mužem, ale celou noc před svatbou jsem probrečela a přísahala si, že Vladana nebudu podvádět. Nevěrná jsem mu byla hned za tři měsíce. Nic to pro mne neznamenalo, jen jsem prostě nedokázala odolat. Opakovalo se to ještě dvakrát třikrát, ale pak jsem najednou zjistila, že mě cizí muži přestávají lákat. Byla jsem šťastná! A byla jsem věrná! Celých čtrnáct let! A teď, kdy už jsem si sama sebou stoprocentně jistá, se mám trápit žárlivostí? “Jdu si lehnout," vytrhl mě Vladan z chmurných úvah.

“Jen běž a dobrou..., já přijdu později," řekla jsem. Normálně bych šla s ním...

13.

V pondělí přišel Vladan z práce nezvykle brzy. Něco mi říkalo, že ho kolegyně hned zčerstva informovala o mém telefonátu. Byl roztěkaný, podrážděný a upřímně: tvářil se jako ťulpas.

Já se tak tvářila taky, ale samozřejmě pouze proto, že to byla součást strategie. Zasedli jsme k večeři. Musím uznat, že jsem se tentokrát vytáhla. Kdepak polotovary! Španělské ptáčky s rýží a vanilkový krém s jahodami.

“Něco oslavujeme?" zeptal se Vládán jízlivě. Jízlivost jsem ignorovala. “Ne, jen jsem si říkala, že když v poslední době tolik pracuješ, potřebuješ se i pořádně najíst," odvětila jsem sladce (v tomhle mám dobrou školu od své sestry) a naložila mu na talíř dva dvacetidekové kusy masa.

“Chceš taky dva?" otázala jsem se Šimona, který v poslední době jí porce pro tři těžce pracující dřevorubce. “Ne, tři," uchechtl se. “Ať puknu!" “Ty pšeci nemůžeš puknout," ozvala se Natálka. “Pukají jenom dospěláci, děti pšeci rostou..."

Zasmáli jsme se. Tedy přesněji - já a Šimon jsme se zasmáli. Vládán nás obšťastnil nasupeným výrazem. Zřejmě se ho dotklo, že by doma mohlo být veselo i bez něj. Pokud však doopravdy uvažuje o odstěhování, je situace mnohem vážnější, než jsem předpokládala.

“Je to málo slané," zabručel. Beze slova jsem vyskočila (jako by mi ze zadnice trčela pružinka) a podala mu sůl. “Dík,"

zamumlal.

Jestli mě chceš vyprovokovat ke scénám, aby se ti odcházelo snadněji, nemáš šanci! vyhrožovala jsem v duchu a házela jeden oddaný pohled za druhým. “Měla bys víc šetřit," poznamenal po dlouhé odmlce Vladan. “Budu teď potřebovat nějaké peníze na..."

“Já vím," skočila jsem mu pohotově do řeči. Jen žádná riziková témata! “Nedělej si starosti, jestli na opravu dědouška moskviče nebudou stačit peníze z knížky, vezmu ten úklid ve vedlejším domě a necháme ho opravit později, Když jsme to bez auta vydrželi od zimy, snad to ještě dva tři měsíce zvládneme." O tom, že z vkladní knížky záhadně zmizelo dvanáct tisíc, vím už od včerejška, kdy jsem dělala hloubkovou kontrolu Vladanových kapes a zásuvek v pracovním stole. Ale proč ho trošku nepotrápit, že?

Z vlastní zkušenosti vím, že není účinnější metody než vzbudit pocity viny. Vladan hlasitě odfrkl, zakoulel očima a moudře pravil: “Vy ženské si to představujete moc jednoduše."

“Tatínku," zašveholila Natálka. “Já ještě nejsem ženská, já jsem pšeci holčička..." “Ano, jistěže jsi holčička..., to platilo mamince..."

“Tatínku, tak proč povídala vy ženské, když to patšilo jenom mamince?" vyzvídala s bezelstnou tvářičkou.

V duchu jsem jí tleskala. Sama bych nedokázala Vladana popichovat lépe. “Neměl by to děcko konečně někdo naučit říkat ř?! Vždyť jsou jí čtyři roky!" zavrčel jak pes zahnaný do kouta. Jen se vztekej, drahoušku, mně taky tečou nervy! “Máš pravdu, měl. Budeš tak hodný a naučíš to Natálku sám? Myslím, že máš pro výchovu daleko větší cit." “Ale..." To ti nedaruju, ty despotickej sobče, rozlítila jsem se a nahlas řekla: “Beruško, tatínek tě bude učit to zlobivé písmenko, je moc hodný, viď?"

“Ale já...," trapně se snažil vykroutit Vladan. “Seš moc hodný, tatínku...," chválila ho vzorně Natálka, čímž zapojení do výchovy zpečetila.

14.

A vrať se dnes brzy, prosím tě, nabádala jsem ráno mezi dveřmi Vladana.

Nenávistně zkrabatil čelo: “Mám moc práce." “Dovedu si představit, kolik máš práce," poznamenala jsem dvojsmyslně, “ale buď tak hodný a dnes přijď. Náš syn slaví narozeniny! "

Vladan se pomalu otočil, téměř neslyšně zavřel dveře a pomalu se vracel do kuchyně. Usedl ke stolu a rozpačitě si mnul špičku nosu. Připomnělo mi to výjev z nějakého filmu ze třicátých let. Usilovně jsem vzpomínala z kterého, jako by to právě teď byla ta nejdůležitější věc na světě. “Už dlouho ti chci něco říct...," pronesl vážně. Tak to ne! Teď ještě ne, nejsem na to připravená!

“Moment..., hned jsem zpět, doprala pračka, musím tam nalít aviváž," zoufale jsem plácla první pitomost, co mě napadla. Vsadila jsem na to, že Vladan už znovu nenajde odvahu. Mrkla jsem na něho nenápadně. Bylo to jasné, tohle kolo jsem vyhrála. Utíkala jsem do koupelny a křikla rozverně: “Hned jsem u tebe, nezapomeň myšlenku!"

Vrátila jsem se, pohladila ho po vlasech a trošku zariskovala: “Ty si myslíš, že nic nevidím?"

Zezelenal, čímž potvrdil moji domněnku, že je v podstatě srab. “Co..., co víš?" vyhrkl.

Jen se neposer! kompenzovala jsem si v duchu rozpor mezi tím, co cítím a co říkám. “Všechno je mně jasné," dlouze jsem se odmlčela. Vladan mě rentgenoval očima. Tenhle jeho pohled mě znervózňoval i v dobách relativního klidu. Odkašlala jsem si a nenucené dodala: “Klidně dej výpověď. S tvou praxí a zkušenostmi najdeš místo v projekci kdykoli..."

Přiblble se uculoval. Můj muž je typ člověka, který neodolá lichotkám ani na smrtelném loži.

“Jak jsi na to přišla, že bych chtěl jít jinam?" viditelně se mu ulevilo, že jsem neotevřela téma, které sám nakousl. “Ale to je přece už dlouho jasné, že tě nedoceňují!" vmetla jsem mu do tváře další lichotku. “Pracuješ věčně přesčas a ty peníze, co ti platí, jsou naprosto směšné," děla jsem rozhořčeně. Skutečně jsem rozhořčená byla. Vladan mi totiž dal tento měsíc zase o tisícovku míň. Prý měl výdaje. Raději ani nechci domýšlet jaké. Jakmile zaslechl slovo peníze, byl ve svém živlu. “Kdybys aspoň rámcově respektovala úsporný program, který jsem pro naši domácnost vypracoval, peníze by ti ještě přebývaly!"

Jistěže, když budu z jednoho pytlíku čaje vařit snídani pro čtyři osoby, kupovat jen sáčkové mléko, a to nejlépe s prošlou záruční lhůtou, brambory vařit ve slupce (protože syrová bramborová slupka, kterou vyhazuji, nemůže být nikdy tak tenká jak u vařených brambor), nebudu vědět, co s penězi, že? Ty troubo!

“Můj tatínek říkával, že správný chlap by měl peníze vydělat, a ne přemýšlet, kde je ušetřit," neudržela jsem se. Vladan zalapal po dechu. Tak tohle jsem tedy přestřelila! “Ale já vím, že to není tvoje vina... Ty jsi prostě jen takový poctivec, kterého zajímá víc prospěch firmy než výše platu," pokoušela jsem se zbrousit hrany předešlému výroku. Zvažovala jsem, jestli mám ještě dodat, jak jsem na něho pyšná, ale pak jsem to zavrhla. Vladan je sice domýšlivý pitomec, ale tohle by snad bylo i na něj moc...

16.

Nastal čas kdy z důvodu zachování zbytku duševního zdraví bude nutné spatřit sokyni. Možná ani není tak úžasná, jak jsem si ji vyfantazírovala, utěšovala jsem se a vstříkla si do podpaždí notnou dávku laku na vlasy v domnění, že se jedná o tělový deodorant. Zdálo se, že už nikdy nebudu moci rozpažit, ale spravilo to patnáct minut sprchování vlažnou vodou, Prý jsem nepraktická, pche!

Moje čerstvě zregenerované sebevědomí povadlo během několika sekund kruté pravdy: Skutečně nedopnu Vladanovy džíny ani za pomoci kleští. Zase jsem přibrala! Rozhodla jsem se odtučňovací proces neodkládat. Lehla jsem si na záda a při sklapovačkách vyluzovala zvuky podobné sténání umírající kobyly.

Mezi dveřmi ložnice se objevil Šimon.

“Ááá..., ty cvičíš," pronesl duchaplně a obdařil mne ironickým pohledem. “Milý synu," kázala jsem dýchavičně. “Fakt, že jsem dnes byla nucena obléknout si bavlněné šortky, ještě neznamená, že budu do konce života nosit kalhoty v pase do gumy. Já si umím leccos poručit i odepřít." “Ano?" ukázal prstem na zpola snědenou laskonku ležící na nočním stolku a rozverně si pohvizduje opustil ložnici. Kdepak Šimůnek! Jeho královská Výsost Vladan II.!

Rozzlobeně jsem třískla dveřmi. Dalších deset minut jsem promarnila hledáním dvou stejných ponožek. Přece moje životní rozhodnutí neztroskotá na takové malichernosti! Uchechtla jsem se, natáhla si jednu ponožku bílou, druhou tmavě modrou a křikla na děti do pokojíčku: “Vrátím se za dvě hodiny nebo tak nějak, pokuste se náš domov nepodpálit!" Z Vladanova diáře (který od jisté doby kontroluji pravidelně) jsem věděla, že dnes má být v osmnáct hodin před kinem Alfa. Co hrají, v diáři nebylo.

Stepovala jsem před kinem už ve tři čtvrtě na šest. Hlavu jsem schovávala za rozevřené noviny, připadala si jako postavička ze špatné detektivky a jediné, co snad ještě chybělo, byly otvory pro oči. Každých pět vteřin jsem s výrazem vesnického debila nakukovala přes levný erotický plátek a sledovala množící se dav před vchodem do biografu. Kupodivu si mě nikdo nevšímal. Ani Vladan, vášnivě objímající útlou vysokou dívčinu!

Její pás se rovnal obvodu mého stehna. (Pokud má pás vypadat takto, pak upřímně doznávám, že jsem nikdy žádný neměla.) V klidu jsem složila noviny. Bylo jasné, že Vladan mne nezaregistruje, pokud nepůjdu a nedloubnu ho do žeber. Nic takového jsem neměla v úmyslu. Bezostyšně se líbali.

Dívka, nedávno jistě školou povinná, jednou rukou stiskla zadek mého muže a druhou prováděla revizi jeho varlat. Chybělo málo a začali v pasáži souložit. Nejzvláštnější na celé situaci bylo, že jsem necítila nenávist, žárlivost ani vztek, ale totální vědomí prohry. Vladan mi už nepatřil.

Nebyl to týž člověk, kterého jsem milovala. Nevím přesně, kdy jsem toho svého Vladana ztratila, ale asi už dávno. Roky vleklého, pozvolného ztrácení... Mám tedy složit zbraně a nechat ho téhle tyčce k fazolím?