Můj život je... velký příběh
Dokořán
leden 2001
Je to dost zvláštní rozhovor, protože nepatřím k Vašim čtenářům, ostatně ani ke čtenářům Daniely Steelové, Barbary Nesvadbové, Ivy Hercíkové nebo Lenky Procházkové. Ale můj čtenářský nezájem Vám může být ukradenýej, protože píšete ten typ literatury, který dnes po celém světě vychází v největších nákladech, takže dokonce i Michal Viewegh se teď právě rozhodl, že napíše “ženský román". Čím to asi je, že současný svět prožívá ten obrovský boom “ženské literatury"? A proč právě na přelomu tisíciletí?
Nejsem Sibyla, lidem do hlav nevidím, takže se mohu jedině dohadovat, čím to je. Jednu teorii, proč čtou více ženy než muži, bych ale po ruce měla. Myslím si, že většina žen sáhne po knize jako po možnosti úniku z každodenní šedi, stereotypu, po možnosti odreagovat se, snít, toužit, ztotožnit se, zapomenout. Chlap o tom nečte, chlap jde a prostě to prožije. A proč přišel boom ženské literatury právě teď na přelomu tisíciletí? Není to náhodou tím, že žijeme v uspěchané době, orientujeme se více na kariéru než na mezilidské vztahy, hodiny vysedáváme u monitorů svých počítačů či u televizních obrazovek, uzavřeni sami do sebe a nemáme ani chvilku času denně na to, abychom si popovídali? A nechybí ono popovídání si více právě ženám? Já se domnívám, že ano, a proto s nimi prostřednictvím svých knih prostě jen tak klábosím - o láskách i neláskách, o zklamáních, o radosti, o manželství, o nevěrách... prostě o životě...
Jste krásná jako reklama na Velký milostný příběh. A je Váš život Velký milostný příběh ? A čeho všeho je třeba k tomu, aby byl napsán Velký milostný příběh? Podařilo se Vám to v životě a podařilo se Vám to v literatuře?
ak předně: děkuji, tak originálně formulovanou poklonu opravdu neslýchám každý den. Můj život bezesporu je Velký příběh, obávám se však, že nikoliv milostný. Jsem třináct let vdaná za jednoho muže. Zatím jsme se jeden druhému úplně neokoukali, o místo na posteli u zdi už se také nehádáme, posloucháme stejnou hudbu, on mi nosí květiny a piksle s broskvovým kompotem, který miluju, já jemu smažím domácí koblihy... Je snad tohle ten Velký milostný příběh? Nevím. Takhle žiju a takhle podobně i píšu. O obyčejných věcech, které potkávají každého.
Každý spisovatel má svůj nerealizovaný sen. Já bych například chtěl napsat (a vím, že nikdy nenapíšu) několikadílnou ságu. Co je Vaším nerealizovatelným spisovatelským snem? Co byste chtěla napsat a co asi nikdy nenapíšete?
Co bych chtěla napsat a nikdy nenapíšu? Pravdu. Pravdu, tak jak ji vidím já. Takovou moji subjektivní výpověď, autobiografické vzpomínky na různá období v mém životě, vzpomínky na lidi, kteří mě ovlivnili, které jsem měla ráda nebo kteří mi moji životní cestu jen na čas překřížili. Nenapíšu to. Někoho bych se mohla dotknout, někoho ranit a někomu dokonce ublížit. Takže se vzpomínkami jen tu a tam v hlavě přehrabuji a říkám si: Sakra, to by stálo za to, všechno to jednou sepsat...
A teď taková kolegiátní zvědavost. Kolik hodin denně píšete? Píšete knížku v jednom zápřahu? Jaký k tomu používáte doping, kávu, cigarety, alkohol? Kolik stránek dokážete napsat za jediný den? Kolikrát předěláváte jednu stránku do definitivní podoby? Dokážete se soustředit v hlučné místnosti anebo vyžadujete absolutní klid? Jaká roční doba a jaký denní čas je nejpříhodnější pro Vaši práci na knize?
Píšu v každém ročním období, v kteroukoliv denní či noční hodinu, hlavně když je klid. Zvuky mě dokáží při práci rozčílit až k nepříčetnosti. Píšu osm až deset hodin denně a to nejraději v jednom kuse. Bohužel se mi to nepoštěstí příliš často. Mám dva syny - Michala a Dominika, takže se hlavně snažím být dobrá máma a pak spisovatelka. Psaní tudíž doháním po nocích. Jsem spíše sova nežli skřivan, díky tomu mi soustavné ponocování moc nevadí. Kávu piju pouze ráno, nekouřím a zlehka se opíjím občas, když mám mozek nacucaný myšlenkami jako houbu a není schopen již nic přijímat. Po alkoholovém večírku je tam hned zase spousta místa. Knihu píšu jedním dechem, protože chci, aby ji tak čtenáři četli. Jediný rozdíl vidím v tom, že mně to trvá půl roku, zatímco jim jednu noc. A sotva by mi věřili, že se se dvěma stránkami textu lopotím celý den.
Reklamní slogan nakladatelství Petrov Vás představil jako “Viewegha v sukních". To by pak ovšem znamenalo, že Viewegh je “Monyová v kalhotách" a jeho rozhodnutí napsat “ženský román" by to koneckonců jen potvrzovalo. Myslíte, že s jeho způsobem psaní máte něco společného? A jak se Vám líbí Vieweghovy knihy? A vůbec, koho máte nejraději ze světové a koho z české literatury? A proč?
V květnu 2000 mi vyšla kniha Roznese tě na kopytech, kterou jsem pojala jako intimní výpověď pětačtyřicetiletého muže. Dá se tedy říci, že jsem napsala “mužský román". A muži - čtenáři tu knihu hojně četli a kupodivu ji přijali. Teď se o podobnou sondu do ženského světa chce pokusit i Michal Viewegh, myslím, že přezdívku “Monyová v kalhotách" si kvůli tomu tak trochu i zaslouží. S Michalem mám mnoho společného i mnoho rozdílného. Stejně jako on se neštítím psát o všech trapnostech partnerského soužití, ale také o lidské hlouposti, nabubřelosti, malosti...taky ovšem o sexu anebo třeba i o vyměšování. Nakonec, děláme to všichni, no ne? Oba máme rádi ironii, satiru, nadsázku, černý humor. Já na rozdíl od něj snáším dobře i literární g kritiky (zejména některé). Michal Viewegh se mi líbí především jako člověk a potom teprve jako autor. Žádná profesionální rivalita mezi námi neexistuje, ráda ho občas vidím a ráda s ním vypiju jednu dvě skleničky. Jeho autorská síla tkví v kratších literárních útvarech, mám ráda jeho povídky a fejetony, nejbližší mi je kniha parodií Nápady laskavého čtenáře. Z českých autorů mám v oblibě Milana Kunderu, Ludvíka Vaculíka, Petra Šabacha. Ze světových autorů si mě absolutně získal Daniil Charms a pak Robert Ruark, Philip Roth, John Updike, John Irving, Chaim Potok, Emil Ajare, Kingsley Amis a... těch by ještě bylo. Čtu hodně a ráda. Především mužské autory.
Ale dost, pryč od literatury. Bývala kdysi taková oblíbená společenská hra, povězte něco o nejkrásnějším a pak nejošklivějším okamžiku ve svém životě.
Ošklivé okamžiky se snažím co nejrychleji zapomenout, takže k dispozici žádný nemám. Zato nejkrásnější mám hned dva. Jeden jsem zažila před dvanácti lety a dostal jméno Michal, druhý mě potkal o čtyři roky později a jmenuje se Dominik. Z obou rostou fajn kluci a dělají mi radost.
Kdybyste se musela vzdát vlastního osudu a přijmout cizí, jaký typ osudu byste zvolila? Chtěla byste být raději Julií Robertsovou anebo Johankou z Arku nebo královnou Alžbětou anebo Matkou Terezou anebo úspěšnou topmodelkou anebo Matou Hari anebo slavnou sportovkyní anebo známou kardioložkou anebo manželkou našeho pana prezidenta? A proč? A kdybyste musela zvolit mužský osud, jaký typ by to byl?
Kým bych chtěla být? Manželkou Denzela Washingtona! Ne, teď vážně. Pokud bych nemohla být sama sebou, zřejmě bych raději nebyla nikým. Netoužím po cizí slávě, moci ani penězích. Nic, co jsem kdy v životě dostala zadarmo, co mi spadlo samo do klína, mě doopravdy netěšilo, to už mám ověřené. Na jakémkoli úspěchu mě láká nejvíce ta cesta směřující k jeho dosaženi. Já jsem na cestě a ačkoliv tuším, že v oboru, který jsem si zvolila, mě nečeká žádná omračující sláva ani bohatství, neměnila bych.
Vida a jsme zas zpátky u spísovatelství. Tak jo. Před chvílí jste řekla, že vaším nerealizovatelným snem je napsat pravdu. Ale vždyť to je odedávna smysl literatury. Mezi svými oblíbenými autory jste uvedla l Philipa Rotha, který se kvůli té pravdě na dlouhý čas rozešel se svým příbuzenstvem. Není psaní také věcí bolestné, až sebevražedné odvahy? Co zbude z literatury, když rezignuje na pravdu?
Přiznám se, že literatura pro mne nikdy neznamenala pravdivý odraz reality ale naopak svět bezbřehé fantazie, takže pro mne literatura, i když rezignuje na pravdu, nadále zůstane literaturou. A k té odvaze. Je to skutečně odvaha, ublížit blízkým, šťourat v jejich soukromí, rozejít se s nimi, zranit jejich city, jen proto, že mám jakousi zvrhlou potřebu hlásat do světa všechny intimnosti našich vzájemných vztahů? Připadá mi to podobné nestoudné, jako nechat v ženském časopise otisknout dopisy, které mi svého času posílali milenci. Pokud toto počínání považujete za odvahu, pak směle doznávám: jsem zbabělá.
Nestane se Vám někdy, že Vás ve Vašem milostném konání vyruší myšlenka: hele, tohle je zajímavé, to bych měla použít v nějakém svém románě? A vůbec, nelezou Vám vaše romány do Vašeho života? Neprožíváte svůj život jinak, od té doby, co píšete?
Píšu už tak dlouho a natolik mě to pohlcuje, že si vlastně vůbec nevzpomínám, jak jsem prožívala svůj život před tím, než jsem psát začala. Jak jsem to vůbec mohla bez psaní vydržet? A co jsem dělala jiného, když oproti psaní je všechno tak nudné a nezajímavé? Vážně si nevzpomínám. Ačkoliv můj život je z velké části právě psaní, jsou situace, kdy na tuto svoji vášeň nemyslím a oddávám se plně vášni jiné. A Vy jste velmi pěkně tyto situace nazval milostným konáním. A jestli mi moje romány lezou do života? Ani ne tak romány, ale postavy v nich. Často se přistihuji, že říkám věty, které jsem vložila do úst aktérům svých příběhů. A děsí mě to. Copak nemám dost vlastních vtipných či oduševnělých myšlenek, že musím vykrádat svoje literární postavy? A jak to bude pokračovat? Nestane se ze mne na stáří jakýsi schizofrenní slepenec mých četných literárních postav? Pokud bych si měla upřímně odpovědět na poslední otázku, pak by odpověď zněla: obávám se, že ano.
A po dotěrných otázkách zas taková příjemná. Kde má Vaše psaní počátek, už ve škole? Tušili něco Vaši učitelé češtiny?
Na základní škole pro mé rádoby literární pokusy ještě příliš pochopení neměli, na střední škole se to prudce zlepšilo, když jsem začala vyhrávat jednu soutěž za druhou. Vzpomínám si, že za umístění v literárních soutěžích Marušky Kudeříkové a S.K. Neumanna jsem dokonce obdržela ředitelské volno. A to bylo skutečně “něco", za odměnu nemuset jít do školy.
Už dvakrát zmíněný Philip Roth je naší společnou spisovatelskou láskou. Kdysi se mu stalo, že našel lísteček, na němž byly věty, kterých pak postupně použil jako úvodních ve svých románech. A navrhnu Vám teď takovou kolegiátní hru. Nabídnu Vám větu, kterou použijete jako úvodní v některém svém dalším románě, novele nebo povídce. A Vy mi na oplátku taky nabídněte úvodní větu pro můj román, novelu nebo povídku. Takže moje věta pro Vás zní:
Kamilu probudil telefon.
A teď prosím Vaše věta pro mne. A čtenáři nechť jsou svědky dalšího osudu naší hry.
Děkuji za větu a slibuji, že ji hned v příštím románu využiji. A teď tedy moje věta pro Vás:
Nechápu, jak jsem na ni mohl zapomenout.
A na rozloučenou využijeme toho, že jste vystudovala výtvarnou školu a nakreslete teď své erbovní zvíře. A pokud nemáte žádné erbovní, tak aspoň nejmilejší.
Erbovní zvíře? Jsem narozena ve znamení Ryby, tak by to snad měla být ryba. Popravdě řečeno mám ale bližší vztah k rybám na talíři než třeba k těm v akváriu. Ze zvířat nejmilejší je mi pes a kočka. Zejména ten pes a ta kočka, které máme doma.
Děkuji za rozhovor a taky za to zvíře.
Jiří Kratochvil, foto: Jef Kratochvil