Šuškanda je jistota
Glanc
2. listopadu 2006
Brněnská spisovatelka Simona Monyová se na čas dostala s posledním románem Střípky z ložnic do čela žebříčku prodejnosti.
Simona Monyová (39) má ráda modrou barvu, Vladimíra Mišíka, krvavý steak, kopretiny. Nesnáší lež, sladkosti, MHD a ranní vstávání. A její poslední román má úspěch, podobně jako předcházejících 18 titulů.
Jaká má být úspěšná kniha pro ženy?
Radit si vůbec netroufám. Mohu čerpat snad jediné z názorů, co mi píší čtenáři. Nejvíce si na mých knihách pochvalují, že sami žijí podobným způsobem, řeší stejné problémy a já jim je svým nadhledem a humorem pomáhám překonávat.
Jak se dnes prosazuje spisovatelka bez výraznější podpory médií?
Umístění v žebříčku prodeje mého románu Střípky z ložnic může být obyčejná náhoda, dobré načasování nebo třeba lákavý název knihy či nápadná obálka. Nebo to možná bude tím, že kniha pojednává o tom, jak se změní vztah, když se z manželských ložnic namísto milostných vzdechů začne ozývat dětský pláč. Myslím, že něco podobného každému, kdo měl děti, trochu zamávalo s jeho životem.
Jste o pět let mladší než Michal Viewegh a v počtu vydaných knih se můžete rovnat, přesto vás mezi celebrity, při vší úctě, počítat nelze. V čem to je?
Ještě mi není ani čtyřicet, zase tolik spěchat nemusím. A svoje rodné Brno bych za „trochu slávy-polní trávy" rozhodně nevyměnila. Věřím, že si mě čtenáři v té záplavě knih na pultech najdou. Nejspolehlivější reklama je stejně asi taková ta „šuškanda". Někomu se kniha zalíbí, tak ji doporučí dalšímu a ten třeba zase dalšímu... Určitě mi tento způsob vyhovuje víc, než se třikrát týdně nechat fotit se skleničkou v ruce do nějakého bulvárního plátku, ačkoliv připouštím, že je to rychlejší cesta k úspěchu.