Monyová má hříšného kance
Glanc
7. ledna 2010
„Někdy kolem patnáctého roku věku u mě rodiče diagnostikovali rozvinutou formu grafomanie, v čemž jsem je utvrdila následnou volbou povolání," říká o sobě jedna z nejprodávanějších spisovatelek současnosti Simona Monyová.
Tehdy se prý vypisovala z pubertálních smutků a věnovala se zejména poezii. S kamarádkou, která hraje na kytaru a skládá hudbu, dokonce složily několik písní (chystají se vydat CD s vlastní tvorbou). Simoně je nyní dvaačtyřicet, ale dlužno říct, že grafomanie (vyprodukuje průměrně dvě knihy ročně) u ní rozhodně není na škodu, protože její knihy přečtete jedním dechem. Nejčastěji se zabývá hlavním ženským tématem, a sice vztahy. „Příběhy jsou smyšlené, ale pocity jsou vždy moje vlastní. Chvíli je mi pětačtyřicet a jsem muž, tři stránky nato nevrlá stařena a potom třeba puberťák soužící se první láskou. Žiju průměrný a občas nudný život. Jsem matka tří dětí, manželka, hospodyňka, a tak utíkám do fantazie, abych zažila něco zábavného!" vysvětluje Simona, která musí být skutečně ideální manželka. Přes den se prý „vykecá" na papír, takže jí nevadí, když nemá manžel večer náladu komunikovat. Přiznává i jistou nemoc z povolání: „Raději píšu, než mluvím. Došlo to tak daleko, že co mohu, vyřídím e-mailem nebo textovou zprávou a přímému kontaktu s lidmi i telefonování se vyhýbám.
Píšu v posteli
Simona začíná psát až v momentě, kdy má vymyšlenou první a poslední větu knihy a v hlavě základní kostru příběhu. Možná si při psaní odpočine i proto, že si notebook bere zásadně do postele. Tady také vznikají její originální názvy knih — Otcomilky, Krotitelka snů či Sebemilenec... Svoji poslední knihu Simona pojmenovala Hříšný kanec a vypráví v ní příběh o mužích, ženách a nevěře.
„Často si po zhlédnutí nějakého sladkobolného filmu v televizi říkám, copak asi bylo dál... Jak pokračoval život těch dvou, co si právě strkají jazyk kamsi do hlavy za zvuku svatebního pochodu Felixe Mendelssohna, přičemž na okraji obrazu již běží závěrečné titulky. Happy end, který zbožňují muži, zní jednoduše a prostě: Naši vyhráli. A stejně jednoduše a prostě se vyvíjí i dál. Moře alkoholu, silácké řeči, plácání se po ramenou, jako by každý z oslavujících národní hokejový tým byl minimálně jeho sponzorem, když ne přímo trenérem. Ženský happy end je mnohem komplikovanější, i když se také dá vyjádřit pouhými dvěma slovy a to: Vzali se. A poté následuje co? Těhotná Popelka, která se nedostane ani do velikosti 48, protože v těhotenství přibrala dvacet pět kilo? Bezmocně plačící Meg Ryan ze Samotáře v Seattlu, jejíž autorita je pokaždé rozbořena krutou připomínkou: Ty nejsi moje matka! Anebo krásná prostitutka Vivian v Pretty Woman, co se vedle bohatého byznysmena cítí natolik méněcenná, že se chová jak hlídací pes?"
Tolik malá ochutnávka z nové knihy úspěšné autorky. Na Simoniných autorských čteních se přítomné čtenářky shodují, že je lepší mít Hříšného kance v knihovně než doma. Tak ať je tomu u vás taky tak.
Text: Marcela Černá; Foto: Gustav Urbánek
