Spisovatelka s pevnou pracovní dobou

Horácké noviny

2. března 2004

Za pár dní jí bude sedmatřicet, má za sebou více než desítku úspěšných románů. Řeč je o nejvýraznější české ženské spisovatelce začátku 21. století Simoně Monyové. Dělal jsem si průzkum a zjistil jsem, že je známější mezi muži, a to i přesto, že její knížky kritici často označují nálepkou ženský román. Proč? I tomu jsme se snažili přijít na kloub v podkroví jedné moravskobudějovické vilky.

Abych pravdu řekl, když jsem se rozhodl, že si přečtu některou z vašich knížek, očekával jsem román ala Rosamunda Půlcher. Byl jsem ovšem překvapen, že ve vašich knihách hrají ženy s muži rovnocennou partii a že z nich necpi takový ten feministický podtext. Čím to je. že přesto, že jste žena, neubráním se pocitu, že někdy straníte mužům?

Já mám muže ráda a mám i pocit, že si s muži v mnohém více rozumím než se ženami. Mám dva syny, jednoho manžela, takže jsem i obklopena muži, takže možná to pramení z toho. Pravda je, že se snažím všechny postavy objektivně popisovat. Když to píšu, tak mám pocit, že ta postava jsem já a snažím se představit si, jak bych se zachovala jako muž, jako žena. Muži jsou přímočařejší a ženy jsou více manipulátorky.

Vy se tedy dokážete vžít i do postavy muže?

Já jsem napsala knihu Roznesu tě na kopytech. Kniha je psána v ichformě, hlavní postavou je pětačtyřiceti-letý psycholog, se kterým zamává druhá míza. Protože on je psycholog, tak si říká, to se mně stát nemůže, to se může stát jen mým klientům. Opak je pravdou. Protože si myslí, že jemu se to stát nemůže, tak do toho vlítne zcela nepřipraven. Zvláštností té knihy je, že na autogramiády chodí obvykle asi dvacet procent mužů, tentokrát jich přišlo padesát procent a každý mi říkal, že jsem to psala o něm. Ti chlapi mi uvěřili, že jim rozumím.

S Rosamundou Půlcher vám ještě chvíli nedám pokoj. Říká se. že žena a romantika patří k sobe. Proč tedy ženám nenabízíte klasické příběhy typu potkají se. ona ho chce, on ji nechce, pak on chce ji a ona ho nechce a nakonec se vezmou?

Já nejsem zrovna moc romantický člověk. Na pohádky nevěřím, ty jsem neměla ráda ani jako dítě. Mým koníčkem je psychologie, částečně jsem se tím v mládí i zabývala, protože jsem studovala pedagogiku-psychologii. Snažím se popisovat svět takový, jaký je. Mám pocit, že ženám i mužům pomůžu víc tím, když si řeknou jo, já v tom srabu nejsem sám, než když jim budu předkládat něco, co nikdy nenajdou, co skutečně neexistuje. Vyumělkovaný svět netvořím proto, že svým čtenářům nechci lhát.

Slyšel jsem od řady mužů, že vaše knihy hltají jedním dechem. A znám i celou řadu žen, které říkají, že to není ono. Kde je ten zakopaný pes?

Najde se pár žen, které mně čtou. Já nepíši vyloženě ženskou literaturu, když mě náhodou zařazují do ženské literatury, většinou jsem zařazena jako společenský román. Kdo mě zařazuje do ženské literatury, tak jsou to většinou lidé, kteří ode mě nic nečetli.

Vymýšlíte si všechno anebo se ve vašich knihách dají najít i autobiografické prvky?

Kdybych to procentuálně vyjádřila, tak bych řekla, že v mých knihách je devadesát procent fabulace a deset procent prožitého. Jediná výjimka je má třináctá kniha, kterou jsem napsala jako fór na to, že mě čtenáři neustále podezřívají, že píšu autobiograficky, tak jsem si z toho udělala srandu. Je to o tom, že mi došly náměty a já jsem nucena čerpat ze svého života.

Stává se vám, že vás někdo stylizuje do vašich postav a pak se podle toho k vám chová?

Hrozně často. Někdy je to docela příjemné, někdy je to příjemné méně. Třeba konkrétně v knize Roznesu tě na kopytech, tak ta slečna, která toho psychologa roznese na těch kopytech, tak to si často muži mysleli, že ta mrcha jsem já. Nejsem, já jsem strašně hodná holka."

Tak trochu jste nakousla moji další otázku. V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste se vždycky bála, abyste nebyla za hodnou a blbou. Tak jak to s vámi je. jste hodná a blbá, nebo jste mrcha?

Odvážím se to přiznat, já jsem ta hodná a blbá. V pubertě jsem se opravdu bála, že bych byla ten typ, který každému naletí, a tak jsem se ze sebe snažila dělat drsňačku. Snažila jsem se vystupovat jako mrcha.

Kdysi o vás někdo prohlásil, že jste Viewegh v sukních. Chápete to spíše jako urážku, nebo jako poctu?

Budu to chápat jako poctu v momentě, kdy Michalovi Vieweghovi začnou říkat Monyová v kalhotách. Jsem ješitná skoro jako chlapi, takže si dokážete představit, jak to se mnou cloumá. Michala znám, jsme kamarádi. Vzniklo to po vydání knih Krotitelka snů, literární kritici ze mne tehdy udělali Viewegha v sukních. Pamatuji si, že jsme tehdy seděli s Michalem v hospodě a já říkám, že je to takový divný, že to vypadá, jako bych mu chtěla šplhat po zádech a on řekl: „Simi, já ti svá záda nastavím rád." Já za ten přívlastek Viewegh v sukních nemůžu, ale dostala jsem k němu jakési svolení od Michala. Dnes už je ten přívlastek zažitý a já se mu nebráním. A já doufám, že co se týče prodaných výtisků, jednou Michala trumfnu. Pracuji na tom.

Vraťme se zpět k vašim knihám. Píšete dvě ročně. Nebojíte se. že se za pár let vypíšete tak, že už nebudete mít co nabídnout?

Já nejsem člověk, který by něco plánoval. Nejsem sice nezodpovědný typ, který by žil ze dne na den, ale abych něco plánovala, tak to ne. Spíš žiju podle toho, co život přináší. Takže nemám naplánováno, že za svůj život napíši padesát nebo třicet knih. Píšu moc ráda a zatím to funguje tak, že vždycky, když jsem tak v polovině knihy, sám od sebe přijde námět na další a já se na to těším. Dokud to takhle bude fungovat, tak bude, a když nebude, tak to budu řešit.

Nechystáte se zkusit nějaký jiný druh literatury, například detektivku nebo historický román?

Psávala jsem jiný druh literatury. Moje první kniha se jmenovala Levým dovnitř, pravým ven, ta nikdy nevyšla a byly to takové ztřeštěné povídky. Nikdo ji nechtěl vydat a tak jsem ji vyhodila. To bylo krátce po revoluci a tady chyběl společenský román nebo ženský román. Já jsem více méně z hecu zkusila napsat soudobou červenou knihovnu. Ta kniha se jmenovala Osud mě má rád a tahle knížka, která byla spíše parodií na červenou knihovnu, mě nasměrovala. Zjistila jsem, že lidi to chtěj, takže u toho asi zůstanu. Jedinou výjimkou je snad jen kniha povídek Jednou nohou v blázinci. A teď chystám na příští Vánoce povídkovou knížku Střípky z ložnic.

Prý pracujete pravidelně osm hodin denně. Trochu mi to připomíná fabriku a píchačky. Tak se přece psát nedá?

Já nad sebou musím mít nějaký dril, musím mít disciplínu, jinak bych byla strašný lenoch. Musím se prostě donutit k tomu sednout a když pak u toho už sedím, tak se stejně minimálně dvě hodiny rozepisuju. Mně to ze začátku vůbec nejde, chvíli trvá, než se do toho dostanu. Kdybych čekala na inspiraci, tak zřejmě sedím, okusuju tužku a sedím tak doteď. Člověk, když pracuje doma, tak disciplínu potřebuje. Děti odejdou do školy, já pracuji, děti se vrátí, já jim předhodím nějaký ten kus žvance, popovídáme si, pak zmizí a já zase pracuji.

Takže jakési virtuální píchačky existují?

V podstatě ano. Když je nějaká příležitost a mně se to nehodí, tak to můžu zapíchnout a přesunout na jindy. Ta svoboda je obrovská a to mě láká. Nemám ráda, když mi někdo ty píchačky nutí, když si je určím sama, tak je to v pořádku.

Chtěla jste být vždycky spisovatelkou?

V mládí jsem chtěla být malířkou, nevzali mě na uměleckou průmyslovku. Udělali velkou chybu, myslela jsem si tehdy a říkala jsem si, že jim ukážu a že když nebudu akademická malířka, tak budu spisovatelka. Dobře, že to vyšlo, protože zpívat neumím.

Čtete s odstupem svoje knihy?

Nečtu. Jedině, kdy do nich musím nahlédnout, je při autorských korekturách při druhých vydáních. Jsem překvapená, často i zděšená, co jsem to napsala. Nechápu některé věci, kde se ve mně vzaly, protože už jsem jinde, a ta postava je už odžitá, vyčpělá. Někdy si myslím, že jsem to snad ani nepsala já.

Jak se vlastně člověk stane spisovatelem? Dopsala jste svoji první knížku. Co bylo dál? Začala jste obcházet vydavatelství nebo jste. Měla dobré známé?

Já jsem udělala to, že jsem otevřela Zlaté stránky na straně nakladatelství, zavřela jsem oči, zabodla jsem prst a do toho nakladatelství jsem to poslala. Počkala jsem si na odpověď, když nepřišla do tří měsíců, zkoušela jsem to dál. Řekla jsem si, že si dávám pět pokusů, jestliže dostanu pět zamítavých odpovědí, napíšu knihu novou, dala jsem si pět let od napsání knihy na to, že musí vyjít, v případě, že nevyjde, tak se dávám na něco jiného. Vyšla mi za čtyři roky a něco.

Dá se u nás psaním knížek uživit?

Já se tím uživím docela slušně. Těžko říci, kolik nás takových je a kolik takových autorů tato země unese. Plat mám velmi nadprůměrný a žít se z toho dá poměrně dobře a v klidu.

Vaše knihy vydává váš manžel. Dovolil by si vám říci, tak tohle nevydám, nezažil by pak doma peklo?

On ví, že ty peníze z toho jsou příjemné, takže pochybuji, že by řekl, tohle nevydám. Je to člověk, který čte tu knížku během jejího vzniku, a to nemám moc ráda. Není nemilosrdný kritik, je ke mně docela shovívavý. Já jsem ješitná a kdyby mi nějakou knihu strhal, tak je bez večeře a možná by došlo i na klasické od stolu a od lože (smích).

Máte dva syny, manžela, jste úspěšná, finančně zajištěná spisovatelka, cítíte se být šťastná?

Chtěla bych ještě jedno dítě, vždycky jsem chtěla mít tři syny. Doufám, že se mi to splní, jsem teď na konci druhého měsíce a věřím, že to dotáhnu do zdárného konce. Tak to je to, co mi chybí. Někdy si říkám, že jsem od života dostala hodně dobrého, a tak mám strach, odkud ten facan přijde. Někdy mě lehce zamrazí.

Text i foto HoN: PETRCHŇOUPEK