Píšu docela dobrý bigbít...
Host
červen 2008
Rozhovor s autorkou populárních románů Simonou Monyovou
Když se na pultech objeví nový titul brněnské autorky Simony Monyové, vždycky v duchu přemýšlím, jak čas letí a že toho tři čtvrtě roku uteklo jako voda. Právě v takových intervalech totiž Simona už po více než deset let přináší svým čtenářům nové příběhy. Sedím v obýváku u Monyových a na klíně mi trůní Simonin tříletý syn Šimon. Je to náhoda, nebo existuje v útrobách tohoto domu něco mundstockovsky záhadného, jako když hrdina slavného Fuksova románu rozmlouval se svým tajemným stínem Monem?
Sešlo se tolik Monů v jedné rodině náhodně, nebo to má nějaký hlubší význam? Pan Theodor Mundstock je psychologický román, vy promítáte psychologii do svých knížek, hlavní postava románu je Žid, vaším koníčkem je židovská literatura...
Je to zajímavá shoda okolností, ale s knihou Ladislava Fukse to nemá vůbec nic společného. Příjmení Monyová je pseudonym, který vznikl úplné jinak. Když jsem byla malá, měl na mé velký vliv můj dědeček, který, na rozdíl ode mne, Židy nesnášel. A protože Simona je od původu židovské jméno, říkával mi proto Mony. Když jsem potom přemýšlela, jakým jménem budu podepsaná pod svými knihami, vzpomněla jsem si právě na dědečka. Tak vznikla Simona Monyová. A syn Šimon dostal jméno po mně a po manželovi, který, i když je Boris, byl jako Šimon pokřtěný. Žádnou mystiku v tom nehledejte.
Tématem vašich knih jsou mezilidské vztahy. Proč jste se rozhodla psát zrovna o nich?
Moje první knížka byla úplně jiného žánru. Napsala jsem ji těsně po Listopadu a vložila do ní velkou dávku fantazie a hravosti. Nakladatelé ji ale odmítali, že prý taková kniha není čtenářsky zajímavá a abych se zaměřila na to, co se bude dobře prodávat. Tím mé nasměrovali k ženskému románu. Napsala jsem tedy takovou parodii na červenou knihovnu, která ovšem nakonec vyšla v pozměněné formě, a to, že byla míněna jako parodie, už na ní tolik znát nebylo. Na jedné straně mě to mrzelo, na straně druhé se toho hned ze startu prodalo pět tisíc kusů. A přestože to nebylo úplně podle mých představ, přece jen to mou cestu za psaním svým způsobem nastartovalo. Vzhledem k úspěchu se ještě další tři knihy nesly v tomto duchu, než jsem si začala odkládat to, co jsem chtěla psát já sama, a to byly mezilidské vztahy. Právě ty mi přišly jako prázdné místo na trhu a hlavně téma, které společnost zajímá. Navíc je mým koníčkem psychologie, takže problematika rodinných vztahů mé lákala i z toho důvodu.
Jak konkrétné se psychologie ve vašich knížkách projevuje?
Literaturu s psychologií jsem chtěla skloubit především proto, aby mé postavy, byť vyfabulované, působily reálně a abych mohla prostřednictvím příběhů analyzovat problémy, které často od žen, ale i mužů slýchávám. Proto se tématem mých knížek staly partnerské vztahy, vztah rodičů s dětmi, pocit samoty a vůbec všechno, čím se člověk jako jednotlivec trápí, ale nedokáže to v sobě srovnat. Lidé si problémy uvědomují, ale velmi často své pocity neumějí přesné pojmenovat. Tím, že odhaluju kousek po kousku charakter postavy, se kterou se čtenáři dokážou ztotožnit, může čtení působit trochu jako psychoanalýza. Teprve potom si jsou schopni uvědomit samotnou podstatu problému, mohou ho pojmenovat, což jim možná pomůže při jeho řešení. V žádném případě jim nepodsouvám konečné řešení, většina mých knížek končí otevřeně a je jen na naturelu každého čtenáře, jak by se v konkrétní situaci zachoval on sám.
Po literární stránce možná nejsou moje knížky dvakrát zajímavé, ale po stránce psychologické jsou podle mě dobře propracované. Dokonce mám spoustu ohlasů od psychologů a manželských poraden, které je používají jako podpůrnou terapii. Myslím, že se čtenáři dokážou s příběhem ztotožnit, pociťují, že žijí totéž a že jim rozumím. Neočekávám, že někdy dostanu nějakou cenu za literaturu, ale pokud ty knížky mají lidi rádi a něco jim přinášejí, dává mi to pocit, že mé psaní má smysl.
Jak je pro psaní důležité ztotožnit se s hlavní postavou?
To je základ toho, abych to vůbec mohla napsat.
A ovlivňují vyfabulované postavy váš skutečný život, nebo se rodí a umírají se zapnutím a vypnutím počítače?
Částečný vliv na moje chování asi mají. Když jsem v osmadvaceti psala knihu Roznese tě na kopytech, ve které je hlavní postava pětačtyřicetiletý psycholog, říkávali mi kamarádi, že i já sama jsem trochu přitvrdila, že je moje vyjadřování i humor břitčí. V té době jsem psávala osm hodin denně, a když prakticky polovinu dne myslíte jako někdo jiný, asi vás to vždycky trochu ovlivní.
Mě baví, že jsou mé postavy rozmanité, protože při psaní samu sebe chápu jako herce — snažím se vcítit se do postavy, stejné jako on se snaží sžít se svou rolí, a když svůj part „odehraju" — „hraju" ho asi tři čtvrté roku, než knížku dopíšu, těším se zase na novou postavu. V žádném případě to není tak, že by mě mé postavy provázely celý život, protože v šedesá ti bych možná sama nevěděla, kdo vlastně jsem. I když jistá dávka schizofrenie v tom nejspíš je, ale já to beru jako příjemnou změnu. Život ženské, pokud má rodinu, je poměrně stereotypní. Stará se o děti, o manžela, vaří a uklízí, takže vždycky od toho velmi ráda uteču někam jinam — alespoň v té fantazii.
Prožíváte sama podobné životní nesnáze jako hrdinky ve vašich knížkách?
Abych řekla pravdu, tak já nejsem zrovna typická žena. Můj muž — on mé vidí moc hezky (směje se) — prohlašuje, že jsem ideální manželka, protože vypadám pořád jako holka, ve společnosti se chovám jako dáma, myslím jako chlap a dřu jako kůň, což jsou prý ideální vlastnosti. Ale často se přistihnu, že mám spíš mužské, racionální myšlení. Nemám takové to ženské libování si v trápení, když to nadnesu. A především jsem rozhodná, nepotřebuju, aby mé někdo někam postrkoval. Když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu. Zrovna před několika měsíci jsem dopsala knihu Já o koze, on o voze, ve které se hodné zaměřuju právě na rozdílnost ženského a mužského pohlaví a vůbec odlišné vnímání světa.
Vaše vyprávění působí na první pohled jako proud představ a myšlenek, které, tak jak vás napadají, převádíte do textu. Píšete tímto způsobem?
Přiznám se, že ne. Složité to vymýšlím, ale mým cílem je, aby výsledný text byl splavný, aby připomínal volné myšlenkové pochody. Ta jednoduchost je tedy cílená, ale není to až tak snadné, jak se může na první pohled zdát. Psaní mi upřímné řečeno jde trochu ztuha. Dávám si záležet především na tom, aby bylo čtení chytlavé, bez jakýchkoliv rušivých elementů. Lidi mi často píšou, že celou knížku přečetli bez přestávky jedním dechem, z čehož mám vždycky obrovskou radost, protože to je ten nejlepší důkaz, že vynaložená dřina nebyla zbytečná. A je to opravdu docela práce. Michal Viewegh třeba tvrdí, že mu jde psaní samo. Mně trvá někdy i dvě hodiny, než se jakžtakž rozepíšu.
Jakým způsobem při práci postupujete?
U mě vždycky všechno začíná kompozicí. Hned ze začátku mám jasno, o čem knížka bude, jak začne a jak skončí. Potom se zaměřuju na charaktery postav a snažím se je dostatečně procítit. Píšu si poznámky na útržky papíru o tom, jak se postavy budou vyjadřovat, chovat, a z těchto střípků pak skládám mozaiky jednotlivých charakterů. Z tohoto vycházím a jde jen o to ty základní kontury příběhu při psaní nějakým způsobem rozvést — já říkám „trpělivě to vysedět".
Byla vaše kariéra spisovatelky úspěšná hned ze začátku, nebo je nějaká knížka, která šla tomu úspěchu více naproti?
Jako mezník vnímám Krotitelku snů, kterou v roce 1998 vydalo nakladatelství Petrov. Myslím si, že právě tato kniha mi pomohla vymanit se z označení braková literatura. Díky ní se navíc rozšířil okruh mých čtenářů tam, kam jsem si přála, a dokonce jsem se ocitla na seznamu doporučené literatury pro střední školy. Mám pocit, že mi Krotitelka vydobyla jakousi vážnost, že se už na mě nevzhlíželo skrz prsty. Já bych se vlastně ani nebránila tomu označení „ženská literatura", kdyby to ovšem v naší kultuře nemělo tak hanlivý nádech.
Byla poptávka po některé vaší knížce výrazně vyšší než u ostatních titulů?
Myslím, že největší čtenářský ohlas měla Kudlanka bezbožná.
Proč?
Těžko říct. Vzhledem k tomu, že kniha vyšla nedávno, nejsem schopná zjistit, zda za zvýšeným zájmem stojí rozšiřující se počet mých čtenářů, nebo jsem se jim jen tematicky lépe trefila do noty. U Kudlanky jsem se spíš obávala jejího přijetí, protože je trochu depresivnější než mé ostatní tituly. Pojednává o tom, co se stane s velkou láskou po pětadvaceti letech. Je možné, že se tento problém dotýká mnoha lidí středního věku, kteří tvoří nejširší část mých čtenářů, takže důvod vyššího ohlasu je možná potřeba hledat tady.
Využíváte jako podporu prodeje nějaký druh reklamy?
Žádnou mediální propagaci nemám, své knihy také nikam a nikomu neposílám. Pro mne je nejlepší reklamou to, že si někdo přečte knížku, líbí se mu a doporučí ji známému. Je to dlouhodobá cesta, ale mně to vyhovuje. Nechci, aby si někdo náhodně koupil knížku jen proto, že mé třikrát týdně vidí v novinách. Neříkám, že se tomu vyhýbám, za sebemenší publicitu jsem vděčná, ale určité ji za každou cenu nevyhledávám. Spíš jezdím na besedy se čtenáři. Když se mi ozve nějaká knihovna, že by byl z jejich strany zájem, tak nikdy neodmítnu. Tento druh reklamy, jestli se to reklamou dá vůbec nazvat, je mi příjemný. Opravdu se nikam necpu a věřím, že časem se tento přístup ukáže jako správný.
Může i dobře navržená obálka prodat knihu?
Myslím si, že určitě, ale velmi často je přebal knížky navržen naprosto nevhodné. Podle mne by měl korespondovat s obsahem. Co vím, tak většina nakladatelů nedává autorům možnost zasahovat do toho, v jaké obálce se bude jejich kniha prodávat. A to je špatné, protože autor ví nejlépe, o čem titul pojednává. Já jsem s minulými nakladateli měla podobné potíže. Obálky mých prvních knížek přímo volaly po zařazení do brakové literatury, byly kýčovité, rvaly oči svou barevností, což mé trápilo a upřímné jsem se za ně trochu styděla. Navíc vyložené odpuzovaly potenciálního čtenáře. Co máme vlastní nakladatelství, je pro mne otázka realizace obálky mnohem příjemnější. Dělá nám je kamarád Dalibor Vlach. Já mu vždycky napíšu anotaci na knihu, vyzdvihnu nějaký silný motiv nebo sama přijdu s nápadem, jak by mohl přebal ve výsledku vypadat.
Zmínila jste se o vlastním nakladatelství. Co vás vedlo k jeho založení?
Důvod byl ten, že s minulými nakladateli jsem vycházela poměrně špatné. A osobně si hlavně myslím, že nakladatelskou činnost všichni přeceňují. Podle mých zkušeností se vydavatelé o autory příliš nestarají. Pokud má kniha nějakou mediální propagaci, ve většině případů si ji musí autor zajistit sám. Jejich jediným rizikem tak jsou peníze, které do vydání knihy vloží. Proto si vyhledávají autory populární, kteří jim přinesou zisk. A z úplné stejného důvodu se příliš nevydává literatura okrajová, protože ta jim ten zisk nepřinese. Myslím si, že když nakladatel vydělává na komerční literatuře, a to nejsou v žádném případě malé peníze, měl by vydávat i tu literaturu okrajovou, a ne se jen soustředit na to, aby mu knížky vydělaly balík, a nebrat na sebe žádná rizika. S některými minulými nakladateli jsem občas měla problémy i s placením těch směšně nízkých honorářů, které svým autorům vyplácejí. Přijde mi opravdu krajné neslušné, abych se s někým, komu vydělám tři miliony, musela popotaho-vat o několik tisíc. Domnívám se, že by tady jakýsi vděk k výdělečnému autorovi fungovat měl.
Myslíte si tedy, že se v nakladatelské praxi točí velké peníze?
Nevím, jak jsou na tom taková ta „skutečná" nakladatelství, která vydávají i literaturu nekomerční. Ta na tom asi moc dobře nebudou, protože takoví vydavatelé jsou většinou lidé, kteří mají rádi literaturu. Nevydávají knížky proto, aby zbohatli, ale aby ty tituly vůbec vyšly, pomáhají začínajícím autorům a částku, kterou vydělají, opět investují zpátky, což jim zákonité nemůže vydělat. Ale pokud mluvíme o nakladatelstvích, kterým jde jenom a pouze o zisk, tak tam se peníze točí. A takové „nakladatele" já nemám chuť živit. Proto chci, aby peníze, které za knížky vydělám, zůstaly v rodině.
Domníváte se, že kdybyste namísto v Brně bydlela v Praze, bylo by vaše jméno skloňováno častěji?
To bezpochyby. Když občas dělám rozhovor s někým z Prahy, tak nejčastější otázkou je, proč i nadále zůstávám v Brně, když Praha poskytuje tolik možností. Myslím, že autoři působící v hlavním městě jsou, byť se říká, že pod svícnem je největší tma, vždycky víc na očích médiím, takže ta publicita je nesrovnatelná. Ale vzhledem k tomu, že zastávám propagaci spíš dílem než obličejem, tak mi Praha žádné extra výhody neskýtá.
Co říkáte tvrzení, že komerční a kvalitní literatura nejdou dohromady?
Mám pocit, že se despekt ke komerční literatuře zbytečně přehání. Když se podíváte na muziku, existuje vážná hudba, stejně jako existuje klasická krásná literatura. Cokoliv se odkloní od klasické hudby, může být bigbít, rock, pop. Oproti tomu pomalu každý, kdo nepíše jako Jiří Kratochvil, je, když to hodně nadnesu, autorem brakové literatury. Já doufám, že píšu docela dobrý bigbít, a vůbec nemám ambice psát vážnou hudbu.
Ptal se Filip Zdražil
