I špatnej chlap je lepší než žádnej
MF Dnes
22. června 2007
Nad záplavou ženské literatury z dílny brněnské spisovatelky Simony Monyové
Máme přinejmenším dvě literatury. Jednu nás učí na školách se záměrem vychovat z nás kultivované příslušníky národa a poučené obyvatele této Země. Druhou pak čte hodně lidí a říká sejí brak, kýč, literatura pokleslá nebo populární. Autoři první literatury mají svou hrdost, své literární ceny, své místo v čítankách a na Parnasu hned vedle Homéra, Halase či Hrabala. Autoři druhé se zpravidla dovedou psaním lépe uživit.
Výšiny a jistoty
Každá z obou literatur má rovněž své čtenáře, kteří od ní cosi očekávají a kteří s nezájmem, odstupem, až pohrdáním odmítají tu druhou.
Ti, kdo ctí uměleckou hodnotu, vyznávají euroamerický kult tvůrčí originality, to jest novosti, odlišnosti, jinakosti, překvapivosti a případně i intelektuální náročnosti. Vlastní čtenářský prožitek pro ně nehraje velkou roli, neboť umělecká hodnota nesouvisí se srozumitelností a skutečná umělecká díla vlastně není nutné ani dočíst: před potenciálními čtenáři se tyčí jako velké hory, jejichž význam nesnižuje ani fakt, že zlézt je může být nad síly nepřipraveného jedince. Již samotný pokus o jejich zdolám je totiž důkazem, nakolik jsem na své cestě za i vzděláním a poznáním schopen překonat sebe sama a vlastní omezení. A přečíst některé knihy je jako zdolat Mount Everest.
Na čtenáře literatury populární jsou ovšem takové intelektuální výšiny „trochu moc umění", čili nuda. Dávají přednost knihám, které naplní touhu po pěkné a srozumitelné četbě. A vůbec jim přitom nevadí, když čtou po desáté téměř totéž.
Populární literatura je svět hodnotových i tvarových jistot, svět známého a očekávaného, ve kterém se stejné postavy pohybují v podobných příbězích a správná klišé a vypravěčské stereotypy umocňují čtenářský zážitek. Cílem tu totiž není život kolem nás problematizovat a zpochybňovat, nebo dokonce bořit adresátovy jistoty, ale právě naopak: přitažlivost takovéto literatury stojí na tom, že potvrzuje a mytizuje představy o neměnných hodnotách, ideálech a životních pravdách. Současně ovšem tato literatura žije okamžikem: je existenčně a komerčně závislá na svých čtenářích a dává jim přesně to, co v danou chvíli chtějí. Bezděčně tak přináší sociologickou zprávu o lidských snech a trápeních v té které době.
Od továrníka k zoufalým manželkám
Pozoruhodným literárním a sociologickým jevem v rámci populární literatury je literatura ženská, neboť od chvíle, kdy bylo ženám odhaleno tajemství písma, my ženy patříme k náruživějším čtenářům než muži.
Spojení ženská literatura ovšem neznamená pouze, že jde o literaturu psanou ženami a pro ženy: myšlenková osobitost tohoto fenoménu vyrůstá nejen z postavem žen ve společnosti, ale i z rodové osobitosti toho, proč ženy populární literaturu čtou a píší, o jakých hodnotách a jistotách se jejím prostřednictvím chtějí utvrzovat.
V obecném povědomí je představa ženské literatury spjata především s červenou knihovnou a naivními příběhy o milých pracovitých dívkách, které svou krásou a pílí ke štěstí přišly a provdaly se za švarného a bohatého pana doktora či továrníka.
Realita dnešní literatury pro ženy je však poněkud jiná, její škála daleko diferencovanější a obrázek, který ženská literatura o světě kolem nás vytváří, je daleko deziluzivnější. Jakkoli Lenka Lanczová dostatečně zásobuje trh dívčími příběhy „velkých lásek a nikdy nekončící touhy milovat a být milován", dnešní produkce ženské literatury se musela přizpůsobit faktu, že její typická čtenářka už není dospívající děvče, snící o jistotách manželského přístavu a o utajených krásách tušeného sexu, ale „zoufalá manželka", případně Ally McBealová marně hledající chlapa.
Mezi rozvodem a přechodem
Spisovatelkou, které se podařilo obsadit místo na trhu a začít psát pro takovéto ženy, je brněnská autorka vystupující pod jménem Simona Monyová. Typickou hrdinkou jejích komerčně úspěšných próz je pracující vzdělaná žena mezi prvním rozvodem a přechodem, tedy žena, která má už ledacos za sebou a k jejíž životní zkušenosti patří i zklamání. Nikoli náhodou to bývají ženy nešťastně vdané, opouštěné, propadající depresím, nespokojené samy se sebou, se svým tělem i věkem, prožívající pocit ohrožení nejbližším okolím, tedy řečeno s titulem jedné z Monyových knih, Manželky na odpis (2002).
Měřeno červenou knihovnou je Monyová deziluzivní realistka. Proč tedy její tvorba stále nepřekračuje hranice populární literatury? Odpověď se skrývá ve způsobu, jakým osudy svých hrdinek zpodobuje. Základem stylu Monyové je věcná a kultivovaně napsaná zpráva, která se soustředí na to, o čem si my ženské vykládáme u kafe a co zaplňuje stránky ženských časopisů, totiž na VZTAHY, na to, „která s kterým, co na to druzí a jak to dopadlo". Příznačné přitom je, že tyto vztahy jsou umístěny do blíže neurčené přítomnosti, kterou lze do historických souřadnic zařadit jen na základě citovaných reklam, a do prostoru abstraktního města, jehož ulice jen náhodou názvy připomínají Brno. A příznačné také je, že a utorka abstrahuje i od takové drobnosti, jako že její zaměstnané hrdinky tráví osm hodin denně v zaměstnání, kde se nutně pohybují v kolektivu a s větším či menším nasazením pracují. Práce a zaměstnání jsou tu totiž maximálně příležitostí, aby si hrdinka začala se šéfem či zákazníkem.
Hledá se chlap
Základní myšlenkou, která dle Monyové prostupuje život ženy, je, „kde a jak sehnat chlapa", což tu ale není primárně záležitost erotická či sexuální, ale spíš krok k založení rodiny. Podstatné přitom je přesvědčení, že „hodné holky si automaticky zaslouží ideální život, tedy milujícího, věrného a bohatého muže, hodné děti, které nedělají problémy, a rodiče, kteří snaživě a rádi pomáhají". A pokud toto nemají, jde o velkou nespravedlnost a křivdu. Radosti hrdinek Monyové jsou jen krátkodobé, jejich naděje vždy zklamané. Autorka proto happyend nepřipustila ani v próze Krotitelka snů (1998), do níž promítla svou touhu stát se úspěšnou a slavnou spisovatelkou, „Vieweghem v sukních". Dobře načasovanou rakovinou v ní totiž zabránila, aby si hrdinka užila slávy a harmonie obnovujícího se domova.
Osou próz Monyové je střet mezi touhou po archetypální harmonii, totožné s ideály červené knihovny, a realitou života, která je s tímto ideálem v naprostém rozporu. Analýza tohoto střetu by vydala na odbornou studii, nicméně základní obrysy světa, v němž žijí a trpí Monyové hrdinky, naznačují již názvy jejích knih. Jejich hrdinky vypisují svůj soukromý Konkurz na milence (2007), který by Ženu ani květinou...(2004). Každá doufá, že Osud mě má rád (1997), a věří, že skrze nového partnera Zítra vyjde slunce (1998). Rozehrává Pletky s osudem (2000) a v naději, že aspoň Jednou za život zažije Poslední extázi (1999), snaží se marně Utrhnout ze řetězu (2003). Jenže ani mužská Hra svalů (1999) nedokáže zakrýt, že všichni chlapi jsou pro život naprosto nepoužitelní. Jsou to podvodníci, žárlivci, lenoši, co nechtějí vynášet koš, případně celkem slušní muži, co mají jinou nebo si bezohledně umřou. Můžeš na něj zkoušet rozmanité Milostné strategie (1997), tak či tak Roznese tě na kopytech (2003), neboť je to Sebemilenec (2006) a nevěrný blb, co píše svůj Deník citového vyděrače (2004) a myslí si: Opiju tě rohlíkem (2006). Navzdory trpělivé lásce ženy navíc každý chlap dříve či později zblbne, na což jen čekají bezohledně mladé konkurentky, všelijaké ty Kudlanky bezbožné (2007), co si ho urvou pro sebe. Co opuštěné ženské zbývá? Tloustnout, stárnout a se stále menší nadějí hledat dalšího ideálního chlapa, třebaže ví, že takoví nejsou a „špatnej chlap je kolikrát lepší než žádnej"! To vše zostřeno vězením každodenně se opakujícího úklidu a péče o děti. Děti jsou sice fajn a ke každé ženské patří, jenže jsou to také pěkně nevděční pancharti, co vás dokážou vytočit tak, že jste neustále Jednou nohou v blázinci (2000). A ještě horší je to s rodiči: nestačí, že se vám pořád pletou do života, ale navíc také trestuhodně stárnou. Ženská může být jednou z Otcomilek (2005), ale starat se o senilního dědka či bábu vám na radosti také nepřidá a pak už vám nepomohou ani vzpomínky na Střípky z ložnice (2006).
Úděl coby výpověď
Život ženy se v Monyové knihách představuje jako nevyhnutelný úděl, ze kterého není úniku a který generuje pocit permanentního rozčarování, že hrdinkám a čtenářkám nepřináší, co by přinášet měl a co jim plným právem náleží. Můžeme diskutovat, nakolik je tento obraz ženského života, šířený i četnými ženskými periodiky, oprávněný, jako závažnější se mi však v této souvislosti jeví otázka: proč čtenářky takovéto knihy a takové články tak rády i čtou?
Jejich základní přitažlivost patrně spočívá v tom, že svým adresátkám předkládají situace, které ony důvěrně znají z vlastního života. Stejně důležité je však i to, že Monyová tyto situace osnovuje v rovině psychologicky věrohodné, kombinující bezútěšné pocity s mírně humornou nadsázkou, která nezesměšňuje, ale rozesmává a rozplakává. Monyové prózy neznamenají odmítnutí ženského údělu, nevyzývají k feministické vzpouře proti mužskému bezpráví. Naopak: vyjadřují nutnost žít svůj život a hledat svého chlapa navzdory tomu, že takový ani být nemůže. Především však své čtenářky (a možná i autorku) osvobozují tím nejběžnějším způsobem, jakým se ženy odpradávna vyrovnávaly se svým údělem: vyprávěním. Spouštějí osvobodivou sílu toku slov a myšlenek, které se mohou jevit jako nicotné a banální, avšak již tím, že jsou vysloveny, zbavují tíhy. Cílem tu není změna, ale samotná výpověď, samotné mluvení.
Nezáleží na tom, nakolik je autorka patrně grafomanka - přečtením některé z jejích knih totiž její čtenářka získává pocit, že si báječně povykládala s novou kamarádkou, která je na tom přinejmenším stejně a možná ještě hůř než ona. Což pro takovou čtenářku není málo, přináší jí to kus radosti, protože ví, že v tom není sama.
Ne každá z nás je ovšem nadšenou čtenářkou Simony Monyové.
ELIŠKA F. JUŘÍKOVÁ
Autorka vystudovala češtinu a religionistiku na Opavské univerzitě, nyní je v domácnosti
Mým čtenářkám něco schází nebo přebývá
Narodila jsem se 17. 3. 1967 v Brně, kde žiji doposud. Více či méně úspěšně jsem absolvovala pár škol, které mi do života zdaleka nedaly tolik jako Mahenova knihovna. Někdy kolem patnáctého roku věku již u mě rodiče diagnostikovali rozvinutou formu grafomanie, v čemž jsem je utvrdila následnou volbou povolání. Kromě spisovatelky na volné noze jsem i matkou tří synů, bývalou manželkou, současnou manželkou, pečovatelkou o drobné domácí zvířectvo (prozatím pes, kočka, křeček) a náruživou návštěvnicí pohostinských zařízení.
Mám ráda modrou barvu, Vladimíra Mišíka, krvavý steak, tullamorku, židovskou literaturu, kopretiny, motorismus, slunečné počasí. Nesnáším lež, sladká jídla, davovou psychózu, stereotyp, MHD, vlastní nedokonalost, ranní vstávání a hypochondry.
Toto o sobě uvádí Simona Monyová na svých internetových stránkách. Následující malý rozhovor poskytla naší redakci.
Máte představu, kdo je vaše „typická" čtenářka?
Myslím si, že jsou to ženské, kterým v životě něco schází anebo naopak přebývá... Rozhodně se nedají nějak zaškatulkovat dle věku či úrovně vzdělání, pochvalu tu a tam dostanu od paní pokladní v supermarketu nebo třeba od své lékařky. A budete se asi divit, ale i od lékaře – čtou mě totiž i muži, a ne málo!
Cítíte sama někdy stejné životní rozčarování jako vaše hrdinky?
Skoro pořád. Nepíšu sice svoje životní příběhy, ale pocity jsou mé vlastní…
Jak odpovídáte těm, kteří říkají, že píšete jen pro obživu?
Zatím mě, pokud vím, nikdo neosočil, že píšu jen pro peníze, ale pokud by tato situace nastala, sotva bych dotyčného přesvědčila, že jsem dennodenně více jak deset let psala do šuplíku jen z čiré potřeby psát. Pochopitelně že jsem čtenářům velice vděčná za to, že se mohu živit svým koníčkem, ale jejich přízeň pro mě ještě stále znamená mnohem víc než ten výdělek a doufám, že to tak i zůstane.
A jak odpovídáte takovým, co říkají, že tvoříte obraz nereálného světa?
Tak teď mám dojem, že jsem mimo realitu já! Ze všech stran mi totiž přicházejí zcela opačné reakce - a to že přesně vykresluji realitu. I z řad renomovaných psychologů... Ozvali se mi dokonce i z manželské poradny, kde moje knihy používají jako podpůrnou terapii. A tyhle reakce mě ukolébaly v přesvědčení, že vytvářím reálné příběhy, ale nebojte, docela jste mě nahlodala...
Jaké knihy ráda čtete vy sama?
Nejraději mám židovskou literaturu, absolutně mě nezajímají detektivní, pohádkové či mytologické příběhy a sci-fi.
