Jsem nechutně sentimentální
Mladý svět
leden 2001
Třiatřicet roků, oči jak dva koláče s medem a postavu jak modelka. Jen v minulém roce vydala čtyři tituly z celkových deseti. Spisovatelka Simona Monyová je z Brna a v moravské metropoli zatím hodlá zůstat. Škoda. V Praze by dozajista rozčeřila kulturní vody, jak se to mimo jiné povedlo mnoha jejím rodákům.
To máte tak nudný život, že jen sedíte doma a píšete knihy?
Neznám nikoho, kdo by psal knihy z nudy. A když ano, bylo by mi ho líto. Protože jeho snaha by nemohla dopadnout dobře. Z nudy si jedině upletete bič, kterým dřív nebo později dostanete přes vlastní záda. Já se určitě nenudím a snažím se život kolem sebe vnímat naplno. Každý den přináší něco zajímavého, ať jste ze zapadlé vísky nebo velkého města. Jen mít oči otevřené.
Působíte takzvaně na volné noze, což je v dnešní době snová představa většiny mnohem známějších autorů, kteří si to z různých důvodů jaksi stále nemohou dovolit. Takže buď máte dostačující kapitál, nebo nenasytného vydavatele svých knih.
Na volné noze působím teprve dva roky. Samozřejmě že jsem se ze dne na den nemohla rozhodnout, že psaní bude mou jedinou pracovní doménou, ať to dopadne jakkoli. Postupem času jsem si připravovala jisté finanční zázemí, abych tak mohla učinit. Udělala jsem kvůli tomu i hodně kompromisů, takže i za ně si snad jistou časovou volnost zasloužím. Nehledě na to, že moje knihy se zatím prodávají dobře a občas některá vychází dotiskem. Co se týče honorářů, nemohu si stýskat na jejich výši ani na pozdní platby, které třeba trápí řadu mých kolegů v jiných městech. Jinými slovy, stále mi nějaké penízky chodí.
Co pro vás znamenají peníze?
Nic víc než životní nutnost, protože bez peněz se, jak jistě dobře víte, žít nedá. A taky mi umožňují osobní svobodu. Ta je pro mě velmi důležitá.
Důležité pro autora rovněž je, aby byl adekvátně ke své snaze i dostatečně veřejně známý. Nemohu tvrdit, že bych o vás předtím slyšel.
Je mi pochopitelně trochu líto, že jsem do povědomí širší veřejnosti nevstoupila víc. V Brně si na nezájem zrovna nestěžuji, v Praze to bude s propagací mých knih asi horší. Nedivím se, protože nejsem ve středu každodenního kulturního dění, které Praha nabízí. Na druhé straně se zase utěšuji tím, že v české metropoli se o místo na slunci ucházejí i tamní neznámí autoři, kteří jsou ve stejné pozici jako já - a kde nic, tu nic. Všechno je asi otázka času, známostí nebo příslovečného stíská. Hlavu smutkem zrovna nevěším.
Vy sama se za spisovatelku považujete?
Ještě nedávno jsem měla dojem, že si toto oslovení vůbec nezasloužím. Jsem ale v tisku tak titulována, takže si pomalu zvykám, a přiznám se, že mi to svým způsobem i lichotí.
Zní ta lichotka u vás v ulici, nebo v celém Brně?
Domnívám se, že v celém Brně, protože tamních osobností, co se pohybuji v kultuře, zase není tolik. Krom toho, že se téměř všichni mezi sebou známe. Moje domněnka je opodstatněná i tím, že brněnská veřejnost chodí na mé autogramiády. Převažují v ní právě muži, a těžko říct, zda si jdou pro můj podpis, nebo spíše kvůli osobní zvědavosti... podívat se na ženu jako takovou.
Máte se ráda?
Moc ne. Avšak všechny tyto aktivity jsou kvůli tomu, abych se měla raději. Když budu fakt dobrá, to by bylo, abych se pak ráda neměla. Což je myslím přirozený proces vnímání sebe sama.
Nebo taky plíživé nebezpečí pozdější schizofrenie.
Abychom si rozuměli - vůbec to neznamená, že bych měla tendenci stát se rozpolcenou osobností, i když si nejsem tak jistá. Mám to tak půl na půl: když mám dost společnosti, vyhledávám samotu, kde si utřídím své myšlenky. Když už bylo samoty dost, zajdu mezi lidi. Jsem ale, jak doufám, stále sama sebou a vlastně žiju v takových vlnách.
Utíkáte k samotě u lesa?
Jen to ne! Lesy mě nijak nefascinují, jsem městský člověk. Stačí mi, když se jen tak procházím v ulicích mezi anonymními lidmi. Proto mám tak ráda i Prahu, kde téměř nikoho neznám a nasávám její neopakovatelný a specifický ruch.
Vidíte - a o Moravácích se říká, že jsou přísní patrioti, kteří Pražáky zrovna nectí a na svůj region nedají dopustit.
Nerozlišuji lidi, ať jsou z kteréhokoli města. Jsme přece tak malá země, že bychom mezi sebou žádné rozdíly ani dělat neměli. Jestli máte na mysli některé štiplavé poznámky na adresu Pražáků, pak jistě nejsou myšleny ve zlém. Třeba je to tím, že Praha nabízí lidem větší možnosti než místo, kde žijí. A je taky pravda, že člověk, který chce svou profesi zdárně dělat, se většinou do Prahy uchýlí. Kdo k tomu ještě nenašel odvahu nebo ani tu možnost nemá, si nějakou tu poznámku zřejmě neodpustí. Závist přece funguje všude.
POSTRANNÍ ŘEČI MĚ PŘÍLIŠ NETRÁPÍ
Vy ještě nepociťujete potřebu udělat radikální řez v cestě za štěstím?
Přemýšlela jsem o tom, jestli máte na mysli se do Prahy odstěhovat. Jednoduché to asi není pro nikoho - ani pro mě ne. V Brně mám přece jen spoustu přátel. A vaše případná poznámka, že přátele mohu mít všude, neobstojí. Musím se snažit, abych dokázala vystoupit na vrchol i z Brna, ale jsem si zároveň vědoma, že to bude trvat trochu déle.
...protože jste zřejmě i dost sentimentální.
Jsem přímo nechutně sentimentální. Jak říkáte, je to určitá nemoc, pokouším se s ní stále bojovat, avšak ruce mi ještě nesvazuje.
Jste v Brně zřejmě dost úspěšná autorka a psí štěkot láká zloděje. Jde vám někdo po krku?
Nemám dojem nějaké rivality, ale se závistí se občas setkávám. Což je pro mně jen doklad toho, že jsem asi jednou nohou k pomyslnému úspěchu. Asi jsem to řekla dost nadneseně, ale jiný výraz mě nenapadá. Nehledě na to, že postranní řeči mě příliš netrápí.
A co vás trápí?
Jako každou matku - aby moje rodina měla, co potřebuje. Což jsou všední starosti, které se od jiných lidí nijak neliší. Přiznám se, že se sama neumím dost dobře bránit lidskému zlu, zato dovedu dost dobře bránit své blízké. Ti zase dovedou bránit mě, takže tuto službu si prokazujeme navzájem.
Novinové kritiky o vás říkají, že ve svých knihách spíše straníte mužům. Co vás k tomu vede?
Zřejmě to, že jste obecně lepší. Avšak i mezi ženami jsou pochopitelně výjimky. Nebudu zastírat, že k mužům pociťuji větší obdiv. Stačí se podívat do historie, dát fakta na misky vah a jistě mi dáte za pravdu.
Víte, regionální žurnalisté mají často tendenci až nesoudně glorifikovat tamní hvězdy a hvězdičky. O vás se zmiňují, že jste Michal Viewegh v sukních. Že byste byla takový kalibr?
S Michalem jsme kamarádi a občas se vidíme, protože má brněnského nakladatele. I regionální žurnalisté mají právo na svůj názor, jsou to venkoncem taky čtenáři. Úsudek si musí udělat každý sám.
Jiná z kritik poznamenává, že Simona Monyová neopustila pravidla slušného spisovatelského chování a není jí po textové stránce co vytknout. Nerozumím.
Vyložila jsem si to tak, že sice píšu zábavnou literaturu, avšak netvořím kýče.
Skromnost vám tedy nechybí...
Taky si myslím... (smích)
Vaše poslední kniha Roznese tě na kopytech je řemeslně napsané prozaické dílko, které nepostrádá atributy autorského vyprávění a vcelku působivou charakteristiku postav. Nekončí zrovna happyendem, jak by se dalo očekávat.
Nemám happyendy ráda, píšu o tom, co život přináší, a příběhy lidí vždy nekončí šťastně. Mé prvotiny happyendy nepostrádaly, než jsem si uvědomila, že život je syrovější i surovější. Což se v začátcích autorovi může stát, a je mi to doteď nepříjemné.
UŽ POCIŤUJI ÚNAVU
Jak dlouho píšete knihu?
Tak půl roku, tedy dvě ročně. Nejsem schopna psát rychleji. To, že mi v roce 2000 vyšly čtyři tituly, je jen časová náhoda. Některé z nich už byly napsány předtím. Vydavatelé tlačili, abych své práce odevzdala.
Nebojíte se, že v tomto tempu sama sebe na brněnských knižních pultech zasebevraždíte?
Půjdu s pravdou ven, už pociťuji únavu - napsat dvě knihy ročně na mě začíná být dost. Přece jen mě alespoň utěšuje, že počet mých vydaných titulů mě ještě kvantitativně neohrozí. To se stalo, pokud mi paměť sahá, jen dvěma autorům - Alexandru Du-masovi a svého času Bohumilu Hrabalovi. V porovnání s nimi mi to vskutku nehrozí.
Nepociťujete ze psaní tak trochu fetiš?
Víte, že jsem takhle ještě neuvažovala? Zřejmě to tak bude, opravdu by mi chybělo, kdybych alespoň jednu ročně nenapsala.
A jste na nejlepší cestě ke kýči...
Stát se může všelicos, ale dám si pozor už jenom kvůli vaší nedůvěře, že je autor schopen psát pokud možno i kvalitní věci.
Děsí vás vůbec něco?
Určitě. A to stereotypní časový režim dne - začít někde v tolik hodin a končit v určitou hodinu. Tedy řád pravidelného zaměstnání. Abych vůbec mohla psychicky fungovat, tomuhle režimu se tvrdě vyhýbám. Velmi by mě to omezovalo v osobní svobodě. Zatím si to mohu dovolit.
Nakladatel si ale taky diktuje termíny.
Ani takhle se časově nepodřizuji. Až mám hotovo, pak dodám.
Taková pohodička by vás v Praze určitě nečekala. Nedodáte v termínu, vaše místo ihned zaujme jiný.
Třeba toho jednou budu litovat. Myslím si ale, že rozumné kompromisy dělají rozumní lidé. A ti jsou určitě i v Praze.
Třeba hřešíte na svůj přitažlivý vzhled.
Jsem si dobře vědoma, že sebepřitažlivější žena mužům rychle zevšední, když zůstane jen u toho. Nepovažuji se za nějakou bezduchou ozdůbku, ale za člověka, který má svůj názor a říká ho veřejně. Co to pak s jiným člověkem udělá, je další věc.
Jaké kompromisy děláte s manželem - je hodně tolerantní k vaší literární činnosti?
U nás je to tak: ráno v osm zapnu počítač a tři hodiny se trápím, jak začít text nebo v něm pokračovat. Já totiž tak brzo nemohu fungovat. Jsem založením spíš sova než ranní ptáče. Tři promarněné hodiny? Považuji to za svůj každodenní zažitý rituál, kdy pak mozek začne pracovat a poté mě psaní velmi baví. Píšu do dvou hodin odpoledne, pak se věnuji svým dvěma dětem. Potom znovu píšu asi tak do třiadvacáté hodiny, dám si menší pauzu a věnuju se manželovi. Probíráme spolu všední starosti, dáme si skleničku... I když je manžel silný introvert, pořád má pro mě své kouzlo.
Když píšete převážně o mužích - jaký typ máte nejraději?
Takové, kteří se na moc neptají.
SIMONA MONYOVÁ - nar. 17.3.1967 v Brně. Profesionální dráhu spisovatelky nastoupila v roce 1997, předtím pracovala jako učitelka na základní škole, pojišťovací agentka, realitní agentka, vychovatelka přes kulturně-vzdělávací činnost. Je matka dvou synů, Michala (12) a Dominika (8). Její kniha Roznese tě na kopytech by se měla dočkat televizního zpracování. |
