<< Zpět k seznamu článků

Předstíraná rýma Simony Monyové

Pasáž

únor 2002

Jaké okolnosti by tě mohly přimět k tomu, abys zabila člověka?

V takové situaci jsem se, díkybohu, neocitla, takže nevím, jestli moje představy o mně, o mých reakcích, o odvaze, míře lásky nejsou poněkud nadnesené. V myšlenkách se pasuju do role lvice, která by za jakoukoliv cenu a za jakýchkoliv okolností chránila svoje mláďata. Ale kdo ví? Třeba už nastala doba, kdy se vztah matka – synové, pomalu otáčí a já se jen bráním si to přiznat. A klidně se za rok dva může stát, že to budu já, kdo se sesype strachy před případným násilníkem, zatímco jeden z mých synů ho praští heverem po hlavě. Takže zabila bych? Domnívám se, že kdyby kdokoliv vážně ohrožoval moje děti, ano. Pravda však může být úplně jiná.

Ve svém mládí jsi autorka třinácti knih, třinácti příběhů, jak si představuješ budoucnost, pokud by jsi pokračovala zvoleným tempem, muselo by těch knih být hodně kolem dvou stovek.

Musím tě malinko poopravit, jednu knihu jsi mi přidal, prozatím jich vyšlo pouze dvanáct, s tou třináctou se teprve potýkám. A jak si představuji budoucnost? Abych se přiznala, moc se myšlenkami na to, co bude, nezaobírám, protože mám dost starostí s přítomností a taky s vyrovnáváním se s minulostí. Jsem takový ten protivně hloubavý typ, který se ve všem nekonečně dlouho šťourá - ve všech svých pocitech, v pocitech svých blízkých a v pocitech momentálně aktuálních literárních postav. To mě zaměstnává naplno, takže žádné sny o budoucnu nespřádám.

Nebojíš se toho, že jako spisovatelka jsi odsouzena k bludišti své fantazie?

Nebojím, naopak. To je jedna z motivací k psaní. Bloudit vlastní fantazií je přece jen mnohem pohodlnější a snazší než bloudit reálným životem.

Jak se vyrovnáváš s vlastní plachostí, která je vrozená intelektuálům, ale může být vykládána jako nadutost a sektářství?

Jsi zřejmě jediný člověk, který ačkoliv mě docela dobře zná, mě řadí k plachým intelektuálům. Jsem cokoliv jiného, jen ne plachá a lidi nedělím na intelektuály a zbytek světa. Přátele si vybírám intuitivně, k cizím, sympatickým lidem se chovám často až příliš družně, vedle jednotlivců, kterých si vážím a obdivuji, jsem natolik nervózní z vlastní nedokonalosti, že si ulevuji bezduchým tlacháním a ve společnosti povýšených snobů občas bývám zakřiknutá. To ovšem není plachost, to je tichý úžas.

Jaké jsou ženy začátku dvacátého prvního století? Medializovány jsou dnes ženy z nichž naskakuje husí kůže, Jílková, Kornová, Voldánová, Štěpánová, Bubílková, Buzková, Obzinová, Marvanová, Polonyiová, Tachecí…!!!

Jaké jsou dnešní ženy? Doufající, toužící, milující, sobecké, pracovité, líné, obětavé, hysterické, slabé, silné, utrápené, věrné, nevěrné, hezké, ošklivé, mladé, staré… prostě rozdílné - kus od kusu. Zmiňované dámy neznám, to co o nich občas zaslechnu, přečtu si, to čím se prezentují samy, neberu příliš vážně. Jaké jsou doopravdy budou nejspíš vědět jejich rodiče, manželé, milenci, děti, přátelé.
A jaká jsem já? Na to se zeptej mých rodičů, manžela, milence, dětí a přátel.

Jsi konzervativní?

V mnohém ano, v něčem ne. Pokud přijde můj třináctiletý syn s hlavou obarvenou namodro, v armádní obuvi a s náušnicí v nose, pravděpodobně si pomyslím něco o těžkém průběhu puberty, ale nechá mě to chladnou. Koneckonců, i když bude ta natupírovaná modrá hlava nedospělá, přece jen patří jemu, tak ať si o ní rozhoduje sám. Pokud bych však byla svědkem toho, že se synové posmívají slabším, nepomohou mamince s kočárkem do tramvaje, myslí jen na vlastní prospěch a nekoukají napravo nalevo, pak budu přísná, a mohou mě přesvědčovat sebevíc, že slušnost už se teď nenosí.

Jak si představuješ svobodu?

Bude to asi znít paradoxně, ale myslím si, že skutečnou svobodu člověku může poskytnout jedině smrt. Dokud jsem naživu, pořád budu své jednání korigovat tak, abych někoho nezklamala, nedotkla se ho, abych mu udělala radost, zavděčila se mu, ale taky abych vypadala lepší, než uvnitř jsem a aby mě ten konkrétní člověk měl rád.

Používáš často větu, teď nemám čas?

Ani moc často ne. Jsem si velice dobře vědoma toho, že můj pocit nedostatku času pramení jen z předchozího sladkého lenošení a z toho, že špatně rozlišuju podstatné od nepodstatného.

Ve svých románech jsi probudila k životu spoustu postav, když vypneš počítač po poslední větě románu, co se s nimi stane, kam se ztratí?

Nahradí je postavy nové. Píšu knihy v rychlém sledu, když dopisuju jeden příběh, už intenzivně přemýšlím o dalším a zatím neuvažuju o tom, že bych k některé z dosud vydaných knížek připsala druhý díl. Něco z toho kvanta slov však v mém podvědomí zůstává, občas se přistihnu, že v běžném hovoru použiju větu, slovní obrat nebo přirovnání, které jsem si před časem pracně cucala z prstu u počítače. To se pak zastydím, že jsem na tom asi opravdu bídně, když už musím vykrádat vlastní knižní postavy.

Jak se stavíš k bulvárnímu tisku a jeho smyšlených historkách o slavných?

Laxně, nechávají mě nedotčenou a když se mi dostane takový časopis do ruky, beru vše, co je uvnitř s rezervou. Pokud jsem autorem článku já sama, snažím se být co nejvíce objektivní, takže výsledek častokrát vyzní nezajímavě, nudně. Stejně tak nudně vypadá obyčejný život proti smyšlenému životu na plátnech kin, lidé – ať už diváci či čtenáři, se chtějí bavit, touží po senzacích, chtějí být překvapováni, šokováni. Je sice smutné, že redaktoři bulvárního tisku tomuto tlaku podléhají natolik, že fabulují i tam, kde by měli hlásat pouze fakta, ale zřejmě se tomu opravdu dá zabránit jedině tak, že tyto časopisy nebudeme kupovat.

Je “počasíčko” a pornografické filmy na obrazovkách veřejných televizí omluvitelné diváckou sledovaností?

A je existence veřejných domů omluvitelná vysokou návštěvností? Nevím, já se nepohoršuji ani nad pornografickými filmy, pornografickými časopisy ani nad existencí prostitutek. Všichni si přece můžeme zvolit, na co se budeme dívat, co budeme číst, kam budeme chodit; zákazy, cenzura, různá omezení a nařízení nemají podle mě valný smysl - to už tady přece bylo.

Máš nějaká tajemství, která neprozradíš ani ve svých románech?

Svá osobní tajemství do románů netahám vůbec, do třinácté komnaty totiž pustím jen málokoho. Na svůj věk jsem děsivě naivní, přecitlivělá a tím pádem i velmi zranitelná. U mě se nedá mluvit o Achillově patě, nýbrž patách a to stejně jedině v případě, že bych byla stonožka.

Které z vyloženě ženských koníčků vyznáváš?

Kdysi jsem v jakési rádoby psychologické příručce četla, že muži trpí syndromem PIFO (pivo, fotbal) a ženy POPO (posedět a popovídat). Pokud tedy budu brát “syndrom POPO” jako jeden z ryze ženských koníčků, dá se říct, že se mu věnuji náruživě. Po několika hodinách proseděných u počítače jen s vlastními myšlenkami, je ono prosté – posedět a popovídat mojí nejmilejší zábavou.

Brečíš někdy?

Brečím nechutně často, stydím se za svoji infantilní lítostivost, zavírám se v koupelně a pak neobratně předstírám rýmu. Klidně to můžu prozradit, protože moje rodina mě už stejně dávno prokoukla.

Vyprávíš svým synům pohádky nebo jsi to řešila klasikou?

V dobách, kdy je ještě pohádky zajímaly, jsem jim psávala dětské říkanky, pohádky a různé dobrodružné příběhy plné zvířátek a cítila jsem se pak provinile, když jsem některé z nich prodala do dětských časopisů. To by Erma Bombecková neudělala.

Nakolik media ovlivňují tvé názory?

Myslím, že moc ne. Jsem tvrdohlavá ženská, která má na všechno svůj vlastní názor a dá to velkou práci přesvědčit mě o opaku. Tohle media nesvedou, ztěží to zvládá i můj otec, který je pro mě velkou autoritou.

Jaký je ideální muž dnešní ženy?

Kdyby existoval jeden ideální muž dnešní ženy, asi by o něj byla pěkná rvačka. Naštěstí každá máme představy o dokonalém muži odlišné. A můj ideál? Mám ho doma.

Můžeš stručně popsat pracovní den ženy matky a zároveň spisovatelky?

Shon.

Co by jsi zvolila jako povolání pro své syny, kdybys měla možnost to nekompromisně rozhodnout?

Mladší syn chce být řidičem tiráku a starší počítačovým grafikem. Zvolila bych tedy řidiče tiráku a počítačového grafika.

Vzbuzuješ ráda u mužů naději?

Ne, ale uvítám, když některý muž dokáže vzbudit naději (v lepší zítřky) ve mně.

Kam se nejraději vracíš reálně a ve svých představách?

Nejraději se vracím domů – do vlastního křesla, k vlastním hrníčkům s kávou, do vlastní postele, k vlastnímu zvěřinci, k vlastním lidem. V představách pak do dob, kdy synové byli tak malí, že mě chytali kolem nohou, i když jsem šla třeba jen do koupelny a vykřikovali: “nikdy tě nepustím.”

ptal se Jiří Kratochvil