Tři ženy a jejich podivní muži podle Simony Monyové
Pasáž
listopad 2002
Skoro každý chtěl být v životě alespoň nějaký čas spisovatelem. Většinou to bývá tak, že zpočátku se nahodile na papír ventilují city, přičemž valná část budoucích spisovatelů to s prvním přešlým poryvem puberty vzdá, pak následuje období "umělecké" (zkrátka: píše se umění za každou cenu), aby nakonec ti nejvytrvalejší a nejtrpělivější pochopili, že pokud se vůbec kdy mají stát opravdovými literáty, musejí se hlavně pořádně naučit spisovatelskému řemeslu. (Ono už napsat gramaticky, stylisticky i logicky správně dvě tři souvětí, jeden dva odstavce a ještě je za sebe poskládat tak, aby dávaly smysl, neřku-li skrývaly příběh, není jen tak. To zvládne každý maturant, řeknete si, ale není to pravda - zkuste si to někdy!) A ještě jednou o spisovatelích, ale zase trochu z jiné strany. Zjednodušeně řečeno mají dvě možnosti, jak nakládat s tím, co se děje kolem nich, v realitě. Buď utečou do světa fikce a fantazie, nebo se naopak stanou pozornými a pečlivými pozorovateli, zapisovateli a glosátory těch nejtypičtějších, nejzajímavějších či nejbizarnějších podob života vezdejšího. Tak to jsou patrně nejdůležitější informace pro ty, kteří ještě nečetli jednu z mnoha knih populární brněnské prozaicky Simony Monyové. Tahle autorka se totiž může pochlubit tím, jak dobře zvládá řemeslo, jak důvtipnou je vypravěčkou a jak dokáže vykreslit, zpracovat, převyprávět, domyslet, zkarikovat a nadsadit to, co se kolem nás (většinou hlavně v životech žen různého věku) dennodenně děje. Simona Monyová to má -už dlouho - dobře rozmyšlené: chce psát masově přijatelné knížky, které budou v prvé řadě své čtenáře (nebo spíš čtenářky) bavit, ale které zároveň budou jakýmsi poučením, či dokonce útěchou v nepříjemných životních chvilkách. Svoje záměry netají, sympaticky poctivě se je snaží naplňovat a úspěšně se tak stává jednou z nejvýznamnějších představitelek čehosi, čemu by se dalo říct literární hlavní (střední) proud. Její knížky přečtete za dvě hodiny, což je tak zhruba stejná doba, jakou trvá film. Takže když dáte knížce přednost před kinem, tak ve dvou lidech už vás ty dvě hodiny zábavy budou stát skoro stejně, pokud se vás o knížku podělí víc, ještě ušetříte. Ale i tak to rozhodně nebudou vyhozené peníze. Je to možná cynické takhle psát o literatuře, ale není nic horšího než tvrdit, že věci jsou něčím jiným, než ve skutečnosti jsou...
Svou zatím poslední knížku (i když to není zvláště v případě této autorky nikdy jisté, protože jí vychází minimálně dvě knížky ročně) pojmenovala Simona Monyová Manželky na odpis a vydala ji s letošními prázdninami v novém brněnském nakladatelství Mony. Ve stopětatřicetistránkové próze svedla a důkladně propletla osudy tří ženských hrdinek, které mají - ač jsou notně rozdílného původu, profese a zázemí - lecco5 společného: i když se tomu všemožně a velmi usilovně brání, nedaří se jim prožit důstojný a pokud možno vyrovnaný vztah s příslušníky opačného pohlaví. A to jsou ještě pro jejich šílené peripetie docela vlažná slova - ale prozrazovat víc o tom, čeho všeho jsou podle Simony Monyové schopni jejich nevěrní či chorobně žárliví manželé i exmanželé nebo sobecké děti, nemá na tomto místě smysl.
Manželky na odpis jsou dobrá zábavná knížka, při níž se člověk pobaví, ale někdy mu taky zatrne, jak trefně autorka vystihla tu kterou ženskou či mužskou vlastnost. Obdivuhodně je vybalancována ta hranice, kdy se ještě do textu může pustit sentiment a kýč. Naopak přece jen trochu víc trpělivosti by možná chtěly závěrečné kapitolky - mohly by možná nabídnout nápaditější pointu, ale dá se pochopit, proč jsou napsány právě tak, jak jsou. (Pokud by někdy někdo psal o Simoně Monyové třeba diplomku, tak o závěrech jejích knih by se dala dát dohromady minimálně jedna pořádná kapitola.)
Roman Burian
