Kam se podívám, vidím rozvedené
Právo
16. prosince 2002
SPISOVATELKA SIMONA MONYOVÁ VYDÁVÁ KNIHU MANŽELKY NA ODPIS A ŘÍKÁ:
Kam se podívám, vidím rozvedené
V próze Manželky na odpis píšete o ženách, které trpí nevěrou mužů. Proč jste zvolila právě toto téma?
Psala jsem tak, aby kniha lidi zaujala, aby se s ní ztotožnili. Když se scházím s kamarádkami, tak kam se podívám, všechny jsme rozvedené. Předchozí kniha se jmenovala Konkurs na milence a tak trochu s nadsázkou říkám, že jsem vyhlásila konkurs na milence, abych se nestala manželkou na odpis
Co vlastně od muže požadujete?
Mám ráda muže, když jsou chytří, hodně pracují a mají mě rádi.
A máte pocit, že takoví se moc nevyskytují?
Ne. Ale já mám na muže štěstí, takže to není můj případ.
Takže vaše knihy jsou fikce autorky, která vnímá aktuální téma?
Dá se to tak říci. Jediná kniha, kterou jsem z těch čtrnácti vydaných napsala podle sebe, byl opravdu Konkurs na milence. Jinak se snažím psát tak, aby se v nich čtenáři našli. Nejvíc mě potěší, když mi na autogramiádě lidé řeknou: to je napsané podle mě. Je to velké poděkování, že jsem se dokázala vcítit do jejich pocitů
Co nyní píšete?
Jmenuje se to Tchyně a uzený... podle nešťastného pořekadla Tchyně a uzený jsou nejlepší studený. Mám dva syny, a tak vím, že budu také někdy tchyně. Proto jsem se pustila do příběhu matky, která vychovávala sama syna. Znáte to, opičí láska a on se v jedenatřiceti letech rozhodl oženit. A ona reaguje takovými rádoby maminkovskými intrikami žen, které mají pocit, že ztrácejí své jediné dítě, které jim v podstatě supluje partnera.
Eva Brabcová: Vrakoviště lásky:
Eroika, 171 stran
Simona Monyová: Manželky na odpis
Boris Ingr - MONY, 136 stran
Knihy E. Brabcové (1957) a S. Monyové (1967) mají podobné téma:
ohlédnutí zralé ženy za rozpadem partnerského i manželského vztahu. Téma, které každý den chodí po ulicích, téma odvěké, které je ale v obou knížkách příběhem naprosto současným. Není to v tom, že volnost podnikání je v prvém případě synonymem uvolnění vztahu. Spíš je zřejmá aktivita žen, které nehodlají být jen pasivními vykonavatelkami mužových pokynů nebo jen podřizujícími se partnery.
Emancipace žen změnila po všech stránkách podobu našeho života. Více obnažuje bolest, která ji zároveň provází. Samostatnost totiž nemá jen příjemné stránky. Zajímavé ale je, že se ženy i autorky shodují v tom, co by chtěly: partnera, kterého by si mohly vážit, měl by je rád a mohly by se na něj spolehnout. Jak ho ale poznat jinak než při srážce se životem? (cg)
František Cinger
