Nejsem mrcha
Ring
září 2002
Dvě děti, čtrnáct knih a sto tisíc čtenářů. Taková je bilance pětatřicetileté brněnské spisovatelka SIMONY MONYOVÉ, kterou jsme navštívili v jejím domečku v Brně-Obřanech. Jaký je soukromý život jedné z našich nejprodávanějších autorek?
Vyrostla v Brně, ale A nejraději vzpomíná na prázdniny, které trávila na chatě s dědou. Ten zůstává v jejích představách stále prototypem ideálního muže. "Dědeček si třeba nešťastnou náhodou uřízl prsty na cirkulárce. Ruku si ovázal, prsty naházel do igelitového pytlíku a šel jeden a půl kilometru pěšky na autobus do úrazové nemocnice, aby mu je zase přišili. Událo se to neokázale, jako by se vlastně nic nestalo," popisuje zážitek z dětství.
Jen ne hodná a blbá!
Vždycky se kamarádila spíše s kluky a klukem také chtěla být. Změna prý přišla ve chvíli, kdy se její dívčí postava začala tvarovat. "Pak jsem zjistila, že být holkou je docela fajn." S pubertou přišly také první literami pokusy, kterými se podle svých slov vypisovala z pubertálních smutků. "Trochu jsem se vždycky bála toho, abych nebyla ta hodná a blbá. A tak si o mně dodnes mnozí myslí, že jsem mrcha. Podobné to mám s mužskými. Bud se v mém životě vyskytují hodní chlapi, anebo ti, co mají šmrnc, ale nic po nich nezbude. "Až v poslední době jsem našla jednoho, ve kterém cítím obojí," přiznává spisovatelka, která se právě rozvádí.
Rozchody
Přestože vztahy v jejích knížkách bývají bouřlivé, sama prožívá rozchod s partnerem po třinácti letech poklidně. "Jsem žena, která se potřebuje o partnera opřít. Bývalý manžel byl ale super introvert. Když jsem chtěla jít do společnosti, řekl, ať jdu sama, že to pro něj není. U mě všechno probíhá klidně, ale jeho krach našeho manželství asi bolí mnohem víc," uvažuje. To však nebyl její poslední velký rozchod v minulých letech. Opustila také svého dvorního vydavatele Martina Pluháčka a jeho vydavatelství. "Dopláceli jsme na to, že jsme kamarádi. Já se chtěla psaním živit, vydávat dvě knížky ročně. To on nechtěl, takže jsem nakonec odešla a asi to bylo dobré pro oba."
Viewegh v sukních?
"Ted mi vydává knihy můj partner. Oběma nám to vyhovuje a máme jeden druhého pod kontrolou." Simona Monyová však připouští, že její popularitě pomohly i slogany, jejichž autorem byl právě bývalý vydavatel. Jedna z jejích knih měla například záložku s nápisem Viewegh v sukních, jindy ji charakterizoval jako spisovatelku s nejdelšíma nohama. "Budu ráda, až se o Vieweghovi začne říkat, že je Monyová v kalhotách," směje se žena, která napsala čtrnáct knih a právě se chce pustit do další. Kde bere pro své postavy inspiraci? "Má fantazie nemá hranice, a kdybych neměla odpor ke lži, asi by mi říkali Baron Prášil v sukních."
Žene ji nespokojenost
Při psaní se prý dokáže vcítit do situace, plasticky vidí, jak se celý děj vyvíjí. "Jednu knihu jsem napsala jako pětačtyřicetiletý psycholog. Na autogramiádě mi pak zrovna muži říkali, že ta »jejich« postava byla skvěle napsaná," nechává nahlédnout do své tvůrčí dílny. Je pro ni typický neklid, a jak říká, neustále ji pohání nespokojenost sama se sebou. Pracuje osm hodin denně, ale stejně je jí to málo. "Mám dojem, že když dopíšu tohle, budu se sebou smířenější. Mým hnacím motorem je vědomi vlastní nedokonalosti. To přerůstá ve ctižádost a nekončí, ani když vidím svou knihu mezi těmi nejprodávanějšími," dodává Simona Monyová.
Text a foto: MARTIN JEŽEK
