Zběsilá nymfomanka likviduje jednoho milence za druhým
Rovnost
13. července 2000
Nová kniha Simony Monyové se jmenuje Roznese tě na kopytech
Kmotrem knihy Simony Monyové Roznese tě na kopytech byl herec Jiří Pecha.
BRNO. Aby mohla být masově čtenou autorkou pobývající na “volné noze", musí Simona Monyová vymýšlet zápletky, které mohou potkat zdánlivě každého, ale které jsou zároveň normálnímu smrtelníkovi něčím nedosažitelné.
Toto zvláštní napětí je jedním z důvodů autorčiny rostoucí popularity, zvlášť když je v jejím zatím posledním románu Roznese tě na kopytech (nakladatelství ROD, Brno 2000) okořeněno sexem takřka bezuzdným a zápletkou téměř detektivní.
Považte: Čtyřiačtyřicetiletý, poměrně šťastně ženatý psychiatr Evžen Kraus (zároveň vypravěč knihy) se rozhodne pomoci příteli, který chce zavraždit svoji milenku Felicii, tím, že ji sám “sbalí". V domnění, že jako lékař lidských duší tuhle situaci zvládne, se uvrhne do neskutečného martyria partnerského trojúhelníku. Ani on totiž neukočíruje vztah s atraktivní Řekyní, která je nejen nymfomanka schopná všeho snad až na obcování se zvířátky (popisy erotických scén i drobné de facto autorské komentáře sexuálního života po čtyřicítce se autorce vydařily), ale hlavně je mužem, s nímž zrovna chodí, chorobně posedlá (pánové pak přicházejí jak o manželky a kariéru, tak o sebevědomí a zdravý rozum). A to se tohle stručné převyprávění příběhu týká teprve prvních sta stran, je skoro o strach představit si to peklo, co následuje...
Dobře se čte knížka Roznese tě na kopytech. Je v ní s jistotou “vypsané" ruky vybalancována míra vážnosti a sarkastické nadsázky, naopak v ní nejsou nadbytečné vrstvy či dějové peripetie. Též jazykové prostředky vybírá autorka nadmíru funkčně - neštítí se jednoduše vystavěných vět, ba ani ryze hovorových slov či frází. Simona Monyová se tak jako prozaička dostává na dřeň psaní zábavných knih (určených v tuzemsku spíš mužům než ženám), aniž by opustila pravidla “slušného spisovatelského chování" (jinými slovy: textu není po řemeslné stránce co vytknout).
Mohlo by se někomu zdát, že knížky Simony Monyové jsou stále stejné a že se postupně odklánějí od něčeho, čemu se říká umělecká literatura, a měl by jistou optikou i pravdu. Texty si samozřejmě tak trochu podobné jsou, ale to už je dáno spíš jejich zaměřením a naturelem autorky než absencí invence. Navíc ona jakási zdánlivá vyjadřovací strohost a námětová jednoduchost je záměrem a jedním z projevů stále jasněji se profilujícího autorského rukopisu Simony Monyové. A pokud jde o to, co je a co není umění, a jestli do něj patří knížka, která se čte lehce, pobaví a ještě se i na poměry solidně prodává, to může za Simonu Monyovou vybojovat třeba Michal Viewegh, jehož literární osud je tomu jejímu v mnohém podobný.
Roman Burian
