Druhá liga českého bestselleru
Týden
12. ledna 2004
Mají už za sebou několik románů. Některé se prodávaly dobře, jiné pochválili kritici. Úspěchu největších hvězd české knižní produkce však nedosahují, bulvár o ně nejeví zájem a do Banánových rybyček je nezvou. Hrají totiž druhou ligu. Druhou ligu českého bestselleru. Aspoň zatím. Kdo jsou a co vlastně dělají?
V pražských knihkupectvích její knihy příliš vidět nejsou. Ve Žďáru nad Sázavou je možné jich koupit pět. V Brně ale žádný problém se sháněním románů Simony Monyové nenastane. Tady je doma, tady je za literární hvězdu. Šestatřicetiletá spisovatelka na volné noze už vydala patnáct knih, každý další rok přidá dvě další. Mimo brněnský region o ní čtenáři téměř nevědí. „Redaktoři mě tu a tam nabádají, abych se přestěhovala do Prahy, ale já jsem brněnský patriot. Stále ještě věřím, že když budu pilná a vydržím, pražští novináři si mě nakonec objeví," říká spisovatelka, která se jednou může stát českou jedničkou literatury pro ženy.
Atraktivní tmavovláska žije průměrný život. Bydlí v rodinném domku s manželem, dvěma syny, psem a kočkou, do ulic vyjíždí ojetým vozem suzuki baleno. Jako spisovatelka začínala s povídkami a poezií, její nejranější kousky otiskl v roce 1994 kulturní časopis Iniciály. Po čase obeslala několik nakladatelů delší prvotinou. Knihu sice žádný nevydal, nicméně, jak říká, obdržela pár rad, za což je prý dodnes vděčná. A tak se dala na psaní takzvané komerce. Po čtyřech letech hledání nakladatele vydala v roce 1997 první knihu s názvem Osud mě má rád.
Poté co vystřídala několika regionálních nakladatelů oddechové literatury rozpoznatelných podle laciných obálek typu „fotka + křiklavá barva", zakotvila Monyová v nakladatelství svého nastávajícího manžela. Design zvážněl, styl zůstal zachován. „Mám dojem, že jsem se našla. Nejsem typ autora, který by dokázal psát do šuplíku, potřebuju, aby mě lidi četli," říká.
Autorčinu čtenářskou základnu tvoří zejména ti, kteří si knihy kupují pro zábavu, aby se nasytili příběhy o vztazích mužů a žen. Monyová k tomu přidává lehce cynický nadhled a humor, navíc používá jednoduchý jazyk. Že je to čtenářsky vděčný koktejl, dokládá fakt, že si pro svůj čtivý styl vysloužila u některých přezdívku „ženský Viewegh". K Vieweghovi se ostatně z reklamních důvodů rád přirovnává kdekdo. „Vím, že nevytvářím žádnou krásnou literaturu, žádného Dostojevského. Asi bych to neměla říkat, ale to, co píšu, není přesně to, co bych si sama přála přečíst. Mám ráda Johna Updika nebo Johna Irvinga. Psaní je má práce, je to promyšlený racionální proces," řekla před časem v rozhovoru pro deník Rovnost.
