Bibliografie

Střípky z ložnic

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2006

Anotace

Ve Střípkách z ložnic se dočtete, jak se změní vztah, když se z manželských ložnic namísto milostných vzdechů začne ozývat dětský pláč.

Ukázka z knihy

„Mildo, ty znáš Simonu Monyovou?“ zeptala se mě manželka jednoho večera. Velkoryse jsem přešel oslovení Mildo, jež bytostně nesnáším, a rychle uvažoval, která z mých bývalek se jmenovala Simona Kdovíjak.  

„Neznám,“ řekl jsem s jistotou. Byla tam Věra, Lenka a Šárka. Šárka především. Simona ovšem žádná. „A to má být jako kdo?“ zvědavost mi nedala.  

„Přece ta spisovatelka…“ zavrtěla hlavou Jolana a znovu se ponořila do knihy.  

„Tak tu teda neznám stoprocentně,“ ušklíbl jsem se.  

„To je divný… Ona tebe zná!“  

„Joo?“ protáhl jsem ksicht údivem.  

„Jo, napsala o tobě knihu…“ pravila potměšile moje zákonitá žena a pokračovala ve čtení, jako bych snad vedle ní vůbec neležel.  

Demonstrativně jsem zhasnul lampičku na své straně postele a otočil se k manželce zády.  

Zachichotala se!  

Tak tady mi něco nehrálo. Před pár týdny by vyplašeně sondovala, proč jsem jí ani nepopřál dobrou noc.  

„Je tady něco k smíchu?“ otázal jsem se, ačkoliv jsem si ještě před chvílí umiňoval, že na ni nepromluvím, i kdybych si měl raději jazyk ukousnout.  

Bohužel na to, abych si ohryzával části vlastního těla, se mám příliš rád, takže hrdost vzala za své.  

„Nic,“ odvětila Jolana dusíc se smíchem. „Klidně spi…“  

Ukažte mi chlapa, který po téhle větě klidně usne, a já vám ukážu sklenici od okurek, ve které má v lihu naložené svoje koule.  

„Skutečně je pro tebe takový problém odpovědět mi slušně na jednoduchou otázku?“ vypěnil jsem.  

Jolana se zasmála: „Prostě mi přijde komický, že se chováš úplně stejně jako ten Ondřej.“  

Prvně Simona a teď zase nějaký Ondřej. Jolana si zřejmě na prahu čtyřicítky touží hrát na Hádej hádej hadači.  

„A Ondřej, to má být jako kdo?“ opáčil jsem jízlivě. „Taky nějakej pisálek?“  

„Ale kdepak… Ondřej je hlavní postava té knížky a trucuje na chlup stejně jako ty. Vlastně je toho mnohem víc, co máte společného…“  

Dotklo se mě, že manželka takto nehorázně bagatelizuje moje spravedlivé rozhořčení a nazývá ho trucováním. A neméně se mě dotkl i fakt, že mě přirovnává k jinému chlápkovi, notabene imaginárnímu. Popřemýšlel jsem, co říci neotřelého, aby si uvědomila, že s ní lože sdílí ryzí originál, a nikoliv jakýsi papírový panák.  

„Mám dojem,“ pravil jsem klidně a vychutnal si pauzu, která měla dodat mým slovům na dramatičnosti, „že v naší ložnici začíná být poněkud přeplněno.“  

Byl jsem pyšný. Podobnou metaforu jsem ze sebe dokázal vysoukat naposledy někdy na střední škole, a to si ještě ke všemu nejsem jistý, zda jsem ji neobšlehl od kamaráda a brilantního žongléře jazykem českým – Jardy Koníčka.  

Jolana na mě vytřeštila zrak.  

Zabralo to, pomyslel jsem si s uspokojením, které vyprchalo stejně rychle jako entuziasmus při vstupu do svátosti manželské.  

Jolana ukazovákem podtrhávala příslušný řádek v knize a strkala mi ji pod nos. Domnívám se, že je v naší ložnici trochu přeplněno,“ stálo tam.  

Tak to už bylo příliš! Jakási feministická koza mi krade myšlenky a ještě ke všemu proti mně popouzí vlastní ženu!  

„Myslím, že ti čtení podobných knih budu nucen zatrhnout,“ nechal jsem ložnicí zaznít svoji přirozenou autoritu.  

„Jdi ty, brebto,“ laškovně mě podrbala ve vlasech Jolana. „Zase se ti zdálo o feudalismu, viď?“  

Co na to říci? Nic mě nenapadalo, a tak jsem aspoň v rámci zachování mužské důstojnosti sbalil svůj polštář a přikrývku a odtáhl do obýváku.  

Po třetí cigaretě, tabulce mléčné čokolády a druhém panáku domácí slivovice od švagra mi pomalu začalo docházet, že moje donedávna milá a pokorná žena nepřijde s prosíkem žadonit, abych se navrátil do manželského lože. Odebral jsem se tedy do koupelny, třísknul dveřmi bez ohledu na to, že malá Rebeka má spaní lehčí než služební vlčák, hlasitě frkal a odkašlával si při čištění zubů a při odchodu opět třísknul dveřmi v zoufalé snaze vzbudit v Jolaně výčitky svědomí nebo na sebe aspoň upozornit.  

Nic.  

V ložnici byl kupodivu klid, jen tlumené světýlko protékající skleněnou výplní napovídalo, že si Jolana bezostyšně čte dál.  

Představoval jsem si, že vrážím dovnitř s razancí přepadového komanda, rvu jí knihu z rukou a za vítězoslavného pochechtávání sleduji, jak prolétla oknem a zaklesla se ve větvích prastaré jabloně na zahradě.  

Místo toho jsem se v obýváku zlomil do písmene L, abych zkopíroval tvar naší nepohodlné sedačky, a s představou chrabrého zásahu si pouze pohrával. Piloval jsem ji k dokonalosti, prokládal vtipnými poznámkami a uprostřed svého počínání usnul.  

Byla to první noc našeho bezmála tříletého manželství, kterou jsme strávili každý v jiném pokoji. A ačkoliv mi bylo líto, že cosi důležitého z našeho vztahu vyprchalo, ke své škodě jsem nepřikládal této epizodě žádnou prazvláštní důležitost.  

Život naneštěstí není jako sportovní zápas, to už vím dávno. Nemá jasně daná pravidla, za fauly se nevylučuje a žádný sudí vám neodpíská konec jedné etapy, takže méně vnímavý člověk ani nepostřehne, že se už ocitá v etapě nové.  

Já patřil k těm mužům, kteří dokonale rozumí například fotbalu, ale jakmile na ně promluví vlastní žena, bezbranně se rozhlíží, kde by našli tlumočníka. A donedávna jsem vůbec netušil, že ženy stále vysílají jakési prapodivné signály, naťukávají problémy, nakusují věty, významně povzdychávají anebo výstražně mlčí a obdivně vzhlíží pouze k těm mužům, kteří s nimi dokáží tuto hru mistrně rozehrávat jako složitou šachovou partii. Popravdě řečeno, na šachy jsem taky nikdy moc nebyl.  

Vzbudil jsem se dříve, než se mi do mozku zařízl protivný zvuk budíku. Tak tohle se mi nestalo, co pamatuji. Většinou mačkám na mobilu tlačítko dospat tak dlouho, dokud to Jolanu nerozčílí a z postele mě nevypudí svým brbláním.  

Venku byla ještě hustá tma. Pokusil jsem se vyprostit ruku zpod hrudníku, ale zdálo se, že mi ji v noci kdosi amputoval. Vyštrachal jsem se ze sedačky, jako bych se drápal z hluboké studny. Tělo jsem měl stále ještě zlomené vejpůl, končetiny dřevěné a hlavu na stranu, jako bych si nechal ušní boltec přišpendlit k rameni. Postavit vedle mě při dámské volence Quasimoda, ještě by se o něj strhla rvačka.  

Šoural jsem se do koupelny a vztek ve mně kvasil. Za tohle mi Jolana zaplatí, říkal jsem si, odhodlán hrát dotčeného tak dlouho, dokud mě neodprosí. No, pokud chci být upřímný, dotčeného jsem zase tak moc hrát nemusel. Já dotčený byl. A pořádně!  

I když bylo teprve pět hodin čtyřicet minut, z kuchyně už se ozýval hlomoz, tu a tam proťatý nadšenými výkřiky malé Rebeky.  

Na to, že Jolana děti, jak tvrdila, neměla ve svém osobním plánu, se stala skutečně příkladnou matkou, to se jí zase musí nechat. Vstávala obětavě několikrát za noc, vždycky s vlídným mazlivým šepotem. Aby byla otrávená nebo nepříjemná na malou, to jsem nezaznamenal nikdy. Když únava a stereotyp dostoupily nesnesitelné míry, vylila něco frustrace na moji hlavu, aby si ulevila. To byly chvíle, kdy jsem ji takřka nenáviděl, jak byla protivná.  

„Ahoj!“ pozdravila mě zvesela a obrátila se k Rebece: „Podívej, kdo přišel… táta… řekni táta…“  

Malá rozjasnila svůj kulatý obličejíček, zahodila hračky, co držela v buclatých prstíkách, a po kolínkách dusala za mnou. Přitom vydávala zvuky, které s použitím jisté dávky fantazie skutečně mohly znamenat táta. Vzal jsem ji do náruče, zavýskla a přilepila na mě vlhkou otevřenou pusinku. Po takovémhle uvítání dělejte uraženého! To jde pěkně ztuha, to vám povídám.  

„Kafe nebo čaj?“ otázala se Jolana. Obličej měla šťastný a jakoby vyžehlený. Nikdo by nevěřil, že denně spává sotva pět hodin. A nikdo by nevěřil, že jí na jaře bude třicet devět let.  

„Kafe,“ zahučel jsem. Přišlo mi od ní sprosté dávat mi takhle okázale najevo, že jsem jí v noci nechyběl. Zářila spokojeností, jako by se mi vysmívala.  

„Á…“ protáhla významně, „tady nám někdo vstával hore prdelí…“  

„Ono se z té pitomé sedačky ani jinak vstát nedá,“ pravil jsem ublíženě.  

„Nikdo tě nenutil, abys spal v obýváku, rozhodl ses sám,“ ucedila Jolana a znovu se obrátila k malé: „Neboj, Beruško, tatínek se nezlobí na tebe…“  

„Nevyužívej malou proti mně!“ řekl jsem a Jolanino obvinění, že křičím, nebral vážně do chvíle, než se Rebeka rozplakala.  

Mlčky a s neskrývaným odporem jsem žvýkal snídani. Zase rohlík s máslem a džemem. Chlap potřebuje flák masa, omlouval jsem si svoji mlsnost.  

„To nemáme aspoň kus nějakýho salámu?“ zavrčel jsem.  

„Nemáme. Peníze nemáme,“ odvětila Jolana apaticky.  

Tak to už mě skutečně nadzvedlo ze židle. Copak se nesnažím? říkal jsem si. To mi bude do smrti vyčítat, že jsem chtěl pro rodinu to nejlepší? Až se vyhrabeme z dluhů, bude ještě ráda, že jsme ten dům koupili.  

„V pondělí jsem ti dal dva tisíce…“  

„Je čtvrtek,“ upozornila mě jak nějakého debila. Samozřejmě, že jsem věděl, že je čtvrtek. Čtvrtek třetího listopadu. Odpoledne měli přijít topenáři vyměnit kotel, který při maximálním výkonu vyhřál dům na devatenáct stupňů. A to ještě ani pořádně nezačala zima! Nový kotel čítal čtyřicet dva tisíce plus práce a cesťák. Na to se ani při nejlepší vůli zapomenout nedalo.  

„Není mi jasné, kam ty peníze pořád mizí,“ poznamenal jsem útočně.  

„Musela jsem koupit plínky, Bepanten, Infadolan, Dermazulen, Mamavit, Sunarku a Seba med.“  

Z jejího výčtu jsem chápal pouze význam slova plínky. Nezbývalo než důvěřovat, že nákup dalších položek měl své opodstatnění. V jednom jsem měl ovšem jasno. Přivést na svět dítě v dnešní době, je ten největší luxus, jaký si člověk může dopřát.  

„Kdybys nekouřil, mohl bys snídat každý den třeba čabajku a uherák,“ rýpla si a dál cosi šudlala v dřezu. Malá se jí při tom věšela na kalhoty a stahovala jí je z boků. Uvědomil jsem si, že jsme spolu nespali nejméně čtrnáct dnů a že mi to nijak zvlášť nechybí. Z Jolany mateřství udělalo popudlivou hašteřivou ženskou, a ty mě nikdy nepřitahovaly. Ale koho by taky přitahovaly, že…  

„Víš moc dobře, že jsem kouření omezil, co to jde!“ ohradil jsem se.  

„Kdybys ho omezil, co to jde, nekouřil bys vůbec. Žijí tak miliony lidí…“  

Uznejte, že byla fakt nesnesitelná. Pokud by se ke mně chovala jinak, určitě bych s tou pitomou knihou nevyrukoval, ale byl jsem k tomu donucen: „Mně vyčítáš patnáct dvacet cigaret denně, ale sama si kupuješ nějaký prostoduchý knížky!“  

„Nekupuju. Půjčila mi ji sousedka odnaproti.“  

„A kde bereš čas na čtení?!“ už jsem příval podpásovek nedokázal zastavit. „Pořád si stěžuješ, že máš málo času na překládání, ale čas na čtení, ten máš, viď?“  

„Čtu si při kojení!“ zaječela a téměř unisono se rozeřvala i Rebeka.  

„Bravo…“ odtušil jsem se zadostiučiněním. „Hlavně že mně pořád předhazuješ, jak malou stresuju…“  

„Pokud stresuješ mě, stresuješ i ji. Když jsou děti malé, mají chlapi jedinou povinnost, a to aby mámy těch dětí byly vyrovnané a šťastné…“  

Pořád stejná písnička, pomyslel jsem si. Dřu se od rána do večera, soboty nevyjímaje, v neděli opravuji dům, noviny jsem si v klidu nepřečetl pomalu rok, ale Jolana mě stále obviňuje, že dělám málo.  

Měl jsem toho dost. Mrskl jsem zbytkem rohlíku na stůl, ten se překlopil na bok a džem z něj pomalu vytékal na ubrus. To jsem nechtěl, ale dřív, než jsem se stihl omluvit, povzdechla si Jolana trpitelsky: „Kdybys mi aspoň nepřidělával práci, když už s ničím nepomůžeš.“  

Nebylo mi jasné, na co si pořád stěžuje. Co přestala chodit do práce, neuvěřitelně zlenivěla. Kolikrát za celý den nestihla ani uvařit pořádnou večeři. A v baráku byl neustále bordel, že by se člověk kohokoliv styděl pozvat domů. Očekával jsem, že si bude nové domácnosti víc hledět, jiná ženská by byla vděčná, že jsem se postaral. Když jsme bydleli v pronajatém bytě, taky se jí to nelíbilo.  

Usoudil jsem, že Jolana je typ věčně nespokojené ženské, a žasnul jsem pouze nad tím, jak to, že mi to došlo až po pěti letech našeho vztahu.  

„Ukaž, raději to udělám sama, jenom to ještě víc rozpatláváš,“ vzala mi z rukou hadřík, kterým jsem se pokoušel vyčistit skvrnu na ubruse.  

Kdyby mi nejméně stokrát denně neukázala, jak jsem neschopný, zemřela by na abstinenční příznaky, pomyslel jsem si a na truc otevřel poloprázdnou lednici. V horní polici se osaměle krčily dva pribináčky, dole byl sáček s hrozny, banán a pár jablek. Ve dvířkách stál ocet, mléko, olej, kečup a láhev šampusu, kterým jsme chtěli zapít Rebečiny první narozeniny, ale pro napjaté ovzduší z toho sešlo. V přihrádce na vajíčka jsem objevil papírový sáček.  

„Ty přede mnou schováváš buřty?“ užasl jsem nad Jolaninou proradností.  

„To nejsou buřty, ale telecí párky. A kdybych je neschovala, snědl bys je.“  

„K tomu jsou snad určeny, ne?“ huhlal jsem s plnou pusou rozžvýkaného párku. Jen co jsem se do něj zakousl, hned mi bylo o něco lépe, dokonce mi hlavou probleskl bohulibý nápad, že bych Jolanu mohl vzít na milost. Byl to však skutečně jen takový záblesk, který pominul ihned poté, co mi Jolana vytrhla párek z ruky.  

„Jsou určeny k výrobě brgulu na večeři,“ oznámila mi, odkrojila nakousnutý konec a podala mi ho jako psovi. V tu chvíli jsem ji nenáviděl a mít jen trochu výbušnější náturu, zřejmě bych ji zabil. Jelikož jsem povahy veskrze mírné, strčil jsem si do pusy ten zbytek uzeniny a po vzoru čokla i štěknul: „Zase jeden párek na dva litry guláše?“  

„Ne,“ kupodivu se zasmála. „Tentokrát bude inovace. Jedna a půl nožičky na tři litry, aby zbylo na zítra…“  

„Hmm, to si pošmáknu,“ už jsem se taky smál. Rozmíška se v tom smíchu jako zázrakem rozpustila a já najednou nechápal, proč se vlastně pořád hádáme. Taky jsem to Jolaně hned řekl.  

„Protože se nedokážeš na věci dívat mýma očima,“ odvětila prosebným, vcelku však laskavým tónem, ale mě to opět nadzvedlo.  

Zase všechnu vinu připsala na můj účet, paní Bezchybná.