Bibliografie

Sebemilenec

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2006

Anotace

„Mám za sebou neobyčejných šestnáct měsíců. Život s Otmarem byl vzrušující a naprosto jedinečný - něco jako výlet na Mars. Padly na něj moje celoživotní úspory, pravda. Ale já si to doopravdy užila. Jenže kdo by chtěl zůstat na Marsu věčně…“

Ukázka z knihy

Je parno. Je parno, jaké tu prý nebylo sedmdesát let. Můžu tomu věřit a nemusím. Jsem tu totiž teprve padesát... Nebo už?  

Ostatní jubilanti, které znám, pokaždé s nemalou dávkou nostalgie prohlašují, jak jim to příšerně uteklo. Mně ne. Občas mám dojem, že na světě straším celou věčnost. Mládí nekoupíš, stáří neprodáš, říká se. A tak se snažím čas aspoň trochu obelstít. Spím. Já vím, všichni lidé spí, ale já tak nějak víc, důkladněji, raději… Někdo je labužníkem přes jídlo, já přes spánek. Vychutnávám si ho, dopřávám si ho vrchovatě a nikdy se ho nepřejím. Mám svoji teorii: Co odespím, to neodžiju. Co neodžiju, to mi přece nikdo nemůže vepsat do ksichtu, nebo snad ano?  

Nechci se chlubit, ale všichni říkají, že na svůj věk vypadám mimořádně zachovale. Všichni kromě mé dcery Markéty. Ta mi doporučuje, abych si přestala hrát na mladici a konečně si začala hrát se svým jediným vnoučetem – jejím synkem. Aspoň prý jednou týdně jako normální babička. Jelikož mi ta mladice jde čím dál tím hůř, budu muset natrénovat stavění hradu z písku a střelbu z kuličkovky. Budu muset natrénovat roli babičky…  

Dnes se mi mladice předstírá ještě obtížněji než obvykle. To kvůli tomu vedru. Vzduch je tak horký, že si připadám, jako by mi někdo chtěl vyfénovat plíce. Vlasy bych potřebovala vyfoukat! Mám je zpocené, slepené do pramenů, ofinu připláclou k čelu. Nemusím se dívat do výloh obchodů, které míjím, abych zjistila, jak vypadám. Dovedu si to živě představit, taky občas chodím do sauny. Ale když už jsme u těch výloh, nedávno jsem přemítala, kdy jsem v nich přestala pozorovat svůj odraz. Byly doby, kdy jsem se prohlížela všude, kde se dalo. V oknech přízemních bytů, ve sklech zaparkovaných aut, nepohrdla jsem ani nablýskanou popelnicí. A najednou jak když utne! Jen si tak ještě vzpomenout, kdy utnulo! Před deseti lety? Před patnácti? Před pěti?  

To je fuk. Prostě už se na sebe nechci dívat. Chci si myslet, že vypadám, jak se cítím. Cítím se skvěle, nebýt ovšem ten hic, pochopitelně.  

Kdysi jsem léto milovala a žhavých dnů jsem se nedokázala nabažit. Litovala jsem všechny chudáky, kteří se narodili třeba v lednu nebo listopadu a nemohli spláchnout narozeninovou oslavu na zahradě bečkou piva. Je to romantičtější a přijde to levněji, než zvát lidi do restaurace. Teď bych si ráda připlatila za lichotivé šero vinárny s klimatizací a svíčkami v těžkých, zaprášených, litinových svícnech.  

Veškerá romantika ve mně dávno zahynula jak kvítko, které přestanete zalévat, a narozeninová párty v třicetistupňovém vedru mě láká asi jako absolvovat výcvik překážkového běhu na chůdách. Jsem v přechodu, a potím se, i když si mám vyžehlit halenku nebo usmažit vajíčka. Jsem v přechodu a pozvolna se sunu do hrobu.  

Vcházím do obchodu s italskou módou. Itálii mám ráda. Líbí se mi Italové, chutnají mi italské těstoviny i italská zmrzlina, ráda si u starých italských filmů s Marcellem Mastroianim a Sophií Lorenovou nechávám stoupat do hlavy sladké italské víno, obdivuji italské malíře, design italských automobilů, poslouchám italskou muziku, závidím Italům jejich polední siestu a za italské boty všeho druhu jsem doposud utratila majlant. Jediné, co opravdu nemusím, je italské manželství. Žila jsem v něm patnáct let a dalších patnáct se z něho vzpamatovávám.  

„Přejete si?“ vrhne se na mě prodavačka ještě dřív, než se stihnu z ostrého červnového slunce rozkoukat. Nenápadně se rozhlížím. Zdá se, že jsem v obchodě jediná zákaznice. Bojuji proti pokušení předstírat, že jsem si spletla vchod, a zeptat se, jestli zde opravují pendlovky. Nesnáším totiž prázdné hospody a prázdné obchody s šaty. Nesnáším, když se na mě upírá příliš mnoho pozornosti, když se číšník dvacetkrát do hodiny přijde zeptat na další přání, anebo když prodavačka stepuje před zkušební kabinkou a ještě dřív, než vysvobodím rosolovité tělo ze svých svršků, vyzvídá, jak mi nový svetřík či halenka padne. Nesnáším, když na mě kdokoliv tlačí.  

„Potřebovala bych letní společenské šaty,“ osměluji se.  

„Tak jaké? Letní nebo společenské?“ pohrdavě si mě měří dívčina – je ve věku, kdy ví všechno nejlíp a lidi kolem jsou vesměs idioti.  

Usmívám se na ni, neboť vím své. Život ji postupně obrousí rovněž do tvaru idiotky, chce to jen čas. „Potřebovala bych letní šaty, které jsou vhodné na menší společenskou událost,“ pravím způsobně.  

Tuto upravenou verzi požadavku dívka přijímá bez připomínek.  

„Velikost třicet osm,“ dodávám.  

„To pochybuju,“ špitne si pro sebe dostatečně nahlas, abych to slyšela.  

Že bych zase přibrala?, zděsím se. To není možné! Vždyť se poslední dva měsíce živím jak králík! Salát, salát, zase salát, jen občas nějaká ta kedlubna nebo mrkev.  

„Co tyhle?“ dívčina mi strká pod nos okrově hnědé šaty s bohatou ažurovou výšivkou kolem čtvercového výstřihu. Ještě mi tak vtisknout do ruky housle, za ucho kopretinu a vykopnout mě na pódium folklórního festivalu aktivních seniorů. Brrr!  

„Hnědou snesu jedině na čokoládě,“ snažím se odmítnout nabízený model decentně. V odmítání kohokoliv a čehokoliv nejsem bohužel moc dobrá. Doma už mám tři sady hrnců, ačkoliv žiju sama, nejmíň patnáct různých encyklopedií, i když od střední školy čtu pouze romány pro ženy, a skládací sekačku na trávu, která se vám pohodlně vejde do kabele. Mám ji pohodlně schovanou v kabeli, protože mi nepatří ani píď matičky země, kde bych si zasadila trávu.  

„A všimla jste si, jak ta úžasná výšivka hnědou barvu báječně oživuje?“ nevzdává se prodavačka. Počítám, že má za prodej tohoto modelu přislíbenu obzvláště tučnou prémii.  

„Šaty co mají barvu jak psí lejno by neoživila ani výšivka z pravých perel,“ rovněž bojuji. Skříně mi praskají ve švech nevhodným oblečením, které mi zkušené manipulátorky v obchodech dokázaly vnutit. Sama bych si mohla otevřít butik.  

„Mám ráda azurovou nebo tyrkysovou,“ povídám.  

„No, jestli chcete vypadat jak pozdrav od moře,“ pošklebuje se, nicméně zaloví mezi ramínky a vytáhne ten nejkrásnější pozdrav od moře, jaký jsem kdy viděla. „Jsou ale z loňské kolekce…“  

„To nevadí, já už taky nejsem právě žhavá novinka,“ usmívám se a odnáším si ten skvost do zkušební kabinky.  

Šaty jsou v módním trendu sedmdesátých let. Už v sedmdesátých letech jsem si tento styl zamilovala a můžu děkovat nebesům, že jsem se dožila jeho slavného návratu na scénu. Nedočkavě roluji šaty po zpocených bocích.  

„Ve větším čísle je nemáme!“ haleká prodavačka zpoza závěsu škodolibě.  

Uff! Dokázala jsem to. „Není potřeba,“ odtahuji závěs a vtahuji břicho.  

„Kupodivu vám docela seknou,“ uznale kývne dívčina a na šaty mi dává dvacetiprocentní slevu, když jsou z té loňské kolekce. Moje nálada se zlepší rychle, jako bych do sebe kopla dvojitou whisky na ex.  

Ještě přiopilá úspěšnou nákupní razií usedám do rozžhaveného stařičkého Fiatu Uno a dotykem volantu si přivozuji na dlaních téměř popáleniny. Vybalím tedy dva papírové kapesníčky, použiji je jako chňapky a připadám si, jako bych se nechávala v té své staré popelnici zaživa zpopelnit. Moje nálada nadzvukovou rychlostí klesá zpět k bodu mrazu. Kéž by mě tak aspoň dokázala zchladit!  

„To nemyslíš vážně!“ rozčiluje se na mě do telefonu dcera. Činí tak od doby, co se naučila mluvit, tudíž mne to nikterak nepřekvapuje.  

„Víš, kolik to bude stát peněz?!  

„Vím…“  

„No schválně, kolik?!“  

„Přiměřeně k významu události,“ vykrucuji se. Koneckonců jsou to moje peníze a já jsem svobodná svéprávná bytost, která se nemusí nikomu zodpovídat. Leda tak vlastnímu svědomí. A to zůstává naprosto klidné, což považuji za souhlas.  

Markéta zlostně odfrkuje: „Nechápu, co je tak významného na tom, že ti bude padesát. Roky přibývají přece každýmu, aniž by se o to musel nějak zasloužit… Kdybys dostala Nobelovku, tak neřeknu ani popel, ale takhle… Myslím, že by bylo naprosto dostačující oslavit to jako každý rok na chalupě u Berty…“  

„Nechci, aby to bylo jako každý rok,“ vysvětluji trpělivě. Občas sama sebe za tu trpělivost obdivuji. „A jelikož se za stříhání psů Nobelova cena doposud neuděluje, hodlám na lodi oslavit svoje bezvýznamné padesátiny. Budeš to muset akceptovat…“  

„Taky nemusím přijít!“ přistupuje dcerka k vydírání.  

„Nemusíš. Je to tvoje plné právo. Ovšem to na faktu, že se oslava bude konat na parníku na přehradě, nic nemění.“  

„Beze mě?“ zhrozí se Markéta. „Takže nějaká loď pro tebe znamená víc než můj názor? Víc než já?!“  

„Globálně nikoliv,“ pravím klidně. Markéta je celý Marek, její otec. Ten byl upřímně zděšen mojí nepřející, sobeckou povahou i v době, kdy mě opouštěl kvůli jiné ženě. Kdybych ho prý milovala, přála bych mu jeho nově nabyté štěstí. Přála jsem mu tak akorát syfilis. Jim oběma. Asi jsem ho nikdy doopravdy nemilovala.