Bibliografie

Konkurz na milence

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2007 (druhé vydání)

Anotace

Leze Vám na nervy? Marně se snažíte vzpomenout, proč jste si ho před léty vzala? Zdá se Vám, že společné už máte jen příjmení? Zřejmě nastal čas vyhlásit Konkurz na milence!

Ukázka z knihy

1. Den boje s depresí  

Kamilu probudil telefon. No, dobře. Tak nějakou Kamilu probudil telefon. A co dál? Má ho zvednout, anebo ne? Taky by s ním mohla mrštit o stěnu a pozorovat, jak se ten pitomej bakelit roztříští. Anebo by se mohla rozbrečet. Hlasitě štkát, popřípadě tiše vzlykat nebo jen tak popotahovat... Kamila stejně jako ostatní postavy mých knih musí dělat, co chci já, to je v pořádku. Problém je však v tom, že od jisté doby jsou mi literární postavy včetně milé Kamily naprosto ukradené. Třináctá kniha. Cosi se ve mně zlomilo. Nakladatel to nazval nedostatkem inspirace. Maminka řekla, že mi chybí společenský život a kamarádka, že potřebuju chlapa. Pravdu mají nejspíš všichni, ale to je mi prd platné. Kdyby mi tak raději poradili, co si počít s Kamilou. Začínám to děvče nesnášet, a to jsme teprve u prvního řádku. Možná by bylo lepší, kdyby se jmenovala Růžena. Růžena... Růžena... Jo, Růža by byla dobrá. Tu si dovedu představit, je tlustá, růžovoučká jak prasátko a do telefonu funí. Ale co s Kamilou? A ještě k tomu ta třetí osoba... To mi snad udělal schválně. Všichni moc dobře vědí, že téměř zásadně píšu ich- formou. Přece se nezblázním jenom proto, že mi počáteční větu nové knihy věnoval sám Mistr. Jediný žijící český spisovatel, jak tvrdí literární kritici a nabubřelí intelektuálové. Kamilu probudil telefon. Věděla, kdo volá. Věděla dokonce, co bude dotyčný říkat, jak se bude zalykat a rozhořčeně odfukovat. Věděla o něm všechno. Žila s ním patnáct let.  

Chuděrka. To já jsem vdaná o rok míň a mám toho plné kecky. Nejraději bych dala výpověď. Jsem utahaná, otrávená, vyčerpaná. Už se mi nechce dělat manželku, dokonce se mi nechce dělat ani matku. Nejtěžší profese, kterou znám, a setsakramentsky dlouhý úvazek. Všechno pořád dokola a žádný výrazný efekt. Děti rostou. Rostou tak rychle, že někdy udiveně zírám a říkám si, kde se tady vzaly. Copak jsem tak stará, abych mohla mít syna, který mě dorůstá, který má za sebou první holení a o počítačích toho ví pětkrát tolik, co já?  

A taky moc piju. Občas se utrhnu ze řetězu, vyrazím na flám a vrátím se druhý den. Kamarádky říkají, že mám kliku. Jejich mužští by jim to prý zatrhli, možná by z toho byl dokonce rozvod. Je těžké vysvětlovat, že jim tak trochu závidím. Ten můj se mnou nejde nikam. Vlastně se mnou nikdy nikam moc nechodil, ale v posledních několika letech se to ještě zhoršilo. Nemyslím si, že by se za mě styděl, to ne. Bývaly doby, kdy se mi dokonce zdálo, že je na mě pyšný. Vzal si holku, kterou chtěli skoro všichni kamarádi, stouplo mu sebevědomí. Jemu to stačilo, mně bohužel ne. Jsem ten nesnesitelný typ věčného nespokojence.  

A taky mám dojem, že jsem na světě sama, opuštěná. Ne že bych neměla přátele, kamarády. To jo. Ale všichni jsou tak nějak vzdálení. Nerozumím jim a oni zase mně. Už od puberty jsem měla podezření, že jsem divná. S nastupujícími lety se podezření změnilo v jistotu. Skrývám to. Nechci se chlubit, ale řekla bych, že to skrývám mistrně. Skoro všichni mě mají za pohoďáka, za ženskou, která na co sáhne, to se jí daří. A přitom je to naopak. Zbabrám co se dá. Celej svůj dosavadní život jsem si zbabrala.  

Včera telefonovali z jedněch brněnských novin. Ne že bych byla tak slavná, to ne. Ale člověk za ty roky působení v branži nějaké kontakty naváže, občas se mihne v televizi anebo objeví v nějakém časopise. Je to potřeba. Nestačí psát jednu knížku za druhou. Je nezbytné, aby se to o vás vědělo. Jak už jsem se zmínila, včera telefonoval jeden redaktor, bylo třináctého prosince, Den boje s depresí. Dal mi anketní otázku. „Já a deprese?“ zasmála jsem se. Myslím, že to znělo velice upřímně. Vylíčila jsem mu, že jsem ten typ klikaře, co s depresemi bojovat nemusí, protože žádné nemívá, a že když se jen blíží náznak nějakého rozladění, tak ho zaháním sexem.  

Kecy. Samý kecy, pochopitelně. Z depresí takřka nevyjdu, není snad den, kdy bych neuvažovala o sebevraždě. A ten sex? Ještě před půl rokem stačilo, abych vyžahla flašku šampusu a dokázala jsem se milovat s vlastním mužem. Šampus nezabírá. Žijeme jako sourozenci, jako lidé, kteří byli shodou okolností dosazeni do jedné rodiny a musí spolu vycházet bez ohledu na rozdílnost zájmů a povah. Sourozence si člověk prostě nevybírá, se sourozencem se dokonce nemůžete ani rozvést, musíte být trpěliví a naučit se kompromisu.  

Ale zpět ke Kamile, ta holka je na tom nejspíš podobně jako já. A pokud není, je v mé moci zařídit, aby byla.  

Kamilu probudil telefon. Věděla kdo volá. Věděla dokonce, co bude dotyčný říkat, jak se bude zalykat a rozhořčeně odfukovat. Věděla o něm všechno. Žila s ním patnáct let.  

„Halóó...“ rozespale zakňourala do sluchátka.  

„Uvědomuješ si, že je už skoro poledne?“ zasyčel Erik. Kamila si velmi dobře uvědomovala, že je už poledne, taky si velmi dobře uvědomovala, že přišla opět až v sedm ráno. Přesně v ten správný čas, kdy Erik už odjel do práce, ale děti ještě nevstaly. Vzala si žvýkačku, převlékla se do noční košile, vzbudila je, vypravila do školy a šla si lehnout. Co taky po probdělé noci dělat, mozek stávkuje a tělo se pohybuje jak ve zpomaleném záběru.  

„Není ti trapně aspoň před těmi dětmi?“ hučelo to ze sluchátka. Měla chuť zavěsit a spát dál, ale nemohla si to dovolit. Ještě stále se snažila udržovat manželství aspoň formálně. A jak taky jinak? Vždyť to manželství bylo od samého počátku pouze formální, žádná velká láska a pominutí smyslů. Vdávala se z čirého rozumu v necelých dvaceti letech a v pátém měsíci těhotenství. Už na radnici litovala, že nezvolila raději interrupci a svobodu. Narodila se Klárka a o dva roky později Karolínka. Kamila šťastná nebyla, ale měla dojem, že tak to má být. Že právě v tom tkví smysl života. Ve snaze plout s proudem. Dokázat se přizpůsobit, žít jako ostatní, nehledat už žádné vzdušné zámky.  

„Kamilo! Slyšíš mě?“  

„Slyším,“ konečně odpověděla.  

„Tak co mi k tomu řekneš?“  

„Nic.“  

„Tak ty se někde opíjíš s cizíma chlapama do rána, pak celý den vyspáváš a nemáš mi k tomu co říct?“ běsnil.  

Neměla mu co říct. Moc dobře věděla, že Erik je přesně ten typ chlapa, co štěká a nekouše. Vždycky, když rozpoutal hádku, v polovině přibrzdil a začal couvat. Měl strach, že by se mohla sbalit a odejít. Nedocházelo mu, že nemá kam, že je k čtyřpokojovému panelákovému bytu a jeho kontu připoutána jak pes k boudě.  

„Kamilo! Tak odpověz!“  

„Promiň. Neuvědomila jsem si, kolik je hodin,“ odvětila bezbarvým tónem. Poslední dobou jí bylo všechno tak nějak jedno. Často si pohrávala s myšlenkou, jak by bylo krásné, kdyby Erik zmizel, vypařil se, umřel. Anebo kdyby se zbláznil do té coury, co se s ní tahal vloni, nechal Kamile nějaké odškodnění a prostě vypadnul. Nemusela by se hádat o holky. Na vině by byl on.  

„Je zajímavý, že ty si nikdy neuvědomuješ, kolik je hodin!“ řval. Bezmocně a vztekle. Vůbec byl děsný neurotik. Jednou se uprostřed hádky rozhodl otrávit. Demonstrativně. Polykal jakési neškodné léky. Po jednom. Vždycky pořádně zaklonil hlavu a vydatně prášek zapil. Kamila tehdy zůstala úplně klidně sedět na sedačce a pozorovala jeho vystoupení, jako by se nacházela v hledišti divadla. Nic necítila. Dokonce ani opovržení či odpor. To přišlo, až když se Erik snažil léků zbavit. Přikrývala si uši, aby neslyšela jeho dávení se na záchodě. Ale bylo to marné. V paneláku je slyšet všechno. Málem se pozvracela taky.  

„Víš, že si nepřeji, aby ses někde tahala po nocích s tou chamradí. Co si o mně pomyslí sousedé, když tě vidí potácet se odněkud z hospody k ránu? Jak já před těmi lidmi vypadám? Jako neschopný ubožák, který si nedokáže ohlídat ani vlastní ženu!“  

Křivdila by mu, kdyby tvrdila, že takový je. Erik rozhodně nebyl neschopný. Naopak. Byl to despotický slaboch schopný téměř všeho. A velice se bál, aby se o něm pravda nerozkřikla. Na Kamilu nestačil. Už dobré dva roky nedovolila, aby ji ovládal tak, jak na začátku a Erik se s tím faktem nehodlal smířit.  

„Vykašli se na cizí lidi, ať si myslí, co chtějí,“ namítla docela vlídně. Ty věčné rozepře a scénky ji už dávno nebavily. „Máme přece dohodu.“  

„Jistě! Máme dohodu, ale předmětem té dohody není, že mě budeš před okolím neustále zesměšňovat!“ jančil dál.  

Nechápala, že se mu chce pořád se rozčilovat. Kvůli takovým malichernostem. Když o něco opravdu šlo, většinou nehnul ani brvou.  

Kamila se naštvala. Chtělo se jí spát, rozhovor s manželem ji unavoval. „Já tě nezesměšňuju, kdy už konečně pochopíš, že se zesměšňuješ ty sám!“  

„Já? Já že se zesměšňuju! To mi tedy prosím tě vylož!“ už zase pištěl fistulkou. Pan podnikatel. Zaměstnavatel čtyřiceti lidí. Teď by ho měli slyšet, chudáka, pomyslela si Kamila.  

„Jestli chceš, můžeme si o tom promluvit, až přijdeš z práce,“ navrhla už docela smířlivě. Chtěla ten nepříjemný hovor mít konečně za sebou. To, že celou záležitost odsunula na večer, sice nebyla žádná výhra, ale aspoň něco. Taky se mohlo stát, že Erik do večera vychladne.  

„Dobře. Přijdu v sedm. A doufám, že tam zase nebudou sedět ty dvě krávy!“  

Nesnášela, když se o jejích kamarádkách takhle vyjadřoval. Dřív je hájila nahlas, teď už jen vduchu. Nemělo to žádný smysl.  

Zavěsila sluchátko. Spát se jí najednou nechtělo. Uklízet anebo vařit už vůbec ne. Ale komu by se taky chtělo. Celý život dělat to samé. Dokola. Brnkla jedné z těch krav, jak je nadutě nazýval její muž, aniž by tušil, že právě ony drží jejich manželství nad vodou. Nebýt jich, zřejmě by to už dávno vzdala. Takhle věděla, že všude je něco a její manželství jí nepřišlo o nic horší než Květino anebo Bětino.  

„Čau, nechceš se stavit na kafe?“ zeptala se Kamila. Tato otázka měla svůj podtext. Znamenala, že se něco děje, něco, o čem by bylo dobré si promluvit.  

„Jasně. Za pět minut jsem u tebe,“ souhlasila Květa. Bydlela v tomtéž paneláku, o tři patra níž. Kamila ji měla ráda. A obdivovala ji. Květa si svůj život uměla jinak zařídit. Její muž byl sice takový neprůbojný chcípáček, ale milence měla Květa vždycky výstavní. A stála na vlastních nohách. Žádná ekonomická závislost, jakou trpí většina žen. Květa si před léty založila úklidovou firmu, najala tři ženské a jezdila uklízet s nimi. Teď už to řídí z domu, pracovnic má celkem šestnáct a peněz docela dost.  

Ozval se zvonek. Kamila na sebe zběžně pohlédla do zrcadla. Alkohol, probdělá noc a dvacka vykouřených cigaret jí neslušela. A Květa s sebou ještě ke všemu nesla sedmičku vína.Kamila otevřela okno a nabídla jí cigaretu. Kdyby Erik ucítil, že zase kouřila, vyšiloval by ještě víc než do telefonu. V tomhle, ale i v mnoha jiných věcech na tom byly s Květou podobně. Ten její chcípáček jí taky zakazoval kde co, aby měl dojem, že je správný chlap a má všechno pod kontrolou. Květa zamířila k lince, jako by byla ve vlastním bytě, vytáhla skleničky, obratně otevřela láhev a nalila. „Seš jak po mladejch, povídej...“ vybídla Kamilu.  

„Hodně jsem pila a málo spala...“  

„Copak, copak? Už ses konečně rozhoupala?“  

„Ještě ne, ale jsem na dobré cestě. Už jsem se s ním aspoň líbala.“  

Šlo o to, že ačkoliv Kamila nebyla ošklivá, ani šťastná, nedokázala si podle Květina vzoru najít milence, který by jí zpříjemnil neutěšený život. Adeptů měla hned několik, ale pokaždé, když šlo do tuhého, z nějakého nepochopitelného důvodu couvla.  

„A v čem je problém?“ zeptala se Květa věcně. Ta měla milenců hned několik zároveň. Praktikovala to tak celá léta, tvrdila, že to chce jen dobrou organizaci. A hlavně udržet city na uzdě. Kamila si nebyla jistá, jestli by to zvládla. Toužila mnohem víc po lásce než po sexu.  

„Asi bych to nedokázala,“ odpověděla.  

„Co šílíš? Máš dvě děcka a patnáct let manželství za sebou. Sex je rutina,“ namítla Květa a dolila víno. Kamila cítila, jak rychle jí stoupá do hlavy, zbytkový alkohol působil spolehlivě. Měla ráda tenhle stav počáteční opilosti, kdy se všechno zdá být snadné, kdy nic není problém, jazyk se rozvazuje a stud opadává.  

„Tak jak to probíhalo?“ vyzvídala Květa a Kamila jí za to byla vděčná. Už když mluvila o možnosti, že by mohla mít poměr, už v tu chvíli jí bylo líp. Erika v poslední době nesnášela. Byla na něho doslova alergická. Na tu jeho pedantnost, neustálou připosranost a sklony k hysterii. Karikatura chlapa. Otmar - to bylo něco jiného. O tři roky mladší, kytarista rockové kapely, příležitostný herec a naprostý bohém. Kamilu přitahoval svým zevnějškem, svým svobodomyslným způsobem života a taky svojí žádaností. Kdejaká ženská na něm mohla oči nechat. Byl vysoký, snědý, černovlasý a černooký. To, že ho matka měla s nějakým Arabem, na něm bylo přece jen dost znát.  

„Včera hráli v Artu, no a pak se zapíjelo. Ten holohlavej číšník, co furt hulí trávu, k ránu zavřel lokál a pořádně jsme to tam rozjeli. Otmar mi pošeptal do ucha, ať s ním zajdu na jedno íháčko. Vůbec jsem netušila, co to jako má být. Měla jsem dojem, že nějaká droga, ale přesto jsem šla. Jako ovce. Zatáhl mě přes kuchyni dozadu na dvorek a začal mě líbat. Pak mi řekl že íháčko je intimní hovor a že už to prostě nemohl vydržet. Chtěla jsem mu polibek oplatit, ale v tom tam vlítla ta čůza, co s ní spává, a děsně bodře a srdečně, jako že to celý je náramná švanda, nás dotáhla dovnitř.“  

„Dobrý,“ ohodnotila Květa Kamilin výkon a vybídla ji k dalšímu líčení událostí.  

„No nic, to je všechno.“  

„Kdy se uvidíte?“  

„To já nevím. Nová vernisáž je až za měsíc a půl, ale třeba se staví někdy na panáka,“ naoko znuděně prohodila Kamila. Ve skutečnosti ji mrzelo, že Otmar nenavrhl žádnou schůzku, ani si nevzal její číslo na mobil. Vlastně mu docela trapně vnucovala svoji vizitku, ale on jen mávl rukou a řekl: „To mi ani nedávej, vizitky já vždycky ztratím.“ Zřejmě si všiml jejího zklamání, protože ji okamžitě horlivě ujistil: „Stavím se, co nejdřív, neboj.“ Rozladilo ji to slovo „neboj“. Říkala si, jestli má vůbec zapotřebí, začínat si s takovým namyšleným děvkařem. Ale hrozně se jí líbil. Už dlouhá léta se nestalo, aby ji někdo tolik přitahoval. Tohle Květě nevykládala. Nedokázala být upřímná ani sama k sobě, natož před kamarádkami. Tvářila se pořád jako světačka. Před dvěma lety založila vlastní galerii, začala se stýkat s lidmi z uměleckých kruhů a to jí dodávalo lesk velkého světa. Skutečnost byla jiná. Galerie skoro nevynášela, Kamila se pořád musela všude doprošovat, trpěla vleklými depresemi a pocitem promarněného života. Tušila, že sama by se ani uživit nedokázala. A to byl taky hlavní důvod, proč zůstávala s Erikem.  

Ozval se klíč v zámku. „Holky jdou ze školy,“ řekla Květě a s významným posunkem dodala: „Tipni to.“  

Květa poslušně zadusila zpola vykouřenou cigaretu, ale komentář si neodpustila: „Prosím tě, nebuď naivní. Klára už nejspíš kouří taky a dávno.“  

„Něco víš?“ vyděsila se Kamila.  

„Ne, jen si vzpomínám, co jsem dělala v šestnácti já.“  

„Je jí patnáct!“  

„To je jedno, doba jde dopředu. Holky jsou v patnácti dospělý ženský.“  

Kamilu zamrazilo. Okamžitě si představila svoji dceru v náruči nějakého obejdy a málem se jí udělalo nevolno. Umínila si, že s ní co nejdříve promluví.  

„Čau!“ křikla Klára směrem do kuchyně, ani nečekala na odpověď. Dveře pokojíku za ní razantně zapadly. Tak to bylo poslední rok dva pořád.  

„Tak si ještě fouknem, ne?“ navrhla Květa. Kamile náhle přišlo nepodstatné, zda bude peskována ještě i za cigarety, či nikoliv. Zdálo se jí, že všechny její jistoty byly postaveny na pilířích z papíru. Rodina se jí odcizuje, manžela nesnáší, práce se jí nedaří. Zapálila si s chutí.  

„A co ty, něco nového?“ zeptala se Květy.  

„Ále, pořád to stejný. Teď mi do stáje přibyl Mirek, ale vypadli Libor a Bohuš.“  

„Libor, to byl ten obchodník se žaluziemi?“  

„Ne, to je Lumír. Libor je ten počítačovej maniak. Víš, co mi ten kretén dal k narozeninám?“  

„Mám hádat?“  

„To bys neuhodla do večera. Dal mi bezdrátovou myš.“  

„Myš?!“ zděsila se Kamila.  

„Ne živou... k počítači. Kdyby věděl, že si neumím ani zapnout monitor, věnoval by mi raději flašku Martini..“  

„A řeklas mu to?“ obdivně se otázala Kamila. Děsně jí imponovalo, jak ve všech svých vztazích umí Květa chodit. Jako by hopsala mezi kalužemi v bílých kalhotách a ty zůstávaly bez poskvrnky. To Kamila by se kalužemi brodila a na konci cesty by byla zráchaná jak vydra.  

„Dala jsem mu vale, už mě nudil. Stejně to nikam nevedlo. Pořád nemůžu kápnout na toho pravýho.“  

„Chceš se trhnout?“  

„Možná. Ale na to, abych pomalu v sedmatřiceti začínala sama s klukem, na to nemám náturu, náhradník by musel stát za to. Samozřejmě že mám jasnou představu. Potřebuju krásnýho, chytrýho a bohatýho chlapíka, kterej je volnej.“  

„A nejseš trochu náročná?“  

„Náročná? Lidi se dodrápou tak vysoko, jak vysoko si kladou cíle. Když si budeš myslet, že ti stačí instalatér s třema harantama na krku, o nic lepšího nezavadíš, to mi věř,“ vysvětlovala Květa.  

Pravda je, že instalatéra neměla nikdy. Samí podnikatelé anebo aspoň dobře situovaní zaměstnanci. Takoví, co chodí v drahých oblecích s kufříkem v ruce. Kamila měla taky sem tam nějakého nápadníka. Většinou s dlouhými vlasy, v ošoupaných džínách a vytahaném svetru. Uměli malovat anebo psali básně, popřípadě jezdili s nějakou nepříliš známou kapelou. Podnikatele měla doma. A věru, stačilo jí to navždy.  

Denní limit jsem splnila, Kamča se nám pěkně vybarvuje. Snad bude Mistr spisovatel užitím své věty spokojen. Jsem docela zvědavá, jak si poradí s tou mojí. Možná se na to vykašle a sáhne po hlubokomyslnějším úvodu, než je: „Nechápu, jak jsem na ni mohl zapomenout.“ I když, kdo ví, vždyť ta jeho úvodní věta byla taky úplně obyčejná. No, ať už to dopadne jakkoliv, musím uznat, že vyměnit si úvodní věty svých dalších knih, byl fakt dobrej nápad. Mistrovi to pálí, o tom není pochyb. Kdyby ne, necpali by mu jednu literární cenu za druhou, že. To se mně stát nemůže. Píšu takzvanou komerční literaturu. A taky články a rozhovory do několika časopisů. Však když jsem Mistrovi telefonovala poprvé, pěkně se kroutil, že by měl rozhovor dělat se mnou. Ale pak blahosklonně souhlasil a to stejně jen proto, že se za mě přimluvil jeho bratr a že kdysi náhodou jedl jeden z mých kulinářských výtvorů, a ten se mu vryl do paměti víc než já sama. Myslím, že nakonec rozhovor dopadl dobře a nedávno jsem dokonce Mistra navštívila v jednom malém moravském městečku, kde žije. A bylo to velmi příjemné odpoledne, i když ta bariéra intelektuálního zařazení mezi námi čněla do závratné výše. Ale co, já se nezlobím. Jeho živí literární ceny a mě počty prodaných výtisků, každej jsme holt nějakej, jak říkávala babička.  

Teď bych měla skončit s úvahami o Mistrovi a vážně se začít zabývat ústřední postavou Třinácté knihy, jinak to do jara nezmáknu. Už slyším nakladatele: „Paní Bianko, pište, pište, čtenáři rychle zapomínaj...“  

Ale co pořád psát? Jsem vyprahlá jak pouštní zrnko písku. A taky tak malinká. Stačí se porozhlédnout v kdejakém knihkupectví a člověk hned vidí, jak málo znamená. Někdy mám dojem, že píše snad každý. Když se seznámím s novým člověkem, hned mi vysvětlí, že buďto za a) vždy toužil psát knihy nebo za b) knihu už píše anebo za c) jeho život by stál za sepsání, protože sám o sobě je to hotový román. Děs a hrůza. Lidé prožívají romány, můj život je prázdný. Vždycky byl. Proto taky ten pseudonym Bianka. Jak bianko šek, nevypsaný dotazník, jen můj podpis na konci.  

Kamila musí být jiná, křehká, melancholická, její každodennost je pouze nenaplněná, nikoliv prázdná. Že si nakonce milence pořídí je jasné, ale nemůžu to frknout hned na první stránky, ztratilo by to šťávu. A hlavně: já nevím, jak se takový milenec opatřuje. Mně jde maximálně koketování a pak zbabělý úprk taxíkem. K manželovi a dětem. Ne snad, že by mě to za nimi tak táhlo, to ne. Docela ráda si odpočinu. Ale cítím se tam v bezpečí. Koleje, po kterých se můj život ubírá, jsou pěkně vyježděné, do hlaďounka obroušené. Můj život po nich frčí, lidé a zážitky se míhají za okýnky. Nepřibrzďuju, ani nedovolím nikomu cizímu přistoupit. Bojím se, že sebemenší překážka na trati by mohla ten můj vláček vykolejit.