Bibliografie

Já o koze, on o voze...

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2007

Anotace

Po čtenářsky velmi oblíbeném románu v povídkách Jednou nohou v blázinci přichází Simona Monyová s další humoristickou sbírkou Já o koze, on o voze...
Tato kniha je určena všem, co se přiklánějí k názoru, že muž a žena jsou zcela odlišný živočisný druh.

Ukázka z knihy

Můj život v čekárně  

Do svých deseti let si takřka nic nepamatuji. Od deseti výš si pamatuji jen to, že jsem toužebně čekala, až budu dospělá.  

Dočkala jsem se, ale rodiče na mě přesto při odchodu z domova křičeli: „Do jedenácti ať seš doma. Až budeš vdaná, tak si dělej co chceš!“  

Hrozně moc jsem si přála dělat si konečně co chci, a tak jsem se provdala. A čekala jsem dál.  

Čekala jsem, až se můj novomanžel vrátí z fotbalového tréninku, z kuželek, z hospody, čekala jsem, až budeme mít vlastní byt, kde mi tchyně nebude vyčítat každodenní koupel, plýtvání elektřinou a to, že splachuji, i když jdu „jen na malou“. Čekala jsem první dítě.  

Po večerech jsem pletla dětské bačkůrky a čekala, že se manžel usadí a bude ochotně trávit večery se mnou – klidně i před televizní obrazovkou.  

Bylo to jako čekat na Godota.  

Po devíti měsících bobtnání a vskutku úporného čekání jsem doufala v hladký, typicky příručkový porod ve stylu indiánských žen, které sesednou z koně, odrodí dítě, zabalí ho do šátku, vyhoupnou se zpět do sedla a dohoní družinu. Kdyby mi na porodním sále dali na výběr, zvolila bych raději palečnice a lámání v kole než spontánní přirozený porod, na kterém bylo přirozené jen to, že jsem si přirozeně nic tak děsivého nepředstavovala ani v nejtemnějších snech.  

Logicky jsem tedy čekala, že mě novopečený tatínek dojatě zasype květinami a vděkem. Na láskyplné zasypávání jsem čekala tak intenzivně, že jsem měla oči vybrečené do velikosti a barvy brusinek, ale manžel byl nezvěstný. Když se po deseti dnech vynořil z ilegality, byl štíhlejší o několik tisícovek našich těžce naškudlených úspor. Čekala jsem upřímnou lítost. Byl z oslav narození prvního syna natolik vyčerpán, že mu na projevy lítosti či omluvu nezbylo sil.  

Čekala jsem, že mi bude aspoň trochu pomáhat. Čekala jsem, že bude trávit víc času s námi místo s kamarády. Čekala jsem, že dospěje. Dřív než jsem se dočkala přerodu svého muže v muže svých snů, už jsem čekala opět dítě.  

Čekala jsem, že druhý porod bude mnohem snadnější než ten první, jak praví brožurky pro těhotné, které sepsali samí jistě velice fundovaní muži. Bylo to snadné asi jako vykadit kaktus o velikosti silničního patníku.  

Čekala jsem, že v našem novém bytě budeme mít k sobě s manželem blíž. Bližší než my dva si bezpochyby jsou i orangutan s hrabošem polním.  

Čekala jsem, až konečně obléknu cokoliv, co nebude v pase do gumy nebo z devadesátiprocentní lycry. Čekala jsem, až zaručeně fungující vitaminový přípravek navrátí původní tvar mému kojením zdecimovanému poprsí silně připomínajícímu uši kokršpaněla.  

Čekala jsem, až synové povyrostou. Až se v noci zase vyspím, až si budu moci při návštěvě toalety opět zavřít dveře, až přestanu přepočítávat každou novou sukni na kila mandarinek pro děti a automaticky krájet jakékoliv jídlo na talíři, byť by to byl talíř zcela neznámého přisednuvšího si člověka v restauraci.  

Čekala jsem, až se budu moci vrátit do zaměstnání, protože sisyfovská práce v domácnosti mi kousek po kousku okrajovala mozek až zbylo sotva zrnko máku.  

A taky jsem příliš často čekávala ve frontách na poště, v lékárně, s nákupním vozíkem u pokladen, na syny před školou, v ordinacích u dětského lékaře, na tramvaj, na zázrak…  

Čekala jsem, až skončí karanténa mladšího syna, který onemocněl příušnicemi, a v tom je dostal starší. Čekala jsem, až mi v práci zvednou plat alespoň do výše platu kolegy, který polovinu pracovní doby trávil brouzdáním na erotických stránkách internetu.  

Čekala jsem, až se přežene manželova krize středního věku, přestane ho bavit v pořadí již pátá dvacetiletá podvyživená milenka a on se kajícně navrátí do mé vlídné náruče.  

Čekala jsem, až nás rozvedou.  

Čekala jsem, až to přebolí, až přestanu v noci šátrat po sousedním polštáři, až nebudu přepínat televizi na jiný kanál, jakmile se tam nějací dva, kteří za to notabene dostali zaplaceno, obejmou nebo políbí, až nebudu svému exmanželovi přát, aby ze dne na den zplešatěl a jeho sličná slečna dostala tyfus.  

Čekala jsem, až se starší syn vylíže z puberty a začneme spolu zase normálně komunikovat, ale puberta přeskočila na mladšího syna jak blecha z jednoho toulavého psa na druhého.  

Po večerech jsem sedávala doma v koutě a čekala, až mě najdou. Místo toho jsem začínala obrůstat pavučinami.  

Čekala jsem, až mě po tabletkách s chrómem definitivně přejde chuť na sladké a po dvou letech nuceného celibátu chuť na sex. Spolehlivější by bylo investovat namísto do tabletek s chrómem do tabletek s bromem.  

Čekám dál. Čekám, až konečně přijdu na řadu v čekárně na štěstí a andělská sestřička mi s úsměvem pokyne a řekne: „Další, prosím…“  

Dobří holubi se vracejí, špatní chlapi nikoliv  

Znáte to taky? Rovněž vám tvrdil, že to bylo naposledy, že ta o polovinu mladší a o polovinu štíhlejší žena prolétla jeho životem jako světlice – jen ho oslnila a pak zhasla a zmizela?  

Já to tedy znám přímo důvěrně. Můj bývalý muž byl takřka fanatickým přívržencem zábavné pyrotechniky, světlice jeho životem létaly ob týden a protínaly moje srdce jak maso na rožni.  

„Proč mu ty nevěry pořád trpíš?“ ptávaly se kamarádky.  

„Prostě trpím,“ odpovídala jsem a myslela to doslovně.  

Jednoho dne manžela oslepila světlice, která ne a ne pohasnout. Silou a intenzitou blesku útočila na naše třináct let staré manželství, až z něho zbylo jen spáleniště.  

„Tentokrát je to opravdu naposledy,“ řekl mi můj drahý a za čtvrt hodiny přijeli stěhováci. „Vezmu si jen pár osobních věcí,“ pravil noblesně a s pomocí dvou udatných chlápků v montérkách dokázal během chvilky udělat z našeho útulného domova holobyt.  

Trpěla jsem a nejhorší bylo, že se mnou trpěli i naši synové.  

A dnes odpoledne exmanžel telefonoval a škemral, jestli může večer zaskočit na kávu, že se mnou nutně potřebuje mluvit!  

Dobří holubi se vracejí, znělo mi v uších, když jsem snaživě pro svého holoubka uklízela klícku a ujišťovala se, že i ta nejvytrvalejší světlice logicky jednou zhasnout musela.  

Přišel přesně, ve dveřích mi předal velkou kytici, ale nepadl na kolena, aby kajícně žádal o odpuštění. Žádal pouze o rozšíření titulu bývalý manžel i na bývalý otec: „Pochop přece… teď když se nám narodí to malé, nebudeme mít dost místa, aby k nám kluci mohli dál chodit.“  

Pochopila jsem. Dobří holubi se vracejí, špatní chlapi (naštěstí) nikoliv…  

Porozvodový manuál  

Když si necháte rozvést vodu či elektřinu po baráku, děláte to s přesvědčením, že voda z kohoutku poteče, žárovky budou svítit, prostě že rozvod bude fungovat. Rozvod manželství nefunguje, to vám mohu potvrdit. Voda mi sice z očí teče, ale nejde zastavit. A vůbec nesvítím! Jsem pohaslá, prázdná a bez života. Já neprodělala rozvod, ale amputaci své drahé půlky.  

Na internetu se dočítám, že záchrana zbývající opuštěné poloviny svazku je snadná. Přičinlivě si opisuji rady, rozhodnuta okamžitě je vyzkoušet v praxi. Jako první krok je ventilace bolesti a pocitu křivdy. Otevírám okno v ložnici a zplna hrdla řvu do noci: „Ty hajzle! Hajzle! Ty svinskej hajzle!.........“  

Po deseti minutách poctivé ventilace zjišťuji, že se jí účastní polovina našeho sídliště včetně staršího synka.  

„Seš opilá?“ mžourá na mě rozespale ve dveřích ložnice.  

Jelikož je nemožné, aby uvěřil, že se někdo před domem pokusil ukrást našeho třicet let starého wartburga, předstírám, že jsem náměsíčná.  

Beze slov mi donese kýbl, postaví ho vedle postele a zmizí ve svém pokoji.  

Jsou tři hodiny ráno, ventilace byla neúspěšná, o tom, že bych v ní pokračovala a brnkla kamarádce Julii, už ani neuvažuji.  

Spát nedokážu, a tak hrdinně přistupuji k úkolu číslo dva, kterým je přesvědčení svého srdce.  

Tato instrukce přísně zakazuje prohlížení všech společných fotografií a předmětů, jež by mohly drahouška připomínat.  

Fotky včetně svatebních jsem nastříhala v den rozvodu na kousíčky a tři týdny je používala jako podestýlku pro křečka, všechny předměty, které by mohly exmanžela připomínat, si naštěstí vzal s sebou. Ale! Po bytě mi stále courají dvě jeho oživené napodobeniny. Stačí aby si ráno starší Méďa levou rukou sladil čaj a současně ho pravou míchal, a už se mi do očí derou slzy. Anebo když mladší Béďa vyleze ze sprchy, chodí po bytě v trenkách a ručníkem srolovaným do ruličky si masíruje záda… S tím nic nenadělám, syny si hodlám ponechat.  

I další bod porozvodové terapie, kterým je užívání si volného času, budu plnit jen velmi obtížně. Rozvod ze mě učinil samoživitelku balancující na hranici chudoby, pečující o dva puberťáky, kteří denně zkonzumují tolik potravin co topmodelka za kvartál. Navzdory vysoké škole a doktorátu z občanského práva ve volném čase uklízím sousední dvanáctipatrový panelák, což si ani při nejlepší vůli užívat nesvedu. Ale poslední bod: Vyvarovat se náplastí ve formě milenců, ten mi půjde splnit snadno. Pokud nepočítám tlačenici v městské hromadné dopravě, chlap o mě nezavadil ani nepamatuji, i když připouštím, že bych si mileráda nějaký ten flastříček už dopřála.  

Svítá a mně je jasné, že na porozvodovou krizi platí jediný lék jako na všechny ostatní bolesti a amputace. Chce to prostě čas…  

Zaručená metoda  

Léto definitivně skončilo a já zjišťuji, že jsem se letos pro nastupující chladné dny obalila tukem opět víc než loni. Bezpochyby proto, že už mi dlouho předlouho schází živočišné teplo. Mužské dlaně mě nerozpálily ani nepamatuji, synové mě přerůstají a za vrchol projevů něhy vůči mé osobě považují přání dobrého jitra či pusu k narozeninám. A psa bohužel nemáme.  

Je mi smutno, a tak všechen ten smutek tvrdošíjně zajídám. Na osamělost výtečně zabírají višně v čokoládě, studentská pečeť, bramborové lupínky, pistáciová zmrzlina a banánový koktejl. Má to však drobnou chybičku. Všechna tato antidepresiva mi přetékají přes opasek, skoro to vypadá, jako bych pod tričkem pašovala tři kila nakradených třešní.  

„Ženská, co potřebuje chlapa, se musí zviditelnit jinak než tím, že zdvojnásobí svůj objem,“ sarkasticky komentuje moje čtyři kostky cukru do šálku kávy kamarádka Julie.  

Má pravdu, já vím. Musím se konečně sebrat. Musím přestat na štěstí čekat, musím si ho sama najít. A jelikož rubensovské typy ne a ne vrátit se zpět do módy, nezbývá nic jiného než mobilizace pevné vůle k pravidelnému cvičení a takřka sebemrskačskému hladovění.  

„Co blázníš?“ podivuje se Julie. „Dnes už nikdo nehubne touto zastaralou a neefektivní metodou! Kdepak diety a rotoped! Zaspala jsi dobu!“  

„A jak se tedy hubne? Operovat se nenechám!“  

„Žijeme v jednadvacátém století! Na všechno jsou tabletky!“  

„Tabletky na hubnutí?“ opáčím pochybovačně, ale kamarádčiných pětapadesát kilogramů živé váhy (navzdory pokročilé závislosti na čokoládě) mě poněkud zviklá. „Ovšem, jestli zhubnu bez cvičení, budu vypadat jak šarpej,“ namítnu ještě, ale to už mi přítelkyně podává brožurku. „Samozřejmě že musíš jíst i podpůrné přípravky na vyhlazení pleti, proti celulitidě, pro plnost poprsí...“ vyjmenovává dobrých deset minut vše, bez čeho se příští měsíce neobejdu, a shodou okolností má celý zkrášlovací arzenál v příručním kufříku. „Beru všechno!“ povídám v nečekaném přílivu optimismu.  

Na vlastní oči jsem měla možnost spatřit, jak moje peněženka díky zakoupeným potravinovým doplňkům zhubla během chvilky nejmíň o polovinu… To by v tom byl čert, aby se mi to nepovedlo taky! A kdyby náhodou tabletky selhaly, zbývá mi stále ještě staré osvědčené hladovění. Půjde to samo, na jídlo už mi stejně žádné peníze nezbyly.  

Na každém šprochu je pravdy trochu  

„Největší chyba je chlapa hledat,“ povídá mi moje máma, od které táta nikdy neměl dost odvahy utéct, takže matka v podstatě neví, o čem mluví. Přesto přesvědčivě dodává: „Chlap si tě musí najít sám!“  

Tuhle metodu uplatňuji dva roky a mohu zodpovědně prohlásit, že je naprosto scestná. Všem ženám v časové tísni (to znamená v jakémkoliv stadiu rozkladu po třicátých narozeninách) radím, ať ji nepraktikují ani ve stavu nejvyšší nouze! Už jste, milé osamělé kolegyně, měly tu příležitost vidět chlapa, když něco hledá? Cokoliv… Třeba brýle…  

Já ho viděla nesčetněkrát na vlastní oči! Exmanžel běžně lítával po bytě splašeně jak sršeň lapený v krabici od bot, dvacetkrát otevřel mrazák, aby zkontroloval, jestli tam brýle nejsou, opakovaně nahlédl pod rohožku, do botníku, odpadkového koše, kalíšku na zubní kartáčky, do trouby, načež bleskově rozmontoval nádržku splachovadla na záchodě, přitom mi po celou dobu manželství tvrdil, že si neumí otevřít ani krabičku sardinek, jelikož na to není dostatečně manuálně zručný. (Že brýle ležely celou dobu na jeho nočním stolku netřeba zdůrazňovat.)  

Dovedete si představit, jak by vás takový tvor mohl najít?! Snad jedině že by vás přejel na přechodu pro chodce!  

Přítelkyně Julie se s mojí máti kupodivu shoduje v názoru, že žena si chlapa hledat nemá. Žena si ho má údajně vybírat! Tato metoda mi zní vznešeně a důstojně, ovšem narážím zde na drobný technický zádrhel: Nemám z čeho vybírat!  

Přítel Internet pokrokově hlásá, že hledat chlapa je v dnešní době běžné jako hledat místo k parkování v centru města. Že je to bohužel i podobně obtížné, všem svým věrným věřícím bezostyšně tají.  

V časopise pro ženy, kterým listuji v čekárně u zubaře, se dočítám, že sbalit mužského je hračka, jen se musím vyvarovat jistých chyb: Například nechodit stále na stejná místa (nehodlám v práci dávat výpověď a jinam takřka nechodím), neodmítat povýšeně muže, kteří se mi nelíbí, mohl by to zahlédnout ten, co by se mi líbil (brala bych už cokoliv!), nechtít muže zoufale, vždyť i bez nich je na světě fajn (jo, ale maximálně tak pár měsíců)…  

A co si myslím já? Že na každém šprochu je pravdy trochu, že každá rada má cosi do sebe. Asi si dám inzerát: Chybující zoufalka by ráda sbalila muže, kterého si sama pečlivě vybere! Zn. Najdi si mě, čekám doma!