Bibliografie

Matka v krizi

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2008

Anotace

Říká se, že mateřská láska, je ten zvláštní příjemný pocit, který žena vnímá, když všechny její děti spí. Simona Monyová zastává názor, že mateřská láska je naopak věrným odrazem toho, co jsme ochotné pro děti udělat, obětovat i vydržet, když jsou vzhůru. Matka v krizi je jen začátek! Volné pokračování Vás čeká v knize Matka v koncích.

Ukázka z knihy

1.  

Jsem ochotna uvěřit, že existují dobré matky, ale zkazky o matkách dokonalých řadím k nebezpečným mýtům. Mnohem nebezpečnějším než povídačky o ideálních mužích, univerzální velikosti dámského oblečení a naprosto jednoduché obsluze nového elektrospotřebiče, jehož základní funkce jsou sepsány na sedmdesáti stranách manuálu v čínštině.  

Stát se dokonalou matkou je reálné asi jako vyšplhat na Mount Everest v domácích pantoflíčkách s labutěnkou. A přesto jsou zástupy žen, které celé mládí putují za fata morgánou dokonalé matky. Nutno podotknout, že právě tyto ženy podstatnou část méně lákavé poloviny svého života tráví v ordinacích psychiatrů.  

Nejsem romantická maximalistka. Vrcholem mých mateřských cílů bylo pouze, abychom já i moje děti celý výchovný proces ve zdraví přežily.  

V osmnácti letech jsem ovšem měla cíle a sny vzletné, barevné a jiskřivé jak silvestrovský ohňostroj. Ten pohasl, sotva mi došel význam sdělení: „Blahopřeji, jste těhotná.“  

Gynekologova slova mi zněla podobně optimisticky, jako by mi oznámil: „Blahopřeji, amputovali jsme vám nohu.“  

Chápejte! Bylo mi osmnáct let, měla jsem za sebou úspěšné zvládnutí maturity na výběrovém gymnáziu, byla jsem přijata na univerzitu, snila jsem o sexuální promiskuitě po dobu vysokoškolského studia a hvězdné kariéře zahraniční zpravodajky po jeho ukončení. A najednou mě čekala kariéra ženské v poblinkaném tričku s plínkou v podprsence, jejíž žurnalistické aktivity se soustředí pouze na dokumentaci váhových přírůstků, počtu a konzistence kojencovy stolice. Lákavější mi přišla i vidina sepisování nekrologů pro nějaký bezvýznamný okresní plátek.  

„Čekáme dítě,“ oznámila jsem svému tehdejšímu příteli bezprostředně po hezké chvilce. Efekt byl totožný, jako bych mu oznámila, že čekáme nezvanou návštěvu. Bleskově si natáhl trenýrky a tričko, zmateně pobíhal po pokoji, přendával svoje vysokoškolská skripta, knihy a gramofonové desky na jednu hromadu a mumlal cosi o tom, že na tohle právě absolutně není vhodný čas.  

„Nejanči,“ řekla jsem. „Narodí se až za půl roku, ne teď hned…“  

2.  

„Tak co? Dostalas prstýnek?“ vyzvídala kamarádka.  

„Ne, dostala jsem kopačky,“ odvětila jsem popravdě.  

V té chvíli jsem si předsevzala, že dítě, které nosím, jednoduše musí být holka, jelikož všechny osoby mužského pohlaví budu s největší pravděpodobností po zbytek života nenávidět.  

A také jsem si předsevzala, že v těhotenství nepřiberu víc jak deset kilo (což se mi až do počátku šestého měsíce gravidity povedlo), že budu pravidelně sportovat, aby mi dítě nezničilo postavu (všehovšudy třikrát jsem se vydrápala po schodech do osmého patra, když nefungoval výtah, a jednou jsem doběhla tramvaj) a že nerezignuji na společenské vyžití (to jsem minimalizovala na účast v tlačenicích před obchodem se zeleninou, kdykoliv přivezli – v období totality nesmírně vzácné – mandarinky nebo banány).  

„Těhotenství není nemoc,“ poučovala mě máma i můj šedesátiletý gynekolog, když jsem reptala, že mě nebaví trávit celá dopoledne s hlavou v záchodové míse a večer usínat už před znělkou Večerníčka.  

„Já vím, že to není nemoc!“ lkala jsem zoufale. „Je to mnohem horší než většina nemocí, co znám! Je to horší než salmonelóza, úplavice a kocovina po dvou litrech rybízáku! Nic horšího už si nedovedu ani představit!“  

A moje máma se tak nějak podivně, jakoby zlověstně, usmála.  

3.  

„Otec neznámý,“ diktovala jsem zahanbeně zdravotní sestřičce při vypisování těhotenského průkazu. Opovržlivě na mě pohlédla.  

„Otec neznámý v mém případě neznamená, že ho neznám já!“ ohradila jsem se. „Znamená to, že on nechce už znát mě… přesněji mě a dítě…“  

Její tvář náhle nabyla výraz silně připomínající postkoitální blažené uvolnění: „Tak to úplně mění situaci! Pěkně mi nadiktujte jeho jméno, rok narození a adresu…“  

„Já jsem se rozhodla, že zůstane neznámý pro všechny kromě mě…“  

„Ale to je chyba! Velká chyba!“ zachmuřila se sestřička a já jí příštích čtyřiadvacet let dennodenně dávala za pravdu. Každý otec – i ten, co nechce znát svoje dítě – by měl znát aspoň finanční částku, na jakou výchova onoho dítěte přijde, a měl by se na jejím hrazení podílet.  

„Připravíte se tak o spoustu peněz na alimentech, které byste ve prospěch dítěte mohla využít… Uvědomte si, že tak svoje dítě vlastně vědomě okrádáte!“ naléhala sestřička, ale v tomhle se mýlila. Své dítě jsem nikdy neokradla. Dřela jsem za dva. Jestli jsem někoho okrádala, byla jsem to já sama. Okrádala jsem se o spánek, jakýkoliv volný čas i drobné radosti, které dělají život snesitelným. Když jsem si koupila kabát, příštích pět let jsem o něm mluvila jako o novém kabátě a minimálně dalších pět let jsem obhajovala smutnou skutečnost, že ho stále ještě nosím, slůvkem nadčasový.  

Kamarádky se mi postupně vzdalovaly, jako by mizely v mlze. Seznamovaly mě s úspěchy ve studiu, zatímco já studovala pouze příručky Čekáme děťátko a Výchova kojence v rodině, hubnuly, aby dopnuly nové džíny z Tuzexu, já chodila oblečená v šatech, které velikostí směle mohly nahradit okrasný přehoz na manželské dvojlůžko, nadšeně líčily, jak narazily na neobyčejně hezkého (chytrého, charakterního či jinak úžasného) kluka, a já suše poznamenávala, že mně se může stát akorát to, že narazím do stolu svým neforemným pupkem.  

V té době mi muži všech věkových kategorií věnovali jediný druh pozornosti, a tím bylo uvolňování sedadel v prostředcích městské hromadné dopravy.  

Ačkoliv jsem odmaturovala s vyznamenáním, nic atraktivnějšího nežli práci uklízečky ve starém pavlačovém domě pro těhotnou dívku nikde neměli, takže ani líčením zážitků typu kolik plivanců a cigaretových vajglů zase bylo ráno na schodišti jsem přítelkyně nezaujala.  

Naše cesty se nadobro rozešly, ještě než jsem porodila. Vlastně ne tak docela. Já nikam necestovala, strnula jsem hrůzou z budoucnosti v jakémsi mezidobí a jen kynula a bobtnala. A připadalo mi, jako by kamarádky nasedly do moderního, barevného rychlíku, já zůstala trčet na peróně v nějakém zapadákově a se slzami jim mávala ještě dávno potom, co mi zmizely z dohledu.  

Na lepší časy se zablesklo, až když jsem díky své pečlivosti z řadové uklízečky povýšila na domovnici, byly mi přiděleny další dva domy na úklid a v jednom z nich i malý zašlý suterénní byt. Entuziasmus mi proudil žilami navzdory tomu, že jediný, koho jsem v té době měla možnost obejmout, byl smeták.  

Odstěhovala jsem se od mámy se svým pupkem, který mi neopomněla minimálně jednou denně vyčítat.  

„Měla sis to nechat vzít,“ vyjadřovala se o nenarozeném vnoučeti, jako by to byla bradavice na bradě. „Zničíš si život…“  

„Ty jsi mě měla taky v devatenácti,“ namítla jsem. „Naznačuješ mi snad, že jsem ti zničila život?“  

„Ano,“ odvětila máma, aniž by aspoň ze slušnosti na pár vteřin zaváhala.  

4.  

„Tak, maminko, je to zdravý chlapeček!“ jásavě mi sdělila porodní asistentka. Jelikož jsem porodila prvního dubna, považovala jsem tuto informaci za trapný aprílový žert, na který není zapotřebí nijak reagovat.  

„Slyšíte mě?“ dorážela. „Je to kluk jako buk!“  

Její smysl pro humor jsem považovala za poněkud zvrácený.  

„Jakpak se bude synáček jmenovat?“ nedala si pokoj.  

„Růženka,“ vydechla jsem vyčerpaně.  

„No tak,“ usmála se ta dobrá žena se shovívavostí zkušené zdravotnice, jež měla možnost za dvacet let praxe vidět takové množství rozličných symptomů poporodní hysterie, že by ji nepřekvapilo, ani kdybych ji právě požádala o ruku. „Asi jste mě přeslechla… Povídám, že se vám narodil chla-pe-ček…“  

„A nespletla jste se?“ zapochybovala jsem a trvala na Růžence.  

„Co takhle pojmenovat kloučka po tatínkovi,“ napověděla mi asistentka.  

Nemělo smysl vysvětlovat, že svému synovi dám libovolné chlapecké jméno vyjma jména Tomáš, jež se pro mě od našeho rozchodu stalo synonymem slova grázl.  

„Já jsem s klukem vůbec nepočítala,“ přiznala jsem a následující dva roky svůj výrok ztvrzovala tím, že jsem Vítka oblékala pouze do růžové, lososové a barvy lila.  

5.  

Netušila jsem, že se po narození dítěte budu cítit tak méněcenná a ošizená. Popravdě, představovala jsem si, že to bude naopak. Dítě mě logicky přece mělo obohatit!  

Nehybně a nakřivo jak vyvrácený silniční patník jsem vězela na nemocniční posteli a snažila se vyvarovat dosednutí na (dozajista) lajdácky sestehovaný rozkrok.  

Takhle to dopadá, když svěříte zašívání chlapovi, říkala jsem si, sykala bolestí jak ucházející ventilek a slzy mi kapaly do růžového spícího obličejíčku.  

Vítek byl tak krásný, že jsem mu byla ochotna odpustit i ten výrůstek mezi nožkami, co měl jaksi navíc.  

Vítek byl nejkrásnější ze všech miminek na pokoji a přesto jediný, komu jsem se jím mohla pochlubit, byla postarší krátkozraká úřednice z matriky, která se za mnou dostavila, abychom spolu sepsaly podklady pro vystavení Vítkova rodného listu.  

Všechny ostatní matky zažívaly svůj týden hvězdné slávy, přijímaly kytice a tašky plné pochutin od dojatých vděčných tatínků, kolébaly se po chodbách jako kachny a v očích měly pýchu držitelek Oskara.  

Zřejmě laktační psychóza způsobila, že jsem hypnotizovala dveře pokoje a pokaždé, když se ozvalo zaklepání, trhla jsem s sebou v pošetilé naději, že se mezi nimi objeví sestřička s kyticí a vzkazem, že napravený Vítkův tatínek stepuje v návštěvní místnosti, připraven padnout na kolena, aby mohl spatřit svého syna. Po celou dobu pobytu v porodnici přede mnou pochopitelně na kolena nikdo nepadl. To já jsem byla padlá. Padlá na hlavu.  

Šestý den po porodu se dveře rozlétly bez zaklepání a mezi nimi se objevil povědomý chlápek v bílém plášti. „Zítra vás propustíme domů,“ oznámil mi zvesela.  

„To jako oba dva?“ zapochybovala jsem o tom, že by mi někdo skutečně svěřil na starost dítě, aniž by chtěl vidět nějaké oprávnění o způsobilosti o něj pečovat, vychovávat ho a milovat navzdory všem lumpárnám, kterých v době dětství napáchá jistě bezpočet.  

„Je tak malinký… Neměli bychom tady ještě nějaký čas zůstat?“ snažila jsem se oddálit okamžik, kdy budu na veškerou zodpovědnost sama, kdy u postele už nebude tlačítko, na které by se dalo zazvonit, pokud si nebudu vědět rady.  

„To zvládnete,“ optimisticky mě ujistil lékař.  

Jeho optimismus jsem nesdílela.  

6.  

Vítka jsem přenesla přes práh bytu s něhou a nadějemi ženicha přenášejícího nevěstu. Také jsme vkročili do neznámé nejisté budoucnosti a začínali společný život ve dvou.  

„Jestli se ti tady nelíbí, tak tě ujišťuju, že jiný domov nemáme,“ oznámila jsem mu příkře, jakmile spustil ohlušující ryk, který ne a ne zastavit.  

Vyzkoušela jsem všechny rodičovské fígle vyčtené z knih. Přebalila ho, nakrmila, přikryla ho v domnění, že mu je chladno, a pak naopak vysvlékla do naha pro případ, že by mu bylo teplo. Cpala jsem mu do pusy dudlík a do zadečku gumovou rourku, která měla uvolnit větříky. Uvolnila toho daleko víc, tak jsem Vítka za neustálého pláče vykoupala, převlékala do čistého a pak ho chovala, promlouvala k němu, a dokonce i zpívala, což je činnost, ke které jsem získala odpor již v raném dětství, kdy moje máma začala vystupovat s amatérskou cimbálovou kapelou a dlouhé hodiny cvičívala doma v koupelně.  

Vítek ječel dál.  

Panebože, jak může miminko, které v porodnici pečlivě zkoumali tři foniatři, zda má vůbec vyvinuté hlasivky, řičet nepřetržitě šestnáct hodin?, ptala jsem se sama sebe a řvala spolu s ním.  

Zhruba po čtrnácti dnech jsem se s neustále plačícím synkem dokonale sžila, což se projevovalo především tikem mého pravého očního víčka.  

„Nic si z toho nedělejte, to on jen trénuje plíce,“ tvrdila sousedka a pak se sáhodlouze rozvykládala o tom, jaké to bylo s jejími dětmi, jak plakávaly, když je trápilo nafouklé bříško anebo jim rostly zoubky. Počítala jsem, že její děti mohou být už pomalu v důchodovém věku, a udělalo se mi mdlo.  

Mimoděk jsem přijala funkci na celý život! Dítě se nedá reklamovat a vyměnit, není možné se s ním rozvést ani na něho zapomenout, až konečně dospěje a žije vlastní život! Třeštila jsem zrak na sousedku a představila si, že si jednou budu taky přesně pamatovat, jak Vítkovi rostly zoubky, aniž bych si byla schopná vybavit, kam jsem večer odložila ty vlastní.