Bibliografie
Poslední extáze
Nakladatelství: Belami
Rok vydání: 2002 (druhé vydání)
Anotace
Váš zadek dávno není tak pevný jako ve dvaceti, vlastní děti k Vám promlouvají svahilsky a manžel s Vámi nehovoří pro změnu už vůbec? Nevěšte hlavu, nejste v tom samy. I hrdinky Poslední extáze prožívají krizi středního věku, a snaží se zpomalit ujíždějící vlak bláhovými skutky.
Ukázka z knihy
Toho dne si vzala již třetí prášek, ale bolest hlavy neustupovala. Seděla ve své prosklené kancelářičce jako v kukani a pozorovala práci švadlen na dílně.
Neměla jsem tu Barákovou přijímat, napadlo ji, když se zaměřila na statnou, nemotornou padesátnici.
A to jsem se zařekla, že ve své firmě nechci nikoho staršího, než jsem já sama. Pche! Stačí, aby zazvonila sousedka, udělala dva tři zkroušené obličeje, postěžovala si, jak těžko se v jejím věku shání zaměstnání, a kde jsou moje zásady? Však víte kde...
Irma se protáhla a krouživými pohyby hlavy se pokusila uvolnit ztuhlou krční páteř. Bodavá bolest ve spáncích se pomalu stávala nesnesitelnou.
Někdo zaklepal na dveře kanceláře.
Rychle se sklonila nad papír a předstírala práci na návrhu společenských šatů, který měl být dokončen už minulý týden.
„Aáá, to jsi ty,“ usmála se na Zlatku, svoji nejlepší přítelkyni.
„Zastavila jsem se, abych tě vytáhla někam na oběd,“ řekla Zlata, „ale když tě tak vidím, myslím, že to necháme na jindy. Máš takovou zdravě zelenou barvu, potřebuješ do postele.“
„Potřebuju. V tom máš pravdu. Ale s kým?“
Zlata se zachichotala a posadila se do koženého křesla. Zlatavě hnědý kostým jí skvěle padnul a dokonale ladil jak s bohatou hřívou měděných vlasů, tak i s jejím jménem. Přehodila si nohu přes nohu a zapálila si cigaretu: „Znám jednoho nezadaného mladého muže, na kterého jsi udělala pozitivní dojem.“
„To jen proto, že neviděl, jak vypadám po ránu,“ odvětila sarkasticky Irma.
„Kdopak ti dneska sebral medvídka?“ napodobila Zlatka její tón.
„Nevím. Jsem nějak odšťavněná. Přehlídka bude za dva měsíce a já ještě nemám kompletní ani návrhy, Albert spí už třetí týden v obýváku a tu bábu Barákovou sem snad nastrčil někdo od konkurence, aby sabotovala práci celé firmy. Jen se podívej, už čtyřikrát prošla tam a zpátky s levým rukávem... To mu ukazuje dílnu, místo aby ho přišila, nebo co?“
„Která to je? Ta tlustá?“ zajímala se Zlata.
„Jo. Přivádí mě k šílenství. Na ruce nosí jehelníček plný špendlíků jako náramek a zapichuje je, kam ji napadne. A navíc je tak stará, že ví všechno pochopitelně nejlíp...“
„Zapomnělas? Je to tvoje firma. Tak proč ji nepropustíš?“
„Protože jsem kráva.“
„To je ovšem pádný důvod.“
Irma si odhrnula vlasy z čela a unaveně zamžikala: „Baráková bydlí vedle nás...“
„No a? Čeho se bojíš? Že ti otráví kočku?“
„Nemáme kočku!“
Zlata se usmála: „Tak vidíš, klidně ji vyhoď, bábu jednu nakynutou...“
Irma vděčně pohlédla na svoji kamarádku z mládí. Zlata vždycky věděla, co říct, aby potěšila, povzbudila, rozveselila... Bylo bláhové něco podobného očekávat od manžela, ale Irma se této chyby dopustila. A byla zklamaná.
Myšlenky na Alberta ji rozladily. Rychle převedla řeč jinam: „Jak dopadly Šárčiny narozeniny? Pokoušela jsem se ze Sebastiána něco vytáhnout, ale je po svém otci. Mluví pouze v ohrožení života.“
Sebastián se narodil Irmě v sedmnácti letech, ve třetím ročníku na střední škole. Nikdy to svému muži neodpustila. Zatímco on v klidu studoval, Irma kojila, prala pleny a vařila kašičky jejich synkovi.
Zlata udiveně povytáhla obočí a roztržitě típla nedopalek cigarety do masivního popelníku. „Sebastián u nás nebyl.“
To by mě zajímalo, co udělal, pacholek, s tou kyticí, co jsem mu pro Šárku koupila!
„Čím je starší, tím méně mu rozumím. Se Šárkou si přece spolu hráli od dětství, ale když jí má přijít popřát k sedmnáctinám, někam se zašije. Je mu devatenáct a pochybuju, že má nějakou holku. Po mně teda není,“ zklamaně ze sebe vychrlila Irma.
„Nevěš hlavu. Já mám zase opačný problém.Víš, co si milá Šárinka přála k těm narozeninám?“
„Nemám tušení...“
„Antikoncepční pilulky! Musela jsem ji vzít ke svému gynekologovi, jinak by se mi mohlo stát, že budu v sedmatřiceti babičkou.“
„To Sebastián si po večerech čte poezii a co víc! On ji v poslední době i píše!“ zaúpěla Irma. Stále se nemohla smířit s tím, že její jediný syn je útlý chlapec s dívčími rysy, něžnýma očima a plachou povahou. „Pořád lepší, než kdyby kradl auta na součástky, ne?“
Irma souhlasně kývla: „Máš pravdu. Rodičovství je totiž ta nejtěžší profese, co znám. Léta je pipláš, snažíš se, rozmazluješ, strachuješ se a výsledek? Největší radost jim uděláš, když odjedeš na tři týdny někam, kde není telefon...“
„Ty máš dneska chandru přímo ukázkovou,“ suše konstatovala Zlatka.
„Tak že bychom ji zašly večer někam ukázat?“ pitvořila se Irma. Ale byla to hraná nenucenost. Ve skutečnosti se na ni nepříjemnosti jen valily. Syn se jí vyhýbal, manžel se téměř nepřetržitě ztrapňoval, navzdory surové dietě přibrala tři kila a pro zimní kolekci vytvořila zatím sotva polovinu modelů.
„Mám zavolat Luďkovi? Stejně se na tebe pořád vyptává.“
„Raději ne. Minule mě málem unudil do bezvědomí fundovanou přednáškou o nápoji zvaném julep.“
„Co je to julep?“ otázala se Zlatka překvapeně. V nápojích, zejména alkoholických, se přece vyznala, nechápala, že by jí mohlo uniknout něco s tak odpudivým názvem.
„Cosi jako okořeněná vodka s mátou peprnou. Upřímně, víc mi chutná sirup proti kašli.“
„Dobře, přesvědčilas mě. Navrhuji dámskou jízdu...“
„Fajn. Hodíš mě teď domů? Mám auto v servisu a zatím nejsem tak bohatá, abych mohla jezdit dvakrát denně taxíkem.“
„Neříkalas, že máš moc práce?“ podivila se Zlatka.
„Mám tolik práce, že v tom nějaké čtyři hodinky nehrají roli,“ odvětila Irma ledabyle a shrnula papíry ze stolu do šuplíku. „Od rána mám pocit, že se mi rozskočí hlava, stejně jsem tady dnes byla za statistu.“ Když odcházely přes dílnu, zahlédla Irma koutkem oka paní Barákovou. Zalévala květiny na parapetu a broukala si při tom Švadlenka Madlenka zpívá...
