Bibliografie

Hříšný kanec

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2009

Anotace

Může se stát, že z růžového vejce snění se vylíhne obyčejná šedivá slepice namísto očekávaného hollywoodského života se šťastným koncem, může se stát, že z idolu se vyklube Hříšný kanec, a že i žena se musí naučit s elegancí nosit svoje parohy…

Ukázka z knihy

Ačkoliv od dětství patřím do nepříliš přitažlivé škatulky hodná holka, nejsem právě romantická duše. Červená knihovna mě nedojímá a snadněji než u dokonale vygradovaného šťastného konce amerického filmu se rozbrečím u zprávy na internetu, kde se dočtu, jak pohřešovaný pětiletý Australan byl po usilovném pátrání nalezen v břiše krokodýla, že nevlastní otec utýral tříletého chlapce k smrti anebo že jen na železničních přejezdech zahynulo v loňském roce čtyřicet tři řidičů, z nichž čtyři nedosáhli ještě ani dvaceti let věku. 

Často si po zhlédnutí nějakého sladkobolného filmu v televizi říkám, copak asi bylo dál… Jak pokračoval život těch dvou, co si právě strkají jazyk kamsi do hlavy za zvuku svatebního pochodu Felixe Mendelsshona, přičemž na okraji obrazu již běží závěrečné titulky. 

Happy end, který zbožňují muži, zní jednoduše a prostě: Naši vyhráli.  

A stejně jednoduše a prostě se vyvíjí i dál. Moře alkoholu, silácké řeči, plácání se po ramenou, jako by každý z oslavujících národní hokejový tým byl minimálně jeho sponzorem, když ne přímo trenérem. 

Ženský happy end je mnohem komplikovanější, i když se také dá vyjádřit pouhými dvěma slovy, a to: Vzali se. 

A poté následuje co? Těhotná Popelka, která se nedostane ani do velikosti 48, protože v těhotenství přibrala dvacet pět kilo? Bezmocně plačící Meg Ryan ze Samotáře v Seattlu, jejíž autorita je pokaždé rozbořena krutou připomínkou: Ty nejsi moje matka! Anebo krásná prostitutka Vivian v Pretty Woman, co se vedle bohatého byznysmena cítí natolik méněcenná, že se chová jak hlídací pes? 

Je mi dvaačtyřicet a prožívám svůj šťastný konec, který je zároveň nejistým začátkem. Tak ráda bych zastavila život v momentě, kdy mi Dalibor vyhrne závoj a polibkem zpečetí svoji volbu, a to navzdory skutečnosti, že svatební závoj zdobící nevěstu středního věku už sám o sobě vypadá jako psychiatrická diagnóza. Však nebýt Dalibora, sotva bych kdy stanula před oddávajícím úředníkem s kusem záclony přes obličej… 

Nebýt Dalibora, trávím dnešní sobotu pravděpodobně ve službě anebo s pytlíkem buráků před televizní obrazovkou. Nebýt Dalibora, jsem někdo jiný. Jsem půl metráku modelářské hlíny, co čeká na svého sochaře, aby jí vdechl život, jsem skupinka akordů, která se libě rozezvučí až pod správnou taktovkou, jsem seschlá bříza, co se zazelená, když chytrý zahradník osvobodí její utlačované kořeny.  

Nebýt Dalibora, nezměknul by mi mozek… 

„Chci všechny ty sentimentální zvyklosti a tradice, co svatbu provázejí ovšem kromě únosu nevěsty,“ nabádal mě před čtyřmi měsíci a docílil svého.  

Nepochybuji o tom, že Dalibor patří k mužům, kteří docílí svého vždy a za všech okolností. Někde v hloubi duše, kam se ještě bojím nahlédnout, mě tato skutečnost děsí. 

Přesto jsem odevzdaně vyměnila fialovou róbu v půjčovně společenských šatů za panensky bílou, mlčky přihlížela, jak se nám deset plánovaných hostů rozmnožilo na osmdesát, místo Nové radnice v Brně jsem odkývala zámek v Lednici a přistoupila i na projížďku v opentleném kočáře taženém dvěma znuděnými kobylkami, s nimiž se mi podařilo půl hodiny před obřadem seznámit do té míry, že mi sežraly polovinu svatební kytice. 

Jsem šťastná?, ptám se sama sebe. 

„Jsi šťastná?“, ptaly se mě kolegyně z našeho oddělení na bezalkoholovém předsvatebním dýchánku, který jsem uspořádala přímo v sesterně, abychom se mohly zúčastnit všechny, včetně právě sloužících. To jsem si ještě svůj happy end představovala jako velké růžové vejce, ze kterého se vylíhne ten skvělý nový život.  

Na onom růžovém vejci jsem seděla dvacet let, mezitím stihla porodit syna, pohřbít prvního manžela, a pak léta cizím lidem tvrdit, že jsem rozvedená, protože to tak bylo jednodušší. Označení vdova je pro mnoho lidí naprosto neslučitelné s raným mládím, obzvláště, držíte- li za ruku čtyřleté dítě. 

Moje růžové vejce utrpělo před třemi dny malou puklinku. Myslíte si, že puká proto, aby se z něho konečně vylouply ty zářivé zítřky, a ono si praskne jen tak. Bezdůvodně. Tedy skoro bezdůvodně. 

„Neblázni! Jak si tohle o mně můžeš myslet?“ nevěřícně rozhazoval Dalibor ruce do stran jak snaživý cvičenec Spartakiády.  

Já ale sledovala jen tu prasklinu a bylo mi, jako by se utvořila někde uvnitř mého organismu. Řezavá bolest produkovala potoky slzí, navzdory tomu, že jsem si zakázala brečet. 

„Tohle bych ti nikdy neudělal, rozumíš? Nikdy!“ hučel do mě. „Prostě jsme tam jen zajeli a nechali si od těch holek zatančit…Na pokoj nešel nikdo, byli jsme úplně napadrť…“ 

Kývala jsem hlavou, jako bych z ní chtěla vytřepat všechny nežádoucí myšlenky. 

A věděla jediné. Nikdy nebudu nosit samet, poslouchat kapelu Velvet Revolver a neloknu si Staropramenu Velvet, ani kdybych měla umřít žízní. 

Jedině nějaké šovinistické čuně mohlo dát nevěstinci název Velvet, pomyslela jsem si a přejmenovala ho na Krimplen. Odpudivé, laciné a upocené. Fuj. 

„Tak jsi šťastná?“ dorážely kamarádky pět minut poté, co jsem dostala esemesku od rozhořčené manželky Daliborova kamaráda Martina. Psala mi, že pánská jízda právě dojela až do bordelu. 

Cítila jsem známý tlak v očích. Děje se mi to často. Hormonální nerovnováha. 

„Tak se mi zdá, že přechod od mládí k neplodnosti má ještě větší dopad na psychiku než přechod od dětství k dospělosti,“ pokusila jsem se být vtipná, vysmrkala se a přiznala, že mám strach. Strach ze zklamání. Strach, že Dalibor je pro jednu obyčejnou stárnoucí zdravotní sestru přece jen moc velké sousto. 

„Dej si raději chlebíček, ty kanibalko,“ pokusila se situaci odlehčit Helga, a holky 

se začaly předhánět s líčením historek, co všechno je v poslední době dokázalo rozbrečet. 

Ilona jednoznačně vyhrála: „Minulý týden jsem šlápla do psího lejna a začala bulit ne proto, že smrdím a nemám ani ubrousek. Já řvala proto, že mi ta jasně okrová barva připomněla hovínka naší Justýnky, když jsem ji ještě kojila…“ 

Řvaly jsme všechny. Řvaly jsme smíchy a slzy smíchu se míchaly se slzami dojetí.  

Ženská po čtyřicítce cedí slzy imrvére. Příprava na klimakterium. Místo krve pár dní měsíčně slaná voda denně. Bez prolévání bychom snad přestaly být ženami nebo co… 

Tak tady stojím v bílé róbě a připadám si jako sněhulák, co taje před osmdesáti páry očí. Nemám ani kapesník a napadá mě, že bych se mohla vysmrkat do závoje, čímž bych alespoň smysluplně opodstatnila jeho existenci.  

Dalibor mě kradmo pozoruje, mám obavu, abych mu nepřipadala hysterická, protože hysterky on bytostně nesnáší, a tak se snažím myslet na něco obyčejného. Třeba párování fuseklí: Modrá k modré, černá k černé, a tady tuhle s dírkou dát na hromadu, co už pět let čeká na zašití. 

„Ano!“ zaburácí Dalibor pyšně a sebejistě. 

Odkašlu si, abych svůj souhlas dala taktéž dostatečně najevo, a stejně ze mě vyjde jen jakési přiškrcené kuňknutí.  

Celý život se ostýchám mluvit na veřejnosti, jsem zvyklá spíš makat než kecat.  

Když jsem se vdávala poprvé, soustředila jsem se hlavně na to, abych před oltářem předčasně neporodila.  

Teď mi dvacetiletý Mikuláš, který si od kamarádů nechává říkat Miky, dává pusu a povídá: „Hodně štěstí, mami…“ a já se uvolněně vysmrkám do závoje.  

Konečně znám odpověď: Jsem šťastná.