Bibliografie

Blonďatá stíhačka

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2010

Anotace

Víte, že i hodné holky mají rády sex? Že chlapů, kteří by stáli za hřích, je jako much, ale jen stěží lze najít takového, kvůli kterému má smysl se vdát? A že když už ho najdete, stoprocentně bude v ložnici hlasitě chrápat, a usínam mnohem dřív než Vy? Přečtením knihy Blonďatá stíhačka výrazně snížíte riziko přehmatu při výběru životního partnera! Všichni nevhodní muži totiž prošli právě jejím životem...

Ukázka z knihy

1.

Už když jsem byla malá, příbuzní, známí i naprosto cizí lidé překvapeně upozorňovali na skutečnost, že jsem celá máma. Možná to ale bylo jen proto, že zahlédnout se mnou tátu bylo pravděpodobné, jako spatřit ve volné přírodě bílého nosorožce.  

Táta žil volně až příliš, a rezervaci s názvem rodina se úzkostlivě vyhýbal.  

„Já se ochočit nenechám,“ hlásal hrdě, kdykoliv ho máma požádala, aby vysál koberec v obýváku anebo došel v sobotu do samoobsluhy, kde býval trvalý nedostatek nákupních košíků i zboží.  

„Na všechno jsem sama!“ křičívala s ohyzdně vystouplými žílami na krku, načež otec zavrčel, že doposud byl s ní, ale právě odchází do kanceláře, neboť víkendové rodinné idyly je již značně přesycen.  

Snad proto jsem večery trávila ve flanelovém pyžamku s růžovými ovečkami stočená na parapetu okna a toužebně zírala do tmy, jestli neuvidím chvátat svého bílého nosorožce z práce domů.  

„Ta jeho práce!“ pohrdavě odfrkovala babička z máminy strany, a tvářila se naprosto totožně se všemi těmi svraštělými lidmi, co mají za to, že o životě už vědí opravdu, ale opravdu všecičko.  

Tehdy jsem vrásky a shrbená záda samozřejmě taky brala jako důkaz absolutní kompetentnosti a vrcholné autority. Až mnohem později jsem přišla na to, že stáří není jen scvrkávání se pokožky a zmenšování postavy, ale že podobné zmenšování se týká i mozkové kapacity.  

Růst do země, jak svoje zmenšování babička nazývala, byla ochotná akceptovat. To, že by se mohla v čemkoliv mýlit, popírala zcela rezolutně. Protichůdné názory druhých od sebe odháněla jako otravné mouchy. Mávla rukou a trvala na svém.  

V tátově případě však bylo babiččino podezření oprávněné, jak se později ukázalo. Když mi bylo šest let, máma se ho ještě zastávala. Dokonce ještě když mi bylo osm, pouštěla se s babičkou do divokých pavlačových hádek, aby otce ochránila před očerňováním, ačkoliv v jejích očích už byl tehdy černý jako mouřenín.  

„Tak si běž za tou svojí Vlastičkou!“ vřískala na něho čím dál častěji, až otec nakonec uposlechl a šel.  

V noci, když jsme s mámou obě spaly. Myslím, že měl strach, abych se mu nepověsila na nohu jako vězeňská koule a neznemožnila mu tak jeho domnělé vězení opustit.  

„Jako zloděj! Odešel od nás tajně a podle jako zloděj!“ kvílela máma na druhý den u babičky.  

„Jako zloděj?“ opáčila babička znechuceně a důrazně poukázala na nepřehlédnutelný fakt, že s tátou zmizelo i auto, které našim koupili oni – babička s dědou.  

Vzpomínám, že ještě aspoň půl roku po tátově odchodu jsem vysedávala na svém místečku u okna a koukala do noci tak dlouho, až jsem kolikrát na parapetu usnula.  

V té době jsem měla pořád rýmu. Kapalo mi z nosu a oči jsem mívala zarudlé. Mamka si myslela, že ho tajně oplakávám, považovala to za zradu, což mi dávala dost značně pocítit. Otec zase automaticky hodil do jednoho pytle obě svoje blonďatý kočičky, jak nás nazýval, když měl popito, a neměl v úmyslu z toho pytle vytahovat ani jednu z nás.  

A tak jsme s mámou byly v pytli.  

Málo peněz, málo lásky.  

Přesto jsem tátův odchod neoplakávala, v té době mi přišlo, že ačkoliv každý jinde, spojili se rodiče proti mně. Přesněji řečeno, oba se ode mě ve vzácné shodě odvrátili, snad abych jim svojí existencí nepřipomínala provinění a omyly, jež se jim na životním účtu kupily rychleji, než čárky na pivním účtu notorického alkoholika.  

Svého večerního vyhlížecího rituálu jsem se nedokázala hned tak zbavit, takže jsem dál vysedávala za oknem, čekala na svého bílého nosorožce podobně, jako o pár let starší dívenky vyhlížejí bílého koně s princem v sedle.  

Stmívat se v té době začínalo chvíli po tom, co jsem přišla ze školy, a okenní tabule mě zábla. Pořídila jsem si chronickou rýmu, ale ta mi samotu nezahnala, i když jsem díky ní získala nebývalou pozornost ve třídě. Než jsem měla ty příšerné červené fleky v obličeji a do ruda odřený nos, bývala jsem ve škole většinou neviditelná. Výjimku tvoří pouze den, kdy mi babička pořídila rozkošný obleček v jakémsi výprodeji. Dodnes ji podezřívám, že šlo o výprodej maškarních kostýmů. V kostkovaných kalhotách se zipem na boku, jak se nosilo v době, kdy byly kalhoty konečně zpřístupněny ženám, v bílé halence s krejzlíkem a těsné vestičce jsem toho dne zaujala snad každého.  

Rýma mi však přinesla trvalou popularitu. Slogan Danuše, podobá se ropuše! se spolužákům vryl do paměti hlouběji než tehdy velice populární komunistické heslo Se Sovětským svazem na věčné časy.  

Mně na věčné časy měla zůstat přezdívka ropucha, ale dopadlo to s ní jako s tím Sovětským svazem.  

Poté, co mě hodně potrápila, zkomplikovala život a držela raději doma, abych se vyhnula výsměchu, konečně upadla v zapomnění.  

2.

První nepostradatelnou životní zkušenost v oblasti lásky mi důsledně vštípila máma: „Kvalitních mužů je nedostatek, pamatuj si to,“ opakovala mi protivně často, až se věta stala tak opotřebovanou, že ztrácela na důrazu svého poslání.  

Oldu přivedla domů, když mi bylo deset, a připadal mi z té pitoreskní sbírky jejích nápadníků jako skvělá volba.  

Dětské oči jsou krátkozraké. Olda se jevil na povrchu docela dobře, svůj vnitřek pečlivě maskoval. Ze všeho nejlíp na něm ale vypadala ta upnutá kožená bunda do pasu. Připomínal mi komisaře Moulina z francouzského seriálu, na kterém jsem jako většina holek mé generace ujížděla.  

Olda měl s Moulinem společnou tak akorát tu bundu, co si dovezl ze západu.  

Jezdil s tirákem, takže vlichotit se do mojí přízně bylo snadné. Jedny pravé džíny, dvě bavlněná trička a větrovka adidas, kterou jsem tahala celoročně, až do jejího naprostého rozpadu.  

To už mi z ní lezla kostnatá zápěstí, jak jsem vyrostla. Máma mi uštědřovala herdy do zad se slovy: „Nehrb se.“  

Netušila, že já se jen choulím a smršťuji, aby mi ta bundička nebyla tak groteskně malá.  

Olda mi sice na máminu žádost dovezl novou, ale ta už nebyla tak hezká. Jako by věděl, že už si s výběrem nemusí dávat tolik záležet. Možná se dokonce snažil na mně i ušetřit. Svoje místečko v mámině srdci už měl dobře obšlápnuté, nebylo nutno utrácet za jejího fracka těžko naškudlené diety.  

Fracek se stal mým druhým jménem. Těžko říci, které jsem měla raději. Ropucha anebo fracek?  

Nespláchla jsem dobře pastu na zuby z umývadla? Byla jsem fracek. Zapomněla jsem menstruační vložku pečlivě zabalenou do čtvrtiny strany obřího Rudého práva na pračce, když jsem si šla umýt po návštěvě toalety ruce? Fracek. Nechutnala mi játra, dršťková polévka anebo tlusté maso? Byla jsem rozmazlený fracek!  

Někdy v té době si můj pravý otec vzal tu prdelatou kozu. A k ní návdavkem dostal další dvě podobně prdelatá kůzlata, na která jsem žárlila tak, že bych jim snad dokázala i fyzicky ublížit. Tenkrát mi to všechno přišlo tak hrozně nespravedlivé! Můj otec bydlel s dvěma cizími upištěnými holkami místo se mnou!  

Chtěla jsem ho mít pro sebe. Tady zřejmě vzklíčila ta touha někoho vlastnit, mít člověka, o kterého není potřeba se s nikým jiným dělit.  

Ve dvanácti letech měla ta osoba ještě podobu nejlepší kamarádky, v patnácti se začínala transformovat do kluka.  

Prvního a posledního kluka mého života. Lásku na celý život.  

Když srovnám dnešní generaci patnáctek s jejich dívčími časopisy, nad jejichž stránkami se při letmém prolistování v čekárně na gynekologii červenám ještě dnes, uznávám, že jsem byla na svůj věk poněkud mentálně zaostalá.