Bibliografie

Srdceboly

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2011

Anotace

„Svatební pochod mi vždy připomíná hudbu, která se hraje, když vojáci táhnou do boje,“ řekl lyrický básník Heinrich Heine a nevědomky tak s předstihem naprosto dokonale vystihl obsah knihy Srdceboly. Je to příběh o manželství, které začíná okázale se vší parádou a končí na bojišti, je to příběh plný vášně, intrik, touhy, žárlivosti, sexu, paniky ze stárnutí, osobní nezralosti, lží a pomstychtivosti. Je to příběh pro všechny z Vás, kteří už vědí, že manželství není souboj. V souboji se totiž dá vyhrát.

Ukázka z knihy

1.  

„Chci se s tebou rozvést,“ říkám a přitom pozoruji vlastní vyděšený obličej v zrcadle nad umývadlem v koupelně. Adam stojí zády ke mně, proud moči zurčí do záchodové mísy a vytváří zajímavou zvukovou kulisu pro rozchod. Spláchnutí už zní jako symbolická tečka. Sedm let života v hajzlu.  

Umýváme si ruce pod jedním proudem vlažné vody z kohoutku. Intimita se ještě nevytratila. Spíme pod jednou dekou, dáváme si vzájemně ochutnat ze svých talířů s jídlem v restauraci, před dvěma dny jsme se spolu milovali.  

A přesto vím, že v rámci zachování zbytků zdravého rozumu musím pryč. Jako starousedlík ze zatopené oblasti. Rovněž lpí na minulosti, na vzpomínkách, na lásce k domovu, k důvěrně známému a tisíckrát ohmatanému, ale stejně nakonec dá přednost záchraně holého života. Také já se musím zachránit. Záplavy lží už pohřbily naše manželství a pozvolna se v nich utápí i moje duše. 

„Slyšíš?! Chci se rozvést,“ opakuji mnohem důrazněji. Jako bych sama sebe potřebovala přesvědčit, že jiná možnost prostě není.  

Jiná možnost ale opravdu není, vyzkoušela jsem už všechny. Adam naopak nezkoušel nic kromě mojí trpělivosti. Žije jako věčný demonstrant hrdě mávající transparentem s heslem Ono to nějak dopadne. 

„Napiš o tom, Žížalko,“ usmívá se Adam. Má krásné měkké rty a kruté, chladné oči.  

Kdy se z nich vytratilo teplo? Bylo tam vůbec někdy? Nebyly to jen jiskry počátečního zájmu a okouzlení, studené a efektní jako dortové fontány? „Radím ti dobře, napiš o tom, budeš mít další bestseller...“ 

Má pravdu. 

Má pravdu?! 

Spisovatelům není svaté nic. Všechno a všechny využijí do posledního zbytku. Jako když kuchař vykuchá drůbež a vnitřnosti a kosti upotřebí na polévku. Jako když švadlena rozpárá starý kabát a našije z něho filcové pantofle pro návštěvy, jako automechanik, co rozebere vrak automobilu na součástky. Spisovatel je patolog pocitů, zážitků a vjemů.  

A já? Já jsem ten patolog. Přede mnou leží mrtvolka mého v pořadí již druhého manželství. Zbytečná smrt. Říznu skalpelem a opatrně preparuji. Adamův povrchní šarm, chorobné lhaní, neustálé zahánění nudy, citová plochost, příživnický styl života, absence reálných cílů, impulsivnost, neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání, a k tomu moje patologická žárlivost a naprostá ztráta soudnosti i rozumného úsudku. Tohle manželství se nedalo zachránit, bylo celé zachváceno ničivými buňkami, muselo zemřít, byť bylo tak mladé. 

„Jste na mě moc mladý,“ řekla jsem Adamovi před sedmi lety a pár měsíci na baru v restauraci Galeryje. 

„Tak kvůli vám zestárnu,“ odvětil a objednal mi dvě deci červeného tramínu. 

„Jak víte, co celý večer piju?“ 

„Vypadáte tak. Červené víno, co je vlastně bílé, se přesně hodí k ženě, která je slušná až upjatá a uvnitř přitom divoká a vášnivá...“ 

„Nepíšu autobiograficky. Ta kniha, ze které jsem četla úryvek, nebyla o mně...“  

„Každá kniha, kterou jste napsala, je o vás,“ usmál se a cinkl svojí sklenicí o tu moji. „Tak na tu příští. V té už budu.“ 

„To sotva,“ odsekla jsem popuzeně, jako bych tušila, že od toho dne se bude prolínat s každou mojí mužskou postavou, kterou budu popisovat, že bude prosakovat do každého příběhu, který si vymyslím.  

„Co to je?“ vyjekla jsem. Gumová hračka, na kterou jsem stoupla, vydala písklavý zvuk. Adam mi posunky naznačil, ať jsem zticha, vzal mě za ruku a vedl zatuchlou předsíní do svého pokoje.  

Seznámili jsme se na vernisáži, kde jsem měla autorské čtení a Adamovi tam visely tři obrazy. „Tenhle beru,“ řekla jsem majiteli restaurace s galerií, a po chvíli jsme oba zjistili, že obraz je ještě mokrý. Mělo mě to varovat. Akademický malíř, co dokončuje obrazy těsně před výstavou? Nezodpovědný bohém? Můj protiklad? Potřebovalo moje plus už konečně svoje minus? Moje těžce vydobyté a tvrdě zaplacené povahové klady prahly po nějakých záporech? Po jednom velkém negativu mě samé, abych konečně mohla být kompletní? 

Seznámili jsme se na vernisáži, a už té noci jsem packala jeho starým domkem a šlapala po dětských hračkách a rozházených botičkách. 

„Pusť mě,“ ozvala jsem se, jen co za námi zapadly dveře místnosti, kde byl takový nepořádek, že by bylo rozumnější pokoj rovnou podpálit, než se jej snažit uklidit. „Seš ženatej! Tohle já nedělám.“ 

„Nejsem ženatej. Už ne.“ 

„Ty máš dítě ve vlastní péči?“ překvapoval mě čím dál víc. 

„Mám tříletého syna. A mám ho výhradně ve své péči.“ 

„To znamená co?“ 

„To znamená, že má jenom mě. Manželka vloni zemřela.“ 

A to byl okamžik, kdy jsem naprosto zřetelně pocítila, jak amorův šíp projel mým srdcem. Slovo vdovec většina žen vnímá jako synonymum slova charakter, a já, bohužel, nejsem výjimkou. Vdovec vychovávající dítě, to už pro mne znamená bezúhonnost takřka nadlidskou. A přitom vdovec je i vrah, co zabil svoji ženu. Na to jsem tehdy nepomyslela. Popravdě, tehdy jsem zřejmě vůbec nemyslela.  

Ne, tím nechci naznačit, že Adam manželku odkrouhnul. Zemřela na rakovinu. Jeden z těch smutných případů, kdy se na nádor přijde příliš pozdě. Adam nezabíjí lidi, vraždí pouze jejich naděje. Ty moje vyhladil jak fašisti Lidice. 

„Kdo syna hlídá?“ zeptala jsem se.  

„Babička,“ odvětil. 

„Tvoje máma?“ 

„Její máma,“ pravil ledabyle, a mně se udělalo mdlo. Chystala jsem se pomilovat s klukem, který byl bezmála o deset let mladší než já; v domě, kde spalo jeho dítě a bývalá tchyně! To na mě bylo moc. 

„Kam jdeš?“ chytil mě za paži a vrhl na mě zoufalý, naléhavý pohled. „Prosím, nechoď pryč...“ 

„Tři roky se vzpamatovávám z vlastního rozvodu. Ujišťuju tě, že to poslední, o co bych měla zájem, je nadělat si zase nějaké citové trable. Seš táta. Nemůžeš si domů zvát ženské na jednu noc.“ 

„Ty nejsi na jednu noc. Jsi na všechny moje zbývající noci.“ 

„Měl bys psát harlekýnky, to by ti šlo,“ odrážela jsem sarkasmem slova, která mi zněla jako zvuk bájných Sirén. Přitahovala mě, ačkoliv jsem ještě zcela zřetelně tušila riziko vlastního ztroskotání. Všechny varovné signály křičely: Ruce pryč od Adama, a já naprosto protichůdně jejich varování Adama objala a políbila.  

Té noci jsme usnuli na posteli oblečení, stočeni do klubíčka, aniž bychom kromě vášnivého líbání pokročili dál. V mém případě ani nebylo třeba. Ve svých čtyřiceti letech jsem objevila muže, který mě dokázal přivést k plnohodnotnému orgasmu pouhým líbáním, není divu, že na mozek bylo uvaleno embargo. Ani jedna kloudná myšlenka ven, ani jedna dovnitř. Stop racionálnu, vládu převzaly emoce a splašené hormony. 

Ráno jsem byla v posteli sama. Zmateně jsem si skládala dohromady útržky předchozí noci, pak poněkud puntičkářsky prohlédla lůžkoviny, naštěstí se zdály být v protikladu s bincem okolo docela čisté. 

Ložnice byla cítit jako prodejna Barvy-laky, což pro někoho může znamenat zápach, ale pro mě vůni. Jen vrozená připosranost mi zabránila zapsat se na kandidátku smrti a dát se ke spolku čichačů. Takový trichlorethylen, to je pro mě parfém Christian Dior Jadore. 

Sedla jsem si, vylovila z pod postele stříbřité páskové sandály, obula se a zvedla ze země použité bílé pánské trenýrky, které jsem prohlédla. Nejsem na to pyšná, ale chtěla jsem mít jasno. Adam voněl jako byste ho čerstvě vypraného vytáhli z pračky, ale svinčík kolem napovídal, že je čuně. Trenky obhájily jeho čistotnost a pasovaly ho na pouhého bordeláře, s čímž se žít dá, i když to taky není právě hitparáda. 

A pak můj slídivý zrak zabloudil na noční stolek, kde o prázdnou láhev od vína byla opřena kresba. A na ní já! Levá tvář měkce zabořená do polštáře jako drahý porcelán do vaty, vlasy rozházené kolem jako šlehající plameny, a pokojný, uvolněný výraz spícího obličeje. Udiveně jsem si pomyslela, že když spím, jsem velice hezká. Anebo mě tak minimálně vidí Adam. Dojalo mě to. Snad za celý život mi nikdo nic tak pěkného nevěnoval. Žížalce na přivítanou. Adam, stálo na spodním okraji papíru a já zdráhavě přejela slova konečky prstů, opatrně, aby písmenka pod dotekem nezmizela, abych je nerozmazala.  

Jakýkoliv umělecký talent ve mně odjakživa vyvolával posvátnou úctu. Popravdě mě ani ve snu nenapadlo, že totéž by někteří lidé mohli cítit vůči mně. Sama jsem si připadala, co se míry talentu týče, spíš jako podvodnice. Prostě jsem psala knihy, lidé je četli, a já se třásla strachy, kdy mě odhalí. Kdy přijdou na to, že psát vlastně vůbec neumím.  

Ale Adam kreslit uměl! V rukou jsem držela nezvratný důkaz, a bylo to jako spolknutí návnady. Už záleželo jen na něm jak rychle a jak blízko si mě přitáhne navijákem svého charisma. 

„Můžu?“ vešla jsem ihned po zaklepání do místnosti, ze které jediné se ozývaly zvuky. Adam mazal chleby pravým máslem, ne módním a levným margarínem, na plynovém sporáku tiše pohvizdovala klasická konev, malý kluk s delšími vlnitými vlásky lezl po kolenou a vydával zvuky jako automobil.  

Atmosféra výjevu, i ten kluk mi připomněl dobu, kdy můj syn byl ještě malý. Nikdy jsem nedokázala vrčení motorů napodobit jako on, rty mě brněly a svědily. Adamův syn to uměl dokonale. S tím se možná kluci rodí. 

„Dobré ráno,“ pozdravil Adam přirozeně, jako bych v jejich domě bydlela léta. 

„Ahoj,“ řekl stejně přirozeně kluk a dál vrčel pod stolem. 

„Přišla jsem se rozloučit, bylo mi trapné vytratit se jako zloděj,“ přešlapovala jsem mezi dveřmi a nervózně se rozhlížela, jestli odněkud nevybafne Adamova tchyně. 

„Mám dneska narozeniny,“ řekl kluk. 

„Ano? A kolik je ti roků?“ 

Ukázal mi tři prstíky. 

„Nemám pro tebe dárek, nevěděla jsem, že se potkáme.“ 

„Tak mi ho upeč. Se svíčkama.“ poradil mi, a já se smála jeho důvtipu.  

A o pár hodin později jsem šlehala vejce na sníh, Tobiáš stál na židli u kuchyňské linky, míchal, přidával do dortu cukr a kakao, v tvorbě nepořádku byl zjevně po tatínkovi, ale nikomu to kupodivu nevadilo. Ani mně, která po rozvodu zvažovala koupi psa, ale pak si představila byt plný chlupů, loužiček a roztrhaných papírových kapesníčků, a pořídila si místo toho obrovského plyšového tuleně a vibrátor, ten zcela standardních rozměrů. 

„A teď budeme čekat,“ nadšeně prohlásil Tobiáš, když jsem dort dala péct, přistrčil si k okýnku židli a koukal do trouby jako na televizní obrazovku. Pohlédla jsem z okna, abych se nad malým sirotkem nerozbrečela, a uviděla do půl těla svlečeného Adama, jak štípe dříví a chystá táborák na špekáčky. Musela jsem se taky štípnout, do tváří, ale sen to nebyl.