Bibliografie

Tchyně a uzený...

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2003

Anotace

„Netvrdím, že by se matkám mělo bránit v lásce k dětem. Říkám jen, že je lepší, když matky milují ještě někoho jiného,“ konstatuje R. Gary. Hrdinka knihy Tchyně a uzený... si tento výrok ověřuje na vlastní kůži - bere si za muže jedináčka. Zaslouží si muž, který se ve čtyřiatřiceti nedokáže vzepřít své matce, manželku nebo jen soucit? Je snažší bojovat s opičí láskou anebo s větrnými mlýny?

Ukázka z knihy

Tvrzení, že člověk je nejušlechtilejší stvoření na světě, si lze vysvětlit tím, že mu to žádné jiné stvoření nevyvrátilo.  

G. Ch. Lichtenberg  

„Ty nemáš vodičku, viď, Garičku,“ řekla Alžběta Pokorná a s námahou se sehnula k plechové misce svého devět let starého kokršpaněla. Byla přesvědčená o tom, že jí rozumí. Dokonce mnohem lépe než většina lidí, které znala. Ani s Marií už to není takové jako dřív. Ta její skleróza! Včera přišla do kavárny v domácích pantoflích! Všichni po nich pokukovali s povýšeným úšklebkem.  

„Taky na ně jednou dojde,“ chlácholila Marii, ačkoliv se za ni styděla. Dvě staré báby, co si přišly poklábosit nad kafem se šlehačkou.  

Chodily do stejné kavárny, ve stejnou hodinu a stejný den v týdnu, už dobrých dvacet let. Alžběta se nechtěla zavedené tradice vzdát, ale s Marií to bylo čím dál tím horší. Minulý měsíc ji dokonce tvrdošíjně oslovovala „Blaženko“ a když ji Alžběta opravila, zle se na ni osopila: „Já přece vím, jak se jmenuješ! Ty seš prostě nahluchlá!“  

Alžběta nahluchlá nebyla. Chválabohu, zrak, sluch i paměť jí v necelých sedmasedmdesáti letech ještě sloužily. Jen kyčle pobolívaly. Někdy se nebyla schopná zvednout z postele, to pak musel Garička vyvenčit Hynek, její syn. A přestože mu kladla na srdce, že s Garičkem musí až na konec ulice a projít celý park, byli zpět za pár minut.  

„Všechno udělal a já spěchám,“ ohrazoval se pokaždé Hynek.  

Obětovala synovi celý život a takhle se jí odvděčil. Ani na procházku se psem nemůže místo ní jít, všechno mu je zatěžko!  

„Slyšíš?“ obrátila se na psa. „Už tam má zase nějakou couru! Zmalované ty holky chodí až běda. A skoro polonahé. Však jsou to všechno kdovíjaké flundry. Slušné děvče by nedopustilo, aby mu koukala z blůzky ramínka od podprsenky. Ale když jsem to Hynkovi pověděla, on hned na to, že ničemu nerozumím a že se to teď nosí. Ten aby se jich nezastával! Až to některá chytře navlíkne a nechá si udělat haranta, ještě mu bude stará máma dobrá, viď, Garičku?“  

Pes si položil hlavu na přední packy a sledoval Alžbětu oddaným pohledem.  

„Já vím, že se ti taky nelíbí, jak se k nám Hynek chová,“ pokračovala. „Už týden slibuje odvézt prádlo na mandl a ty potřebuješ vykoupat. Ale to se spíš dočkám smrti než pomoci vlastního syna!“  

Schodiště vedoucí z podkroví rodinného domku zavrzalo. Alžběta mrkla na nástěnné hodiny. „Skoro jedenáct. Ať mi nikdo nepovídá, že slušná holka takhle trajdá po nocích!“ Pes se zvedl a zaštěkal.  

„Psst,“ položila si prst napříč přes tenké, vyschlé rty, zhasla světlo a klekla si na stoličku pod oknem. Skrz ručně háčkovanou záclonu neviděla moc dobře, ale měla tak aspoň jistotu, že ji Hynek nezahlédne.  

„Už ji vede k brance,“ komentovala dění, aby pes nepřišel zkrátka. „A teď se s ní bude muchlovat. Na to čas má, ale když tě má vzít do parku, tak se kroutí.“  

Pes tiše zakňoural a přešlapoval na místě pod stoličkou.  

„Už seš na mě moc těžkej, už tě neuzvednu, ty můj chudáčku,“ polaskala ho po hlavě. Pes se spokojeně uvelebil pod stoličkou.  

„No, konečně. Tak už se od sebe odtrhli. Skoro čtvrt hodiny! To ta holka snad dělá schválně, aby všichni viděli. Jinak by se s ním olizovala nahoře v pokoji a ne celé ulici pěkně na očích, no nemám pravdu?“  

Alžběta tiše zasténala, pes hbitě vyskočil, připraven ji chránit. „To nic,“ řekla konejšivě, „to jen ty moje zatrolený klouby. Bolí a bolí.“  

I přes tu bolest se nedokázala od okna odtrhnout. „Teď ji pohladil!“ odfrkla zlostně. „Kdypak nás dva naposledy pohladil? Taky si nevzpomínáš, co?“  

Alžběta pozorovala, jak dívka nasedla do malého vozu, a pocítila k ní prudkou zášť: „Jo, to se teďka žije jinak, co já se za celej život natahala tašek, ale teď už si i mladý slečinky musí vozit zadnici v autě, aby se náhodou nepředřely. A ten můj blbeček mává, div si paži nevykloubí, celej zfanfrněnej. A vůbec mu nedochází, že holka se zhlídla ne v něm, ale v baráku. K autíčku ještě vilka! To dá přece rozum!“  

Hynek prošel úzkou pěšinkou v předzahrádce s nepříjemným pocitem, že je sledován. Na matčino slídění byl alergický, ale nedokázal se mu vzepřít. Už na gymnáziu, když ji přistihl, jak mu prohledává aktovku, raději předstíral, že si ničeho nevšiml.  

„Máti, ty ještě nespíš?“ podivil se naoko. Občas si ještě uvědomoval, jak se mu to stálé hraní komedií zajídá, ale většinou už si to ani nepřipouštěl, tak byl na přetvářku zvyklý.  

„Je mi sedmdesát sedm let. Jsem více než dospělá, snad tedy můžu chodit spát, kdy se mi zachce!“ odsekla. „Až mě budeš přebalovat, nechám tě rozhodovat, kdy mám jít na kutě. Do té doby ne!“  

Hynkovi se při představě přebalování vlastní matky udělalo nevolno. Od útlého dětství sice byl matkou upozorňován, že si ho pořídila zejména proto, aby se o ni na stáří měl kdo postarat a oči zatlačit, ale doposud nebyl ochoten vzít na vědomí, že to opravdu jednou bude na něm. Přebalování, ošetřování? To by nezvládl. Koneckonců existuje snad spousta různých ústavů, sanatorií a pečovatelských domů, ne? Staroušci se tam celý den nechají obskakovat, dostanou najíst, jsou v čistém a i na televizi můžou koukat. Co by ještě chtěli?  

„Zbyl mi v kuchyni kus sekané od oběda. Dáš si?“ přerušila matka tok jeho myšlenek. Její záliba - schovávat mu kousky jídla, mu byla protivná. Navíc obědy, co jí vozila pečovatelská služba, byly bez chuti a vůně. Máti je nazývala jalovými. Ani jí nechutnaly, ale aby mu je den co den vnucovala, to si odpustit nedokáže.  

„Už jsem jedl,“ řekl popravdě, i když tušil, s jakou nelibostí matka jeho odpověď přijme.  

„A kde prosím tě? Nesnaž se mi namluvit, že ta tvoje umí vařit,“ vyjela.  

Nevěděl, jestli Sylvie umí vařit nebo ne, ale chtěl, aby v matčiných očích byla dokonalá, tak tvrdil, že ano. „A moc dobře,“ dodal ještě. Sám nechápal, co to do něho vjelo. Kdyby se vzali a ona vařit neuměla, prasklo by to raz dva. Ale jak to měl zjistit? Když byl na návštěvě u ní, měli na práci jiné věci než se cpát.  

„Jo? A copak dobrýho ti uvařila?“ vyptávala se jedovatě.  

I sebemenší zmínka o jakékoliv dívce ji vždy dokázala úplně rozhodit. Vždyť žárlila i na Lídu, co Hynka v posledním ročníku vysoké školy doučovala angličtinu! Chudák holka to byla. Třicítka na krku, sto třicet kilo živé váhy. Nikdo ji nechtěl. A přitom byla docela chytrá a milá.  

To Sylva, ta je krásná a ještě chytrá i milá, pochvaloval si Hynek a něha v něm probublávala jak léčivé vřídlo.  

„Tak copak ti ta tvoje kuchtička uvařila?“ dotírala Alžběta a položila před Hynka plátek okoralé sekané. Věděla, že nikdo jiný se o něho nedokáže tak dobře postarat jako ona sama. Však zná taky všechny jeho zvyky a manýry! A že jich je! Rozmazlila ho svojí péčí, jen co je pravda! Zeleninu v polévce musí vařit svázanou, protože synáček ji nerad, povlečení nesmí škrobit, protože Hynka škrábe. A už nehledí na to, že se tak mnohem rychleji odírá a ničí. Kdepak, dnešní mladí neumějí šetřit.  

Usadila se ke stolu a sledovala, jak Hynek uždibuje ze sekané. Sama by si dala, ale podle starého zvyku, kdy peněz nebylo nazbyt, nechávala svoje kousky masa Hynkovi a tvrdila mu, že sama už jedla anebo že nemá hlad. Žila jenom pro něho a teď, na stará kolena, kdy už tolik práce nezastane, by ji měla nějaká fuchtle lačná peněz vystrnadit? To tak!  

Vzpomínka na dívku, která se bezostyšně a majetnicky věšela na krk jejího syna, zbrázdila stařecký obličej vráskami. A jak se děvčica pyšně natřásala, uvažovala Alžběta, jako by už měla vyhráno! Ale to se holčička přepočítala, Hynek by mámu neopustil. Někdy sice bývá protivný a neochotný, ale visí na ní jak malé děcko. Co by si bez ní počal? A ona bez něho? Vždyť se kvůli němu vzdala i Antonína, jediného muže, kterého kdy milovala!  

Teď, na prahu smrti, už netoužila nic měnit, však jim s Hynkem bylo dobře, jen jim dvěma. Ještě to tak, aby se mezi ně nějaká holka vecpala, aby Hynka zlákala na svoji stranu a nadobro je rozeštvala. Však ona dobře zná ty případy! A Hynek je zrovna právě takový trouba. Ten by se jistojistě nechal od ženské ovládat, namísto aby si ji vychoval a poslušnosti naučil.  

„Chutnalo ti?“ zeptala se, jako by pozapomněla, že sekanou nevařila, ale že ji v poledne dovezla ta zmalovaná sestřička v plechových patrových kastrůlcích. „Však u mě se máš nejlíp,“ dodala ještě, aby zdůraznila svoje kvality.  

Nevěřila Hynkovi, že mu ta jeho uvařila. A pokud ano, nic chutného to asi nebylo, jinak by sotva takhle zblajznul flák sekané. Pro jistotu se znovu přeptala, cože to vlastně jedl.  

„Byli jsme v restauraci na večeři,“ přiznal, připraven na litanie, které budou následovat. A taky, že ano.  

Co jen se už naposlouchal řečí o šetření! Celé dětství ho tím týrala. A když si přivedl kamarády, nejdřív ji zajímalo, čím se živí rodiče a jestli jejich rodina bydlí ve svém. Spolužáci, co žili v panelácích, ani její otázku nechápali. Bydlet ve svém! To jenom jí se to zdálo nejdůležitější! A už ji nezajímalo, že v sedmé třídě nemohl Hynek na hory, protože se šetřilo na poslední splátku domu.  

Jak tehdy záviděl spolužákům moderní oblečení, magnetofon anebo i rohlík s máslem a šunkou ke svačině. A jak nenáviděl ten zatuchlý starý barák u trati, který pohlcoval všechny matčiny peníze. Snil o útulném pokojíku na sídlišti. Kolikrát v dospělosti už byl pevně rozhodnut pronajmout si garsonku a odstěhovat se, ale nakonec se nikdy neodvážil!  

Měla ho za svobodna v dobách, kdy se na svobodné matky pohlíželo skrz prsty. Aspoň to říkávala, že tehdy se žilo jinak. Morálněji. Hynek si o tom myslel své, ale nevyvracel jí to. Měl ji rád a chtěl jí spoustu věcí vynahradit. Žila jenom pro něho a později ještě pro svého psa. Nesnášel tu zrzavou, tupou potvoru, ale matka na ní nezdravě lpěla, a tak ji tu a tam i vyvenčil a nakrmil.  

Sylvie má ráda zvířata a hlavně malé děti, vždycky se celá rozzáří, když vidí kočárek anebo batole na vratkých buclatých nožkách. Přál si, aby měla ráda i jeho matku, ale zatím se neodvažoval ty dvě seznámit. Ani Sylvie se do seznámení nijak nehnala.  

„Máti je moc hodná, ale měla těžkej život a taky je už moc stará, takže někdy není snadný s ní vyjít,“ připravoval si půdu. Sylva se zatvářila spíš vyděšeně než chápavě, a tak to dál nerozebíral. Usoudil, že všechno chce svůj čas. Cítil, že jeho čas nadešel. Měl by se oženit. Jeho kamarádi mají už dokonce děti školou povinné.  

„Dobrou noc,“ řekl matce a neochotně ji políbil na nastavenou vrásčitou tvář. Ke starým lidem měl navzdory své profesi fyzický odpor. Nechápal z jakého důvodu, odkud pramení, ale jasně si vybavoval pocit hnusu, který se ho zmocnil pokaždé, když matku musel navštívit v nemocnici. Kdoví proč mu připadala stará pokožka nečistá, jakoby ušpiněná dlouhou životní poutí. Jeho matka přece dbala na osobní hygienu i ve svém věku! A přece se jí nerad dotýkal.  

Doposud litoval, že se před lety nechal matkou ovlivnit a nevystudoval pediatrii, jak původně zamýšlel. Dětské nemoci a nemoci dospělých se nedají vůbec srovnat. Nemocné dítě samo o sobě vzbuzuje soucit. Nemusí si jej trapně vynucovat.  

Už je to skoro půlrok, co se Sylvie poprvé zeptala, jestli se nechce nastěhovat k ní do garsonky. V první chvíli mu srdce poskočilo radostí. Nabídla mu bydlení! Myslí to s ním vážně! Není tak lehkomyslná, aby si nakvartýrovala cizího chlapíka do bytu jen pro nic za nic, určitě s ním plánuje budoucnost. Škoda, že musel její nabídku odmítnout.  

„Nemůžu tady nechat máti samotnou. Moc toho pro mě v životě udělala.“  

Už když ty věty vypouštěl z úst, nezněly mu upřímně. Nebyl to pocit lásky a vděku, který ho k matce poutal. Byl to závazek. Ale tohle by Sylvie nepochopila. Jejím rodičům ještě není ani padesát.