Bibliografie
Jednou za život
Nakladatelství: Belami
Rok vydání: 2013 (druhé vydání)
Anotace
Říká se, že pravou lásku potkáte jednou za život. Jak si však můžete být jistí, že ta, kterou jste našli, je ta pravá? S tímto problémem se potýkají Světlana a Lumír, hlavní postavy románu Jednou za život. O jejich osudech se dočtete v novém vydání jedné z prvních knih autorky Simony Monyové.
Ukázka z knihy
ONA – 20. 7. 1987
Rozlepovala obálku pomalu, jako by chtěla oddálit okamžik pravdy. S každou další vteřinou se strach z nezdaru zvětšoval. Ještě než přečetla těch několik řádků, věděla s určitostí, že ji opět na vysokou školu nepřijali. Neosobní, stručný text neblahou domněnku stvrzoval. Pro nedostatek míst… Stejně jako vloni. Jak to, že zrovna pro mě nemají místo?
Připadala si zbytečná. Doživotně odsouzená k modrobílému stejnokroji, výtěrům stolice a nekonečné závisti vůči těm, kteří něco dokázali, někam to dotáhli. Copak se nikdy nezbavím pocitu vlastní nedostatečnosti? Nebo jsou to snad jen přirozené obavy, že svůj život promarním a vnoučatům budu jednou zahořkle vyprávět, jak ze mě málem byla doktorka? A co když chci studovat jen proto, abych si před Matějem nepřipadala hloupá, ale ve skutečnosti toužím jedině po vášnivé lásce, kterou mi on nikdy nebude schopen dát? Ach jo. Otázky, samé otázky. Bylo by hezké najít odpověď, bylo by hezké sama sobě porozumět; ověřit si, že směr, kterým se ubírám, je správný…
Pohlédla na hodiny. Byl nejvyšší čas. Matěj nesnášel, když se opozdila. Nejspíš půjdou zase do kina. Nechtělo se jí. Nejen do kina, ale vůbec nikam. Kdyby nemusela na rande, vlezla by do postele a zbytek dne by se oddávala sebelítosti… Muset jít na rande! Pěkná pitomost! Copak mě někdo nutí?
Jako obvykle. Matěj už kroužil kolem tramvajové zastávky. Byl nachýlený dopředu, dělal dlouhé rázné kroky a celým tělem vyzařoval jakýsi podivný neklid.
„Omlouvám se,“ řekla a políbila ho.
„Světlano, proč mi to děláš?“ zaúpěl. „Víš přece, že mám lístky do kina. A doprostřed řady! Připadá mi krajně nezdvořilé rušit desítky lidí pozdním příchodem.“
Usmála se kajícně: „A co kdybychom do kina dnes nešli? Zajdeme si třeba na malou večeři s vínem a trošku si popovídáme…“
„O čem?“
„O čemkoliv,“ odvětila nevrle.
„Stalo se něco?“ chytil ji kolem ramen.
Co je tak magického na obyčejném doteku? Jak to, že stačí položit ruku na ženino rameno, malinko ji k sobě přitáhnout, ztišit hlas, projevit třeba jen nepatrný zájem, a ona se ochotně mužskému div neplazí u nohou?
„Pojď, půjdeme do toho kina,“ souhlasila. „Řeknu ti všechno později.“
Film se jí zdál rozvleklý a nudný. Částečně za to mohl nepříjemný fakt, že byl s titulky. Světlana úspěšně před Matějem tajila svoji krátkozrakost, což bohužel mělo za následek časté nepochopení děje u zahraničních snímků. Vlastně ani sama sobě nedokázala vysvětlit, proč se raději odsoudila do zamlženého světa, než by přiznala, že na dálku nosí brýle. Zdůvodnění mohlo být hned několik. Možná chtěla, aby nepoznal, že není dokonalá. Třeba se jen bála, že jí brýle vůbec nesluší. Anebo si nepřála, aby byli oba brejlovci a jejich obroučky chřestily při líbání… Kdo ví…
„Myslím, že ta Erza byla značně nepravděpodobná postava,“ měl chuť rozebírat zhlédnuté dílo.
Světlana neměla ani tušení, že tam nějaká Erza figurovala, natož aby měla názor na míru její věrohodnosti. Usoudila, že nejjednodušší bude souhlasit: „Taky si myslím.“
„A co říkáš na toho jejího milence?“
Tady by už souhlas neprošel. „Nic moc. Mě by teda neupoutal,“ střelila naslepo.
Matěj potěšeně pokyvoval hlavou. Zdálo se, že se trefila. Mile ji to překvapilo, většinou její názory hodnotil jako plytké či naivní. Byl starší, vzdělanější a jako by to nestačilo, ještě ke všemu spisovatel. Dvě knihy na pultech, tisíce nápadů v hlavě. Silný soupeř pro duchaplnou konverzaci.
„A teď zajdeme na tu skleničku…,“ navrhl zjevně potěšen, jak pěkně se večer vyvinul, navzdory její zavrženíhodné nedochvilnosti.
Přikývla. Měla chuť hned na několik skleniček. V alkoholu spolehlivě rozpouštěla svoje smutky, a také Matěj se jí pak jevil mnohem zábavnější a roztomilejší, než ve skutečnosti byl.
„Tak povídej,“ vysílal k ní zamilované pohledy přes sklenku s dvěma deci bílého, trochu nasládlého vína.
„Dnes to přišlo. Zase mě nepřijali.“
„Kam?“
„Do klubu seniorů sotva!“ vyjela. Opravdu nebyla ve své kůži. Uvědomovala si, že je k Matějovi nespravedlivá, ale z nějakého zvrhlého důvodu jí to činilo potěšení. Mstila se mu za svoje neúspěchy, několik okamžiků si dokonce roztomile pohrávala s představou, jak mu do obličeje vychrstne obsah sklenice a dá navždy vale té jeho nedostižné škrobenosti. Stejně měla dojem, že s ním chodí už jen trochu ze zvyku a trochu z vědomí, že by sotva nalezla někoho lepšího.
„Promiň, byl jsem myšlenkami stále ještě u toho filmu… nedošlo mi hned, o čem mluvíš.“
Zastyděla se. Takovej hodnej kluk!
„Ty promiň. Jsem příšerně otrávená. A taky vzteklá. Rok se připravuju na přijímačky a co z toho?!“
Pohladil jí konečky prstů: „Mně se stejně víc líbí sestřičky než doktorky.“
„Slabá útěcha,“ povzdechla si. „Zkusím to ještě jednou. Jestli mě nevezmou, tak se na to vykašlu, vdám se a budu rodit jedno dítě za druhým.“
„A nechtěla bys to udělat už teď?“
„Co? Rodit jedno dítě za druhým?“
„Ne. Vdát se,“ odvětil vážně.
„Tak to bych asi nechtěla.“
„Škoda. Já bych si tě vzal rád. Ale to ty dobře víš.“
„Budu o tom přemýšlet,“ slíbila, i když věděla, že je to lež. V žádném případě se jí o tom nechtělo přemýšlet a už vůbec se jí nechtělo vdávat. Tedy rozhodně ne teď, ve dvaceti letech. Měla se svým mládím jiné plány. Nechtěla dopadnout jako matka, nepřetržitě lkající nad zmařenými sny a trpkou úlohou ženy. Světlana věřila, že ji v životě čeká něco velkolepého. Jistě, chtěla mít manžela, děti. Ale nebylo kam spěchat.
Musím najít toho pravého nebo si aspoň ověřit, že tím pravým je Matěj. A to znamená neunáhlit se. Já sázím na jistotu!
Tiše vsunula klíč do zámku. Odemkla. Klidně, pomalu, jako neurochirurg při operaci mozkového nádoru. Pootevřela dveře jen natolik, aby se mohla protáhnout. V celém bytě byla tma a ticho. Oddechla si a opatrně za sebou zavřela. Nad křeslem v obýváku zahlédla oranžové světýlko, drobnou světlušku pendlující mezi ústy a popelníkem. Dým z cigaret ji přiškrtil a vehnal slzy do očí. Zase prokouřil celou noc. Proboha, vysvětlete už někdo otcům dospělých dcer, že mají také právo na normální sexuální život! Paradoxní postavení… V práci denně chlácholila uplakané matky popálených nebo zkrvavených dětí, asistovala při sešívání tržných ran, brala dětem krev a píchala jim injekce do hebkých zadečků. Tady, doma u rodičů, byla stále ještě dítětem. Ponižovalo ji plížit se do vlastního pokoje těsně před svítáním a ráno předstírat, že tam strávila celou noc. Bylo jí hanba pokrytecky hrát roli kajícnice a bez uzardění tvrdit, že se zdržela u kamarádky, která měla vážné citové problémy (popřípadě břišní koliku, vykradený byt, zaběhlého psa, porodní bolesti a podobně).
„Uvědomuješ si, kolik je hodin?“ zahřměl otcův hlas do pokojné noci.
„Ahoj, tati,“ hlesla a cítila se jako malá holčička s copánky, podkolenkami a aktovkou na zádech.
„Na něco jsem se tě ptal!“
„Víš… byla jsem u kolegyně, která…“
Blablabla!
„Příště mi zavolej a já pro tebe přijedu,“ pravil otec již smířlivěji, leč stále důrazně, aby nebylo pochyb o tom, kdo řídí Světlanin život.
„Ale tati…,“ pokusila se namítnout.
Přerušil ji. „Žádné ale. Až se vdáš, tak ať si tě hlídá manžel, dokud bydlíš tady, budeš poslouchat.“
Možná se vážně raději vdám. Horší už to snad ani být nemůže…
„No, nekoukej na mě tak! Snad si nemyslíš, že nějaký slušný muž bude mít zájem o holku, co trajdá po nocích. Kdepak, holčičko. Chlap se rád pobaví, ale nakonec se ožení s tou slušnou dívkou od sousedů a tobě zůstanou jen oči pro pláč.“
Je to tak! Můj nebohý otec vypadl z filmu pro pamětníky!
„Tati, píše se rok 1987! Přiznej se, že ty sis večer zase četl Aloise Jiráska!“
„Nebuď hubatá. Klidně ti ji ještě pořád můžu vlepit,“ durdil se naoko, típnul nedopalek a tiše si něco pobrblával.
Výchovný rituál byl protentokrát u konce.
