Bibliografie
Zítra vyjde slunce
Nakladatelství: Belami
Rok vydání: 2013 (druhé vydání)
Anotace
Kniha Simony Monyové Zítra vyjde slunce je třetím románovým dílem autorky, která v něm tentokrát líčí postupný krach manželství mladé ženy Hedviky s egoistickým Richardem. Příběh začíná v posledních letech totality, kdy kariérista Richard kvůli své touze po moci a penězích tvrdě narazí a z ředitelského křesla putuje rovnou do vězení. Hedvice se hroutí svět pokud jde o existenční zajištění, ale i vztahy. Náhodné setkání s bývalou spolužačkou Lenkou a hlavně jejím švagrem Ondřejem ale postupně dává příběhu jiný směr...
Ukázka z knihy
1.
„Jak dlouho ještě budu čekat?!“ zakřičel Richard z prostorné předsíně jejich sedmipokojového bytu na Panské ulici v Brně.
Hedvika jen trpce svěsila koutky úst, ale zůstala nehybná. Ležela v drahých, stříbřitě šedých šatech z francouzského šifonu na krajíčku postele svého pětiletého syna a měkce ho pohladila po vlasech.
Měl je slepené potem. Rty měl rozpraskané a jeho drobným tělem vibrovala horečka.
„Maminko,“ zašeptal.
„Ano, Kubíčku?“
„Zůstaň tady, mami,“ zakňoural Jakub a pevně oběma zpocenýma ručičkama stiskl Hedvičinu paži.
Hrdlo se jí sevřelo lítostí. Nesnášela pohled na trpící děti. A pokud se jednalo o Jakuba, rvalo jí to srdce z těla. Všechny nemoci světa by byla ochotná odstonat za svého syna, jen kdyby on zůstal zdravý.
„Tys mě neslyšela?!“ zaburácel Richard mezi dveřmi. Měl na sobě černý smoking s temně rudou saténovou šerpou, černého motýlka a byl pečlivě oholený. Nedávno začaly jeho skráně prokvétat stříbrnými nitkami. Vypadal impozantně a byl si toho vědom.
„Slyšela,“ odvětila Hedvika mírně. Dobře věděla, že Richardovi nesmí vzdorovat. Od začátku jejich manželství vyžadoval naprostou pokoru. Někdy nebylo jednoduché snést všechno to komandování a kritizování. A dnes byl zrovna ten případ.
„Myslím, že bych měla raději zůstat doma. Kubíčkovi je opravdu zle,“ nadhodila opatrně.
„To nepřipadá v úvahu. Nedramatizuj to. Kluk má chřipku a ty nad ním fňukáš, jak kdyby se neměl dožít rána.“
„Naměřila jsem mu skoro čtyřicítku,“ pokusila se ještě chabě zaprotestovat Hedvika.
„Tak dost!“ zařval Richard.
Jakub poděšeně vyvalil planoucí oči a peřinu si přitáhl až k bradě.
„Už jdu,“ řekla.
Než aby byl Jakub svědkem Richardových výbuchů, to raději na ten večírek půjde, i kdyby jí úzkost měla střeva rozleptat.
„Sousedka sem občas zajde, a kdyby něco, může na ni Jakub zazvonit,“ podotkl Richard smířlivě a pomohl Hedvice do dlouhého, černého flaušového pláště.
Vyšli do sychravého podvečera. Taxík stál před domem, měl vypnutý motor i světla a řidič lačně potahoval z cigarety. Když je spatřil, vyhodil nedopalek z okna a nastartoval.
„Varuju tě! Ať tě ani nenapadne takhle se tvářit i na večírku,“ štěkl Richard Hedvice do ucha, když nastoupili do vozu.
Hedvika se kousla do rtů, aby zadržela pláč. Dobrá matka neopustí své nemocné dítě, pomyslela si a pocítila neodolatelné nutkání vyškrábat Richardovi oči.
Zase se mu nedokázala vzepřít!
Taxík zastavil před hotelem Voroněž. Richard galantně vyskočil, oběhl auto a otevřel Hedvice dveře, aby mohla vystoupit. Taxikáři nechal tučné spropitné.
Opět byl ve svém živlu. Richardův život by ztratil smysl, kdyby nemohl rozhazovat peníze, okouzlovat dámy svým šarmem a vybranými způsoby. Hrál svou roli neodolatelného světáka, jako ostatně pokaždé, když vzal Hedviku do společnosti. A pak doma z něho byl zase ten despotický neurvalec.
„Á, dobrý večer, soudruhu řediteli… rukulíbám, paní Magdičko… jste stále půvabnější,“ rozplýval se Richard, když dorazili do salonu. Manželka ředitele velkého stavebního podniku, kde už ve svých necelých třiceti letech zastával Richard funkci ekonomického náměstka, se polichoceně chichotala.
Bylo jí hodně přes padesát, na obličeji měla silnou vrstvu make-upu, takže se musela vyvarovat jakýchkoliv grimas, aby se jí na tváři nevytvořily pukliny. Cudně mrkala dlouhými nalepovacími řasami a ladným pohybem kontrolovala, zda se jí paruka nesvezla do strany.
Je půvabná asi jako bradavice na nose top modelky, pomyslela si Hedvika. Ale proč tedy Richardovy poklony znějí tak věrohodně, uvažovala. Copak je už skutečný profesionál?
„Posaď se,“ řekl Hedvice mile a ve tváři se mu usadil jeho obvyklý sacharinový úsměv.
Číšníci v bílých oblecích, pečlivě nažehlených a jiskřivě čistých, nosili jednu láhev ruského sektu za druhou.
Hedvika smočila rozkousané, naběhlé rty v šampaňském a bublinky jí prskaly do obličeje.
Richard, vždy společenský a výmluvný, bavil rozjařenou skupinu takzvaných nóbl lidí stupidními historkami.
Kromě ředitele Bárty byli přítomni i jiní ředitelé a náměstci podobně velkých brněnských podniků a také pár funkcionářů z krajského národního výboru.
Paní Magda Bártová se právě ječivě rozchechtala, divže nepolkla zubní protézu.
„A co vy, Hedviko? Vy se nebavíte?“ oslovil Hedviku Richardův nadřízený.
„Ó ano, jistě,“ rychle přisvědčovala.
Ve skutečnosti však tyhle odporné večírky, plné falše a přetvářky, nesnášela. Jen kvůli Richardovi se jich účastnila a jen kvůli němu předstírala, že se mezi těmi nabubřelými šašky a jejich znuděnými paničkami cítí dobře.
„Zdáte se mi smutná. Můžu vás pozvat na skleničku k baru?“ nedal se ředitel.
Byl to upocený, olysalý dědek se zlatými zuby, puntíkovanou kravatou a dvěma lety do důchodu. Richard by udělal cokoliv, aby se vydrápal na jeho místo.
Hedvika se vyšplhala na barovou stoličku a pozorovala pohupující se zrcadlovou kouli u stropu.
„Na co si připijeme?“ zadrmolil Bárta. Způsob jeho řeči věrně odrážel množství vypitého alkoholu.
„Na zdraví?“ navrhla Hedvika.
„Chacha cha!“ zařehtal se. Košile se mu na objemném pupku rozlézala do stran a odhalovala propocený nátělník. Hedvika neměla tušení, čím ho tak rozesmála.
„Dóóbře,“ blahosklonně svolil. „Tak tedy na zdraví.“
Na Kubíčkovo, doplnila si v duchu Hedvika a přiťukla si. Zlatavý nápoj vyšplíchnul.
Ten večírek snad nikdy neskončí, pomyslela si. Měla zůstat doma. Richard si jí za celý večer stejně ani nevšimnul. Potřeboval ji s sebou, aby udělal ten správný dojem.
„Do… dohodneme se?“ dorážel na Hedviku koktavě už zcela opilý Bárta.
Hedvika se jen shovívavě usmála. Vždycky když se opil, dělal jí Richardův šéf milostné návrhy. Většinou sotva stál na nohou a byl úplně neškodný.
Bárta se osmělil a položil jí svou buclatou, ulepenou dlaň na zadek.
Jemně ho odstrčila. Normálně by mu vlepila facku, ale od doby, kdy si vzala Richarda, už nedělá normálně nic. Už jen toleruje, chápe, respektuje, snáší a hlavně nic, a to je to nejpodstatnější, nic neočekává.
„Aspoň si šáhnout… mali… malič-čko,“ huhňal Bárta a rval jí chlípně ruku do výstřihu.
Když ji před třemi lety na podnikovém plese obtěžoval poprvé, svěřila se Richardovi. Ten se jí vysmál. Prý slyší trávu růst. Když se jí chlap dotkne, tak jí přece neubude a navíc je to v zájmu prospěšné věci.
Kdyby mu to zajistilo ředitelské křeslo, strčil by ji tomu dědkovi do postele bez váhání.
„Nevrátíme se za ostatními do salonku?“ zeptala se.
„Néé,“ zabručel Bárta a vsunul do kapsy puntíkovanou kravatu, kterou si již několik minut otíral čelo. Vypadal teď v černém obleku a bílé košili, rozepnuté až k pasu, jako vesničan. Však prý pocházel z malé vesničky u Žďáru nad Sázavou, na záchod chodívali přes silnici do kadibudky na zahradu a koupelnu spatřil poprvé až v Brně na střední škole. Za téměř půlstoletí strávené v moravské metropoli nedokázal vypadat dost městsky, i když se o to všemožně snažil.
Richard tvrdil, že Bártovi bude koukat sláma z bot i v rakvi.
Ozvalo se tupé žuchnutí. Hedvika sebou trhla a vyjeveně zírala na ředitele, který se skácel z barové stoličky. Čím víc papalášů se bude válet po zemi, tím dříve večírek skončí, pomyslela si škodolibě. Překročila ležící tělo a šla pro Richarda.
Ten už šéfa, jako obvykle, dopraví do taxíku a nechá ho odvézt domů. Kvůli své kariéře je schopen vlézt do zadku komukoliv, přemítala Hedvika se zadostiučiněním a mírně kývla na Richarda, když vstoupila do salonku.
Paní Magda vypadala podivně asymetricky. Hedvice chvíli trvalo, než si uvědomila, že paní „ředitelové“ odpadla jedna umělá řasa.
Richard se protáhl kolem Hedviky, stiskl jí přátelsky rameno a zašeptal:
„Díky.“
Tak, a teď už snad pojedeme domů, zadoufala. Nemohla se dočkat, až bude u Jakuba. Zůstane u něho celou noc, a když bude třeba, nehne se od něj několik dnů, slibovala si v duchu.
Milovala svého syna. Byl jediným opravdovým štěstím v jejím životě. I kdyby ji už nic jiného pěkného nepotkalo, věděla, že prožije bohatý život. Její pětiletý syn jí dokázal vynahradit všechno, co postrádá v manželství.
Bylo jedenáct hodin večer, když Richard odemykal dveře jejich bytu. Hedvika si bleskově svlékla plášť a vklouzla do dětského pokoje.
Jakub těžce oddechoval.
Sáhla na jeho čelo. Bylo orosené potem, ale už nesálalo.
„Bohudíky,“ zašeptala.
Z kuchyně se ozýval hlomoz a cinkot sklenic. Richard dohání, co nestihl vypít na večírku, hořce si pomyslela. Tušila, co bude následovat.
Rychle se vplížila do koupelny, jenom zběžně se opláchla a v noční košili cupala bosýma nohama zpět k Jakubovi. Měl v pokoji dvě válendy, když byl menší a bál se v noci sám, občas tam spávala.
Už už sahala po klice dětského pokoje, když ji Richard zezadu hrubě uchopil za ňadra: „Mně neutečeš, divoško!“
„Promiň, chtěla bych dnes zůstat u Jakuba,“ pokoušela se vymanit z jeho sevření.
„Na to zapomeň,“ uchechtl se.
„Richarde, prosím tě, dnes ne…“
„Pojď,“ řekl chladně.
„Prosím…,“ zašeptala Hedvika.
Richard ji bezohledně uchopil za předloktí a odvlekl do pokoje. Zamkl za sebou dveře. Kdoví proč… nikdy předtím to neudělal. Nebál se, že by mu Hedvika mohla utéct. Moc dobře věděl, že by si netroufla. A že by pomyslel na Jakuba, to bylo velice nepravděpodobné.
Richard zatím sípavě oddechoval a stahoval Hedvice noční košili z ramen.
„Tady si sedni,“ poručil a ukázal na nízký konferenční stolek. Pak rozsvítil pětiramenný lustr z mahagonového dřeva a pozorně si Hedviku prohlížel. Potrpěl si na styl, nebyl rozhodně zastáncem manželských pětiminutovek, i když Hedvika by je v posledních letech uvítala. Na začátku jejich společného soužití po Richardovi velice toužila, nemohla se nasytit jeho laskání, milovala jeho doteky i fantazii. Teď už se vždy jen těšila, až to celé skončí.
„A teď pomalu rozkroč nohy,“ ochraptěle diktoval Richard.
Byla to vlastně komická situace. Hedvika seděla celá nahá na stolku a Richard, doposud v obleku, ji skoro úchylně pozoroval.
„Ano, ano, tak se mi to líbí…,“ zašeptal a začal se svlékat.
Úd měl stále ještě ochablý a vrásčitý.
Zase moc pil, pomyslela si. Věděla, co to pro ni bude znamenat. Místo dvaceti minut intimní hry ji může čekat třeba i celá hodina. Ale proč zrovna dnes, když je Jakub nemocný a ona chce být u něho?
Richard přistoupil k Hedvice a začal jí měkkým penisem přejíždět po rtech. Naštěstí brzy zareagoval a Hedvika ho poslušně vzala do úst. Už se jí ani nezvedal žaludek. Zvykla si. Vždycky usilovně myslela na to, že o co více se bude snažit, o to rychleji to všechno proběhne.
„Táák… ano… ano…,“ sténal Richard.
„A teď si klekni…,“ zachroptěl.
Chytil Hedviku za hýždě a drsně do ní vniknul. Zuřivě přirážel a hekal rozkoší.
Hedviku přemohla vlna odporu. Zatnula zuby. Ještě chvíli, ještě chvilinku, dodávala si kuráže.
Richard vydával zvířecí zvuky, plácal Hedviku po zadnici a prst jí surově vsunul do konečníku.
Zařval. Prudce sebou škubl a odtáhl se. Lepkavá tekutina vytvořila na stolku mléčnou skvrnu.
Hnusné, despotické čuně, pomyslela si Hedvika a chvatně se oblékla.
„Vidíš, nakonec se ti to líbilo,“ procedil samolibě a odešel.
