Bibliografie

Milostná strategie

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2014

Anotace

Čerstvá absolventka vysoké školy Soňa se snaží vymanit z důsledků ne příliš šťastného dětství, problematického vztahu s matkou a soužití s otcem-alkoholikem. Zároveň si bolestně, ale cílevědomě buduje nové zázemí ve vztahu s Petrem. Dosáhne Soňa Milostnou strategií vytoužené harmonie?

Ukázka z knihy

1.  

Unavené podvečerní slunce vyhřívalo asfaltové pěšinky mezi sporými plochami zeleně a tráva zežloutlá z nedostatku vláhy jako by vyjadřovala lítost nad nepříliš vydařeným létem.  

V okolí parku stály ponuré činžáky, jejichž obyvatelé vypadali podobně ponuře a ošuntěle. Nehnutě posedávali na chaoticky rozmístěných lavičkách a snažili se vstřebat co nejvíce slunečních paprsků. Z dálky připomínali voskové figuríny.  

Jen pobíhající a dovádějící děti vnášely do zešedlé atmosféry trochu jasu. Odlišný názor měla zřejmě starší žena s umaštěnými šedivými vlasy, slepenými do odpudivých provazců. Vykřikovala na děti ječivým hlasem trhovkyně: „Vypadněte odsud! Tady není hřiště! Jste horší než zvířata… flintu na takovou pakáž!“, a aniž by počkala na reakci zkoprnělých dětí, přihrble se odbelhala k jednomu z tmavých domů a nasupeně za sebou třískla dveřmi vchodu.  

Soňa nenáviděla ty zatrpklé, staré, zakyslé babizny. Ztěžka se valily na oteklých nohou se zničenými kyčelními klouby od letité nadváhy a plivaly zášť a zlobu kolem sebe. Jejich krása byla dávno odkvetlá, mozky přezrálé, prohnilé. Prohnilé a červivé závistí vůči každému, kdo měl v rodném listě o pár desítek vyšší letopočet narození.  

Soňa zdrceně kráčela ke dveřím domu. Bylo jí té skupinky dětí líto a zlobila se na sebe, že se jich ani tentokrát nedokázala zastat. Rázně vzala za kliku. Zase bylo zamčeno. Staré báby byly ještě navíc natolik paranoidní, že zamykaly i za bílého dne.  

„Sakra,“ ulevila si v duchu Soňa a postavila napěchované nákupní tašky na chodník. Prohmatala kapsy džínsů. Nic. Klíče pravděpodobně zůstaly na dně jedné z kabel. Vztekle se přehrabovala nákupem, víčko jogurtu se protrhlo a Soňa zabořila prsty do mazlavé břečky. Konečně nahmatala klíče. Upatlanou rukou si odemkla a běžela po schodech do čtvrtého patra.  

Připravovala se na státnice a každá minuta teď pro ni měla cenu zlata.  

„Tati?!“ zavolala, když zadýchaně vstoupila do předsíně bytu.  

Nikdo se neozval.  

Spěšně vybalila nákup a vlhkým hadříkem ledabyle otřela všechny věci znečištěné jogurtem.  

Vymáchala plátěnou tašku, převlékla se do pohodlných domácích kalhot a usedla k pracovnímu stolu, rozladěná z takového množství promarněného času.  

Začalo se stmívat. Rozsvítila lampičku a pohlédla na hodiny v knihovničce. Zase byla ve skluzu v učebním plánu. Už měla probírat metodiku vyučování, a zatím se ještě potýkala se skripty speciální pedagogiky.  

„Proč já jen chtěla být učitelkou,“ povzdechla si a naordinovala si přestávku. Natáhla se na koberec a odreagovala se díky několika cvikům z učebnice kalanetiky.  

V zámku zarachotil klíč. Následovala rána a pak další.  

„No, tati! Proč mi tohle děláš?!“ vykřikla Soňa plačtivě.  

„Nehuč!“ usadil ji otec hrubě a vrávoravými kroky mířil do koupelny, kde se hlasitě vyzvracel do umývadla.  

„Zase ucpeš odpad!“ zakřičela Soňa a odběhla do svého pokoje. „Tohle se už nedá vydržet, to se nedá vydržet…,“ vzlykala vyčerpaně a snažila se potlačit žaludeční nevolnost.  

Znovu zasedla k učení, ale už se nedokázala soustředit. Její myšlenky se stále stáčely zpět k otci. Pil už celá léta. Vlastně si ani nepamatovala, kdy to začalo. Posledních pět let žili spolu sami dva. Byly to krušné roky, ale nemohla ho opustit, i když častokrát s touto myšlenkou koketovala. Tehdy před pěti lety matka otci suše oznámila, že se s dvanáctiletou Gábinou, Soninou sestrou, stěhují k příteli. Soňa si dobře vybavovala, jak poníženě táta upíral bolestí orosené oči na matku, jako by ji prosil, ať se začne smát a řekne, že to byl hloupý žert. Stále stejným pohybem si mnul několik dní neoholenou bradu. Krátké černé vousy přitom vydávaly šelestivý zvuk připomínající šustot spadaného listí. Jeho oči měly výraz očí polapeného zvířete, zračila se v nich panika a strach.  

Soňa se tehdy snažila být otci nablízku, starala se o něho, přála si mít tu moc a sílu a pomoci mu ven z potupné závislosti na alkoholu.  

Otec jako by ji vůbec nevnímal. Matčiným odchodem padly poslední zábrany, ztratil důvod odolávat pokušení a začal pít podle chuti, jinými slovy, zpíjel se do němoty takřka denně. Na Soňu se neohlížel.  

Vlastně se na mě nikdy nikdo neohlížel, trpce si pomyslela Soňa a prudkým pohybem zaklapla skripta.  

Do koupelny se neodvažovala vkročit, a tak zhasla lampičku, shodila ze sebe oblečení a nemytá vklouzla do postele.  

„Hnusnej život…,“ zavzlykala tiše a přitáhla si polštář těsně k tělu. Pevně ho objala a představovala si svoji budoucnost jako v růžovém oparu. Byl to navyklý rituál, dělala to denně před usnutím už celá léta. Bez osprchování nebo vyčištění zubů usnout dokázala, i když ztěžka. Bez snění ovšem ne. Její představy byly poněkud odtržené od reality, i když ve své podstatě všední a prosté. Spřádala sny o muži, který ji miluje víc než svoje pohodlí, víc než sebe, než vlastní život. Konečně byla pro někoho středem vesmíru. Od dětství toužila být milována, ale vždy cítila, že je odstrčená, kdesi na pokraji zájmů ostatních členů rodiny.  

Dřímota těžce dosedla na Sonina víčka. Představy pomalu přecházely v sen. Štíhlý, vysoký mladík s rozmazanými konturami obličeje zdvihl Soňu do náruče, líbal ji do vlasů a všude kolem zvonil šťastný smích.  

Soňa zmateně vyskočila. To, co zvonilo v pokoji, rozhodně nebyl šťastný smích, nýbrž starý nakřáplý budík. Soňa by přísahala, že ještě ani pořádně neusnula, ale ciferník jasně ukazoval, že spala celých šest hodin. Navyklým pohybem ho umlčela a znovu se zakutala do peřin. Ještě tak na chvíli přivolat zpátky ten krásný sen, pomyslela si, ale vidina mladíka už byla v nenávratnu. Otráveně vstala z postele. Skličující pocit samoty se jí usadil v hrudníku bolestivě jak vdechnutý burský oříšek.  

Soňa neměla ani přátele, ani nechodila s klukem. Styděla se za svého otce, za byt plný starých krámů, styděla se za život, jaký žila. Neodvážila by se přivést někoho domů, do domácnosti, kde ze všech koutů čišela chudoba a kdykoliv se mohl připotácet opilý otec.  

Soňa se postupně stále více stranila kolektivu a spolužáci ji měli za podivínku. Častokrát zvažovala, jaký smysl má takový neutěšený život. Už jednou se s ním pokusila skoncovat. Bylo jí tehdy jedenáct let a nepřála si nic silněji než pomstít se vlastním rodičům. Pomstít se za všechny ty chvíle, kdy jako žebráček stávala mezi dveřmi obýváku, tiše, aby nerušila, a jen doufala, že si jí někdo z rodičů všimne a pozve ji dál. Pomstít se za všechen ten matčin chlad a odtažitost, kterými ji častovala, zatímco o sedm let mladší sestru Gábinu zahrnovala něhou a láskou. To bylo taky to jediné, v čem Sonini rodiče bývali zajedno. Zcela neskrývaně dávali přednost Gábině. Vždy a ve všem. A Soňa se přitom tolik snažila! Snažila se být nejhodnější, nejposlušnější, až se postupně stala neviditelnou.  

Den před svými jedenáctými narozeninami Soňa oškrabala hlavičky sirek (někde slyšela, že jsou jedovaté), pečlivě zvažujíc, jaké množství bude dostačující. Hnědou drť s odporem, ale věcně zkonzumovala a šla spát s uklidňujícím vědomím sladké odplaty.  

Přála si mít možnost koukat se zevnitř rakve skleněným víkem na uslzené obličeje rodičů. Chtěla vidět jejich obličeje ztrhané výčitkami svědomí. Toužila plivnout jim do tváře a zakřičet: „Teď už je pozdě! Měli jste mě mít rádi, když jsem ještě žila!“  

Celá záležitost dopadla samozřejmě naprosto odlišně. Někdy po půlnoci Soňu probudila náhlá nevolnost. Tehdy pocítila mučivé zklamání, že žije.  

Až mnohem později se dozvěděla, že výrobci už řadu let máčejí zápalkové hlavičky ve zcela neškodné směsi.  

Nikdy už nenašla odvahu svůj čin zopakovat, jen si občas, když jí bylo nejhůř, do posledního detailu přehrávala vlastní pohřeb a zármutek rodičů.  

Hřála ji myšlenka, že kdyby chtěla, mohly by se tyto představy stát skutečností, ale úmysl skoncovat se životem zavrhla prozatím v naději, že i ji někde čeká láska, že na světě je člověk, který ji bude milovat, bude jí patřit, bude ji hýčkat a chránit a vynahradí jí tak roky opuštěnosti, bezmoci a křivd.