Bibliografie

Hra svalů

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2004 (druhé vydání)

Anotace

Román Hra svalů autorka věnovala všem nešťastníkům, kteří hloubku kaluže zkoumají tak, že do ní vstoupí - podobně jako hrdinka knihy Darja, která se zamiluje do pana „nepravého“, a na své cestě kalužemi ztratí věrného ctitele, dobrou přítelkyni, zaměstnání, několik kilogramů živé váhy a spoustu iluzí.

Ukázka z knihy

Arnošta jsem poprvé spatřila přesně před dvěma lety, jedenácti měsíci, třemi týdny a čtyřmi dny. Seděly jsme s Tanou na betonových dlaždičkách rozpálených červencovým sluncem a šlapky si máchaly v chladné, silně chlorované vodě bazénu. Ještě teď si přesně vybavuji tu dráždivou štiplavou vůni, když někdo postříkal vodou zaprášené dlaždice sálající horkem.  

Bylo nám dobře. Upíjely jsme z papírových kalíšků zteplalé pivo a skoro nevnímaly monotónní vřískot dětí na jednom z největších brněnských koupališť.  

Mojí jedinou starostí tehdy bylo, zda jsem už dostatečně opálená do nových bavlněných šatů vanilkové barvy, a Táňa měla hlavu plnou podnikatelských plánů. Právě zřizovala vlastní kadeřnictví v suterénu panelového domu, kde jsme společně obývaly pronajatý dvoupokojový byt.  

Život byl tenkrát nádherný. Čas nenápadně ukrajoval jeden bezstarostný den za druhým a svět nám ležel u nohou, jak už to v třiadvaceti bývá.  

„Zaplaveme si?“ zeptala se Táňa a já ráda souhlasila. Pobyt na sluníčku mne unavoval. Byla jsem malátná a zpitomělá třicetistupňovým vedrem. Líně a měkce jako kočka jsem se protáhla a s dobře hranou nenuceností odnesla pohárky od piva do koše. Pochopitelně, že jsem vypjala prsa, vtáhla břicho a pořádně narovnala ramena. Vzbuzovat zájem u mužů všech věkových kategorií bylo mojí nejnáruživější zálibou. S potěšením jsem zaznamenala, že malé představení zabralo. Muži se otáčeli, někteří obdivně zamručeli, jiní se jen mlsně usmívali. Moje (předpokládám, že vrozená) touha předvádět se mne vybičovala k bravurnímu skoku po hlavě do bazénu. Voda byla studená. Táňa na oprýskaných kovových schůdcích pištěla. Pomaličku, centimetr po centimetru se nořila do vody a sykala chladem. Náhle jí mohutná vlna šplouchla do obličeje, smáčela jí vlasy a řasenku rozpustila do dvou šedivých stružek.  

„Pitomec,“ ulevila si Táňa směrem k mladíkovi, který újmu na jejím dokonalém zevnějšku způsobil.  

Nevím, jak se to mohlo stát, a možná tomu ani nebudete věřit, ale už v tom okamžiku jsem věděla, že ten pitomec změní celý můj příští život.  

Čím mě Arnošt tak pobláznil? Teď zpětně si to už nedokáži dost dobře vybavit. Pamatuji si jen na tu omamně silnou touhu, která mě k němu od prvního momentu přitahovala. Měl bronzové, hladké tělo plné vzrušujících bochánků pracně získaných v posilovně a čiré, modré oči. Byl tak krásný, že jsem slovní spojení hra svalů přestala považovat za klišé a bez rozmyslu ho povýšila na vyjádření životního stylu.  

Mylně jsme s Tanou usuzovaly, že každý pohledný kulturista musí být i nemilosrdným buldozerem dívčích srdcí. Arnošt byl zdvořilý, nesmělý, ba takřka plachý. V jednom jsme se ale nespletly. Získat ho skutečně nebylo jednoduché.  

Celé léto jsme se s Arnoštem potkávali na plovárně, ručníky mívali vedle sebe a párkrát zašli i na zmrzlinu. Ale to bylo všechno! Začínala jsem se obávat, zeje buďto homosexuál, nebo zcela slabomyslný. (Teď lituji, že tomu tak nebylo.)  

Táňa mě usměrňovala. Tvrdila, že Arnošt je jen nezajímavý a nudný egocentrik v exkluzivním balení. Nevěřila jsem a zlákala ji ke konspiračnímu tažení, jehož cílem byl pochopitelně právě on. A povedlo se.  

Pokud si dobře vzpomínám, stalo se to poslední srpnový víkend. Tánin bývalý přítel se nechal přemluvit k téměř kaskadérskému kousku a pregnantně sehrál obtěžujícího opilce přímo před Arnoštovými zraky. Obětí jsem samozřejmě byla já. Tři dny jsem trénovala ten správně vyděšený jekot. Pak už to šlo samo. Arnošt mne zachránil a já mu vrchovatě dopřála pocitu vlastní důležitosti; předstírala jsem, ze je mým chrabrým hrdinou a že i nadále zoufale potřebuji jeho ochranu. A řeknu vám: poskytl mi ji nápadně rád.  

Snažila jsem se co nejdříve zapomenout, že moje životní láska začala podvodem, neštíplou čelistí Tánina přítele a (odpusťte ten patos) zlomeným srdcem mého tehdejšího chlapce Mariana. Tuším, že už nikdy z mé mysli nevymizí třpyt slzí za skly Mariánových brýlí. Klekl do prachu na chodníku, zalykal se ponížením a trapnost situace vygradoval špatně načasovanou nabídkou k sňatku. Jeho bezmocné vzlyky mne nekonečně dlouho provázely v děsivých snech o zženštilosti mužského pokolení. (No, po pravdě řečeno, Mariana jsem pustila z hlavy hned, jak jsem se ho zbavila, ale na to, že při rozchodu brečel, se vážně zapomenout nedá.)  

Sebekriticky přiznávám, že jsem se zachovala jako hydra, avšak polehčující okolností by snad mohla být ona somnambulní nepříčetnost, ve které jsem se díky Arnoštovi nacházela... Nebo ne?  

Nespěchej nikam, zůstaň, kde jsi, a opatruj svou tužbu, napsal Ivan Wernisch a já s ním kdysi bez výhrad souhlasila. S Arnoštem jsem všechno chtěla hned.  

„Zamluvila jsem pokoj v malém hotelu na Vysočině, uděláme si pěkný víkend," navrhla jsem po sotva měsíční, ryze platonické známosti. Právě ona platoničnost našeho vztahu mě skličovala. V práci jsem se nedokázala soustředit a doma mě nic nebavilo. Moje myšlenky ovládaly obrazy dvou nahých těl zmítajících se pod přikrývkou. Ve svých představách jsem v tomto směru naprosto nepodloženě přisuzovala Arnoštovi nadpřirozené schopnosti. Ó jak často byly mé domněnky o něm liché!  

V pátek odpoledne musel Arnošt bohužel ještě do posilovny, odjezd byl tedy odložen na sobotní ráno. Nespala jsem prakticky celou noc. Nedočkavost byla účinnější metodou zažehnání spánku než pověstné podpírání očních víček zápalkami.  

Počasí nám přálo, ubytovali jsme se v útulném pokoji s výhledem do zahrady, kterou nastupující podzim vybarvil teplými odstíny červené, žluté a hnědé. Dvě malé děti se tam honily a zasypávaly svá zavalitá tělíčka hromadami spadaného listí. Pohled na ně mě rozněžnil.  

„Máš rád děti?" otázala jsem se.  

„Čí děti?"  

„Myslím děti obecně..."  

„Ani nevím. Moc často s nimi do styku nepřijdu," odvětil.  

Všiml si snad tehdy mého zklamání, a proto odpověď doplnil? Nebo to myslel upřímně? Ať už to bylo jakkoliv, pamatuji si, že dodal: „Až jednou budu mít syna, naučím ho spoustu věcí. Budeme společně dělat všechno, na co můj otec nikdy neměl čas."  

Jeho objetí mě potěšilo. Pochopila jsem to jako důkaz, že se mnou počítá. Že ten syn, o kterém mluvil, bude náš syn.  

Byla jsem tak dojatá, že jsem bez váhání přistoupila na Arnoštův návrh, abychom si šli zaběhat. Osobně bych sice upřednostnila jiný druh tělesné aktivity, ale doufala jsem, že i na to přijde řada. No, konečně, měli jsme před sebou celou sobotu a neděli.  

Arnošt byl ve skvělé kondici. Myslela jsem si, že na tom nejsem s fyzickou nejhůř, ale brzy mě uvedl do reality. Po třech kilometrech divokého běhu, který nazýval mírným klusem, mne píchalo v boku, zalehlo v uších a končetiny se mi chvěly jako v zimnici. Vzdala jsem to. Řekl, že se ještě maličko protáhne a přijde za mnou na pokoj. Protažení mu zabralo slabé dvě hodinky.  

„Je ti něco?" otázal se, když se celý rozjařený vrátil.  

„Ne, co by mně mělo být?" nechápala jsem.  

„No, že ležíš v posteli..."  

„Četla jsem si," zaklapla jsem knihu a položila ji na noční stolek.  

„Nechceš se přidat?" zeptala jsem se co možná nejsvůdněji a udělala mu vedle sebe dost místa.  

„Já moc nečtu," uzemnil mne prostoduchou odpovědí.
A to prý má vysokou školu!  

„Však nemusíme číst," trpělivě jsem se mu nabízela a doufala, že se nezeptá, co tedy budeme dělat.  

Usmál se: „Chovám se jako blbec, že?"  

Nebylo co vyvracet.  

Sedl si na kraj postele. Byl nasáklý potem, který jsem nevnímala jako pach, nýbrž vůni. Tak tohleto je láska, říkala jsem si v duchu.  

„Vlastně jsem ještě s žádnou holkou nechodil," přiznal a hladil mě po vlasech. „Ne že bych nikdy žádnou neměl, ale moc jich nebylo. Vždycky mě víc zajímal sport."  

Jeho akcie nebezpečně stouply...