Bibliografie

Deník citového vyděrače

Nakladatelství: Belami

Rok vydání: 2004 (druhé vydání)

Anotace

Srbský spisovatel Dušan Radović řekl: „Jsou muži a muži. Někteří dokáží udělat šťastnými mnoho žen, a některým se s bídou povede udělat nešťastnou jen jedinou.“ František, hlavní protagonista knihy Deník citového vyděrače, se této teorii vymyká, a úspěšně ničí život své (v pořadí již čtvrté) manželky.

Ukázka z knihy

Zřejmě to bude znít poněkud podezřele, ale skutečně až dnes ráno jsem si uvědomila, že v posledních pěti týdnech trávím pozorováním stropu ložnice průměrně deset až dvanáct hodin denně. A to podotýkám, že nespávám v katedrále svatého Víta! Zde se tedy přímo nabízí otázka: Co na tom stropě proboha vidím?! Abych byla upřímná, nic zvláštního. Několik prasklinek, zpuchřelých bublinek v omítce a v rohu u okna žlutý flek ve tvaru podkovy. Musí tam být už dost dlouho, protože předloni na jaře jsme zamezili zatékání ze střechy vybudováním dvou pokojů pro hosty v podkroví domu. Vzhledem k tomu, že jsme nikdy žádné hosty neměli, to však byla investice přinejmenším zbytečná. Ale to je teď vedlejší.  

A co není vedlejší, doprčic?!  

Ne, takhle rozhodně ne. Zpět! Nechci se zase začít litovat. Právě teď, když jsem se rozhodla skoncovat se slabošským pofňukáváním a doufáním v nemožné, takhle nešikovně sebou plácnout zpět do sebelítosti jak do zasmrádlé břečky... A páchnout pak na dálku a pozorovat, jak se všichni odtahují... Kdepak! Už žádné kňourání!  

Stejně je to zvláštní. Byly doby, kdy jsem z toho, že někdo jen vyslovil v mé přítomnosti slovo naděje či doufat, dostávala kopřivku. Mým životním krédem byl výrok Alberta Camuse „Doufat znamená rezignovat, a my nejsme na světě proto, abychom rezignovali“ a krk bych dala za to, že otřepané heslo naděje umírá poslední vymyslel nějaký neschopný, líný ubožák. Tak tyhlety doby jsou pryč. Obávám se, že nenávratně. Nebylo potřeba mnoho, abych se sama proměnila v podobného ubožáka, hodiny a hodiny trávila na lůžku zíráním do zdi a slůvko naděje skloňovala ve všech pádech. Ale tomu vleklému čekání na zázrak jsem snad už zatnula tipec! Jedno chybné šlápnutí přece nemohlo zahubit dravou ještěrku uvnitř mého těla. Je prostě trochu vyděšená, schovává se někde hluboko v mé duši, musím ji najít a vyburcovat. Možná bude potřebovat trošku oprášit, nabudit. Ale není možné, aby se proměnila v leklou rybu. Nebo aby zmizela docela. Tomu prostě odmítám uvěřit.  

Ano, to, co se mi stalo, je hrozné. Nemá cenu si cokoliv nalhávat. Možná je to i nespravedlivé. Jaképak - možná? Určitě je to nespravedlivé! Koneckonců, nikdy jsem nic nezákonného či obzvláště nemorálního neudělala, dá se tedy říci, že nebylo zač mne takto ztrestat. Není divu, že mi otázka proč zrovna já? stále zmateně bliká nad hlavou jak opilá luciola.  

Ale když ne já, tak kdo tedy?  

A proč vlastně vůbec někdo?!  

Podobnými úvahami nemá cenu se trápit, říkala ta staropanenská psycholožka. Jen když si na ni vzpomenu, mám mžitky před očima. Sice jsem si tehdy v duchu stále opakovala, že má, chudinka, podobné řečičky pro slabomyslné v popisu práce, pranic to však nezmírňovalo moje nutkání vyškrábat jí oči. Nebo jí aspoň vyrvat ten ohyzdný příčes z drdolu! Stejně se jí na hlavě vyjímal jak chochol carského důstojníka. V jednom měla ale pravdu, to se musí nechat. Vážně jsem začala vnímat život v úplně jiných dimenzích. Ačkoliv pořád ležím na zádech, mám dojem, že teď koukám na svět z ptačí perspektivy. Prostě tak nějak seshora. Skoro jako by se mě určité věci vůbec netýkaly. Někdy si říkám, že se to asi muselo stát. Třeba už jen z toho prostého důvodu, abych si začala všímat jistých skutečností. A teď, pochopitelně, nemám na mysli nějaké pitomé fleky na zdi nebo chomáčky prachu za pelestí. Teď mluvím o Františkovi. Když si uvědomím, že jsem ho celé ty dva roky považovala za slabocha! Dokonce jsem ho chtěla opustit. A kde bych bez něj byla? V ústavu? Nebo snad u matky? Vyhlídka návratu domů k matce nyní, v mých dvaatřiceti letech, mi připadá děsivější než smrt. Sotva by mě kdy napadlo, že proměnit se z emancipované ženy v onuci závislou na partnerovi bude tak snadné. A rychlé. A taky paradoxní. Skoro jako by zapřísáhlý abstinent skončil v protialkoholní léčebně.  

Přátelé mě vždycky měli za feministku. Silnou, tvrdou ženskou, která bere chlapy jako rovnocenné partnery. Žádná kvočna. Stačil jeden jediný chybný krok a moje takzvaná síla se zřítila, jako když vytáhnete z pyramidy plechovek v obchodňáku jednu ze spodní řady. A já dobře vím, že bude setsakramentsky těžké ty plechovky zase poskládat...  

„Dobrý den, Alenko,“ naklonil se ke mně František a políbil mě na čelo. Na to jeho dobrýden jsem dřív bývala alergická. Nechápala jsem, proč nemůže vyslovit docela obyčejné ahoj nebo čau. Když o tom tak uvažuju, vlastně byl každý Františkův verbální projev dokonale prkenný. Místo vět mu lezly z pusy do hladka ohoblované fošny. Mnohdy mě napadalo, jestli jsem se neprovdala spíš za literární postavu z knihy Vladislava Vančury, namísto za živého člověka. Františkova koženost a křečovitá formálnost mě pokaždé dokázaly rozladit na celý den. I vycpaný loskuták by mi připadal přirozenější a uvolněnější, než můj drahý choť. Teď už je to jiné. Je zarážející, co všechno se změnilo. Nejsem bláhová. Jasně že si uvědomuju, že kromě mě samotné se nezměnilo vůbec nic. Jsem prostě jiná, v tom tkví celé kouzlo. Teď si říkám, pro mě za mě, ať mi František třeba vyká, hlavně když přijde z práce a zůstane se mnou doma. Což rozhodně není žádná selanka, o tom netřeba diskutovat.  

„Těší mne, že jsi se sama posadila. A dokonce máš nový účes...,“ pochválil mě. Tak v tomhle byl vždycky nedostižný, to se mu nedá upřít. Stručně řečeno - muž, kterému nic neunikne. Závidět mi mohou všechny frustrované manželky, jejichž drahoušek po návratu ze služební cesty přehlédne novou barvu vlasů, váhový úbytek šest kilogramů a luxusní koženou sedací soupravu v obýváku zaregistruje teprve při kontrole výpisu z bankovního konta.  

„Myslím, že už se s tím konečně začínám smiřovat,“ pokusila jsem se o úsměv. Šlo to ztuha. Velmi ztuha. Ale začátky bývají těžké, to je všeobecně známo. Jen se nenechat odradit.  

„Ty moje malá, statečná holčičko,“ polaskal mě jak cvičeného pudlíka. Nemyslel to zle. Je už prostě takový. Suchar, říkávala jsem si častokrát v duchu. Tehdy, v minulém životě. Před mou velkou proměnou. A od té doby si žádnou kritiku stejně nemohu dovolit ani v myšlenkách, byla by to ode mne drzost. Jsem vděčná za to, co mám. Musím být vděčná, jinak zůstanu sama. A pak už by mi zbýval jedině ústav nebo... Však víte.  

„Jen si opláchnu ruce a připravím něco k jídlu,“ pravil nadšeně. Další z jeho ctností. Hrozně rád vaří. A pečuje o mě. Tak o tohleto potěšení jsem se mu postarala neúmyslně. Bude ho mít ažaž. Může mě obskakovat dnem i nocí; nedá se říct, že bych byla právě samostatná. Jen aby ho to nepřestalo bavit...  

„Co bude k večeři?“ zeptala jsem se s hraným zájmem. Je mi jedno co jím. Můj dřívější apetit je tentam. Už řadu měsíců se v jídle jen nimrám a málokdy pozřu víc jak dvě tři sousta. A přesto mi začíná růst druhá brada.  

„Rozmrazím to telecí,“ řekl František mnohaslibným tónem. Jako by nevěděl, že nepoznám telecí od králíka.  

„Udělám ho pěkně se smetanovou omáčkou se žampiony, uvidíš, jak si pochutnáš. Tohle mladé masíčko bývá vždy jako z mandlového těsta,“ rozplýval se.  

No, fajn. Místo dvou brad budu mít čtyři. Však je to jedno. Jen ortodoxní optimista by na mém místě počítal podbradky. Brada sem, brada tam, nutím se vší silou do kladného postoje, moje dobrá vůle se napíná jako tětiva, ale kdesi uvnitř se pozvolna už zase začíná rozlézat všudypřítomná deprese. Doufám jen, že nejsem úplně ztracený případ... Fuj! Slůvko doufat musím neprodleně vymazat ze svého slovníku.  

„Oceníš více zákusek se želatinou, nebo s máslovým krémem?“ snaživě se domáhal pozornosti můj muž, převlečený za kuchtíka. Vypadal v té zástěře a čepici jak kašpar, ale náladu měl skvělou. Málem jsem ho začala podezřívat, že po nocích hltá všechny ty příručky o pozitivním přístupu k životu, které mi v dobré víře nakoupil.  

„Tak co? Želatina, nebo krém?“ culil se spokojeně.  

Sama si připadám jako kopec želatiny navlečený do flanelové noční košile.  

„Tak třeba krém,“ odvětila jsem. Zvolila jsem k odpovědi naprosto chybný tón. No, nedá se říct, že bych ho zvolila. Jaksi mi to vyklouzlo. Ani nevím, kam se poděla zamýšlená vděčnost. A radost. A ocenění Františkovy snahy. Co na tom, že na jídlo nemám ani pomyšlení? Zasloužil by si, abych projevovala trochu nadšení, jinak se na mě co nevidět vykašle a já skončím..., nebudu se opakovat.  

„Vezmeš mě s sebou do kuchyně?“ zeptala jsem se. Výraz vezmeš přesně odpovídal mému rozpoložení. Už dlouho jsem si nepřipadala jako člověk se svobodnou vůlí, byla jsem rozplizlou hmotou, přetékající z místa na místo dle uvážení druhých.  

Františka můj zájem překvapil a očividně potěšil. Lůžko jsem opouštěla jen málokdy a vždy mu předcházelo vleklé přemlouvání z jeho strany a reptání ze strany mé.  

Vzal mě do náruče. Chytila jsem se ho kolem krku. Ještě jsem si na to nezvykla. Pokaždé, když vynášel mísu nebo mi pomáhal z postele na vozík, červenala jsem se studem. To byly okamžiky, kdy jsem pochybovala, zda má takový život ještě vůbec nějaký smysl.  

„Zítra už to zkusím sama,“ pohladila jsem ho po ruce. Přikryl mi kolena dekou a zvolna se vydýchával. Nejsem žádné peříčko.  

„Nesnaž se nic uspěchat. Víš, co říkal doktor.“  

Velmi dobře si pamatuji, co říkal doktor. Velmi dobře si pamatuji, co říkala psycholožka a sestra z rehabilitace. Dva měsíce mě společnými silami ujišťovali, že se nemám vzdávat, že až sroste obratel a hematom se vstřebá, tak možná znovu začnu chodit. Všechna slova, laskavé úsměvy a významné stisky ramene byly živnou půdou pro planou rostlinku jménem naděje. Rostlinka se ujala a měla se čile k světu. Cvičila jsem, držela se všech jejich nařízení a rad. Plynuly týdny. Z nemocnice jsem putovala do lázní v Luži a pak domů. Svoji víru, ten rozpínavý, neskonale odolný plevel, jsem si hýčkala, i když všem okolo už bylo dávno jasné, že chodit nebudu. A pak mi to řekli. Ale naděje už prorostla svými kořeny celým mým tělem. Myslím, že až dnes se mi ji podařilo zahubit a já si konečně přiznala, že lodičky s jedenácticentimetrovými podpatky už nebudu potřebovat. A se smrtí už jsem taky přestala koketovat. Definitivně. Člověku se totiž snadno pronášejí výroky typu než tohle, to raději umřít, ale když na věc přijde, valná většina z nás lpí na životě, ať je jakkoliv okleštěný a ubohý.