Bibliografie
Ženu ani květinou...
Nakladatelství: Belami
Rok vydání: 2004
Anotace
Kniha Ženu ani květinou... vypráví o tom, co všechno zraňuje mužské ego, a co všechno jsou ženy schopny snášet ve jménu takzvané osudové lásky.
Ukázka z knihy
Modlitba žen:
Pane,
dej mi moudrost, abych pochopila muže,
dej mi lásku, abych mu odpustila,
dej mi trpělivost na jeho nálady…
Jen mi nedávej sílu… nebo ho zabiju!
Znáte to omšelé rčení nikdy neříkej nikdy!? Taky ho znám, a přesto mi tehdy tváře planuly rozhořčením: „Tohle vážně nechápu… ty ženský musí být úplně blbý. Já bych si to nikdy nenechala líbit.“
„Hmm, můžou si za to samy,“ přisvědčila Zita. „Jedna facka a panáček jde od válu. Chtěla bych vidět tu nánu, která by se nechala v dnešní době třískat od manžela. Vždyť je to holej nesmysl. I kdyby byla naprosto neschopná se o sebe postarat, existují mraky organizací, který to udělají za ni.“
Vehementně jsem kývala na souhlas, mistr Čejka by slepici nad ošatkou zrní neztvárnil lépe.
„V televizi říkali, že domácí násilí se týká dokonce každé třetí manželky… Zářný příklad toho, jak udělat z komára velblouda,“ pronesla jsem nabubřele a sebevědomí ze mě prýštilo jak šťáva z rozšlápnutého pomeranče…
Dnes už jsem jiná. Už ze mě neprýští sebevědomí, jen čurůček teplé krve z rozseknutého rtu mi právě stéká po bradě. Ohledávám ranku jazykem, kovová pachuť se mi rozlézá po patře a z šedé kůry mozkové vytahuji zabodnutý střípek vzpomínek.
Jak jsme tehdy se Zitou hrdě vypínaly hrudníky, aby z nich každý mohl rozluštit: Jsme emancipované, soběstačné a úspěšné! S námi nikdo mávat nebude. I když, pokud bych měla být zcela upřímná, já musela k oné soběstačnosti a emancipovanosti doklopýtat cestičkami značně krkolomnými. Ale zdařilo se, táhlo mi na Kristovy roky a žádný vztah už mě nemohl vykolejit z přesně vymezené trasy směrem vzhůru. Tedy domnívala jsem se, že žádný vztah už mě nemůže vykolejit…
Od té doby uplynuly sotva tři roky, a přesto nyní disponuji hrdostí menší, než má hadr na podlahu.
„Ty krávo jedna tupá!“ řve na mě můj vyvolený. V duchu s ním souhlasím. Ano, jsem kráva tupá. Oslepla jsem a ohluchla v den našeho seznámení, bučela jsem láskou a varovné signály přežvýkala do tvaru polehčujících okolností.
A teď se mi bachor nadýmá křivdou, pocitem nespravedlnosti a sebelítostí. Jenže když vás zaženou do kouta, je na obranu pozdě, nezbývá než se přikrčit, schoulit se do prenatální polohy, modlit se a zatínat zuby.
Kopnul mě.
On do mě opravdu kopnul!, bezhlesně pohybuji naběhlými rty, jako bych stále ještě nemohla uvěřit, že Markova něha má i svůj rub.
„Kam to chceš, ty pizdo?! Do hlavy nebo do břicha?“ dává mi na výběr před dalším kopancem.
Ó, jak je velkorysý! A já nevděčnice mu ani neodpovím.
„Na něco jsem se tě ptal!“ řve. Školený hlas nezapře, nechápu, proč není schopen najít stálé angažmá.
„Prosím tě, nech mě… Mysli na Filipa,“ žadoním v hrůze, že tentokrát mě nejspíš už fakt zabije.
Představa Filípka v roli sirotka způsobuje nový příval slzí.
Kdopak mému chlapečkovi vysvětlí, že ten chlápek, kterého před několika měsíci sám od sebe začal oslovovat tati, mu utloukl maminku? Doufám, že ne Sašena. Ta je citlivá jak soudní patolog.
„Přestaň fňukat, hysterko!“
Další rána.
Svinuji se do pevnějšího klubíčka a lituji, že nejsem ježek. Místo jablíček bych měla na hřbetě nabodnuté dvě mužské pěsti.
„Slyšíš?!“ třepe se mnou.
Slyším, ale nějak mizerně. V hlavě mi hučí a všechny zvuky jsou vzdálené a měkké, jako by ke mně doléhaly přes vodní hladinu.
Znechuceně mě odhazuje jako hračku, která přestala fungovat.
Přežila jsem, ale příště by to mohlo dopadnout hůř, říkám si.
A až po několika vteřinách mi dochází, že žádné příště už přece nesmím dopustit, že špatný není jen ten, kdo zlo páchá, ale i ten, kdo si ho nechá líbit.
Alespoň tak nějak jsme teoretizovaly tenkrát se Zitou, dvě přemoudřelé, na vše připravené, zkušené a světa znalé. Dvě Blběny.
Přijeli za deset minut. Mladí kluci v docela slušivých uniformách. Poznali mě – všímám si údivu v jejich očích. A poprvé v životě mi popularita připadá obtěžující.
„Kde je teď, mladá paní?“ ptají se a já krčím rameny. Čekala jsem zamčená v koupelně. Pro jistotu.
Menší a zavalitější z nich cosi povídá, ale já nerozumím. „Musíte mluvit hlasitěji, mám něco s uchem.“
„Každýmu chlapovi, kterej vztáhne ruku na ženskou, bych s radostí rozbil hubu!“ pronese vyšší a pohlednější. Mám chuť ho obejmout. V tu chvíli je mým rytířem. Rytířem, kterého si ovšem platím z daní.
„Můžeme se porozhlédnout po domě?“ huláká menší a snaží se co nejzřetelněji artikulovat. Uvolňuji mu vstup na schodiště do patra. Když mě míjí, dotkne se ukazovákem mého spánku a říká: „Tady máte ještě krev.“
„Nenašli jsme ho,“ oznamují mi, jakmile prohledali dům. Paradoxně se mi ulevuje. Odvaha, kterou jsem cítila při vytáčení čísla policie, pozvolna vyprchává. Už dávno měla být zařazena na seznam látek těkavých.
„Vezmeme vás prvně na pohotovost a pak teprve k nám na oddělení.“
„Je to nutné?“ kuňká ze mě srab.
„Nezbytně,“ odpovídají unisono.
Lehký otřes mozku, protržený ušní bubínek, pohmožděná jakási kůstka, podlitiny.
„Tak a teď už jen sepíšeme trestní oznámení…“
„Chtěla bych domů,“ kňourám.
„Přece nedopustíte, aby to tomu zmetkovi jen tak prošlo!“
A proč bych to nemohla dopustit? Dopustila jsem už mnohem horší věci. „Když nepije, tak je hrozně fajn,“ bráním ho.
„Ale to je málokdy, ne?“
„Kdyby dostal pořádnou roli, určitě by nepil.“
Už se v tom opět plácám. Zapadám po kotníky do svého soukromého bahýnka, šinu se s kusy mazlavého jílu na podrážkách a tvářím se, že mám krok lehký jako baletka. „To oznámení nepodám, rozmyslela jsem si to. Jenom jsem zpanikařila…“
„Až vás zase napadne, tak si uvědomte, že na tom máte svůj podíl viny,“ mění se laskavý rytíř v přísného soudce. Nechápe mě, ale to mu nemůžu mít za zlé. Ani my se Zitou ještě nedávno nechápaly…
„Ono je to všechno složitější,“ povzdechnu a doufám, že si o mně zítra nepočtete v Blesku. Za mlčenlivost rytířům neplatíme, na to daně nestačí.
Pro jistotu vám povykládám svoji verzi příběhu. A pěkně od začátku…
